Rozhovor - Tak rozdílné reakce jako na druhý film Julia Ševčíka tu už dlouho nebyly.
Ne jedné straně je Normal "nejodvážnější český projekt posledních let pojednávající o samém lidství" - ale na druhé straně prý artistní bublina bez obsahu. A podvod na diváky, kteří od návratu Dagmar Havlové čekali slibovaný thriller, jak naznačoval bombastický trailer.
Nejen o tom redakce Aktuálně.cz hovořila s režisérem Ševčíkem v obsáhlém rozhovoru, jehož druhý díl vám nyní předkládáme.
Čtěte také: |
A.cz: Proč jste ke spolupráci oslovil mexického kameramana Antonia Riestru?
Když si vybíráte klíčové spolupracovníky, tak je to trochu, jako když se zamilováváte do lidí. Prostě si vyberete tuhle ženskou a ne jinou, což ale ještě neznamená, že ta druhá je špatná. Pro mě je vždycky důležité, když přeskočí osobní jiskra, když u toho druhého cítíte obrovskou chuť. Mám rád, když lidé film neberou jako práci, ale když jím žijí, když jsou kvůli němu ochotni položit i nějaké oběti, třeba vzít poloviční honorář, než by dostali normálně - prostě proto, že je to zajímá. A tohle bylo od začátku s Riestrou, ačkoliv jsme se nikdy předtím neviděli.
A.cz: Jak jste hledal - nebo ostatním diktoval - výtvarnou podobu filmu?
Teď to bude jako z červené knihovny, ale... Jednoho dne mi volá producentka Karla Stojáková, abych přijel, že mi musí něco ukázat, tak jsem přijel a seděl tam pán, něco přes šedesát, na hlavě klobouk, umělec od pohledu, architekt Antonín M. S., původně malíř. Měl před sebou štos něčeho a povídá: „Já jsem si četl scénář a takhle bych to viděl já" - a rozložil nějakých čtyřicet pětačtyřicet obrazů, které namaloval bez toho, aniž bych s ním kdykoliv mluvil.
Zaujalo ho téma filmu a doslova z něj prýštila energie. A takhle to bylo víceméně se všemi: s Antoniem Riestrou, Honzou Muchowem, herci... Ale aby moje odpověď byla úplná, vizuální podoba to je nejen architekt, u kterého to začalo, ale i kameraman, já a kostýmní výtvarnice Ivana Axmanová. Pět měsíců jsme dávali dohromady, jak film bude vypadat.
A.cz: Že vyjdete z německého expresionismu 20. a 30. let minulého století bylo dáno dobou a prostředím, ve kterém se film odehrává?
Vám to přišlo jako německý expresionismus? Neřekl bych, že je to vyloženě tak. Když vyprávíte příběh sériového vraha, můžete to udělat různými způsoby. Než nějaké superakční peripetie nebo šplíchat potoky krve bylo pro nás zajímavější vyprávět Kurtenův příběh z pohledu doby, ve které žil, relativizovat pohled na šílenství v době, která na přelomu 20. a 30. let spěla k hospodářské krizi. Do chaosu, kdy jeden svět končil, druhý se tvořil a ten co se tvořil, byl podstatně horší než ten, co byl před ním, protože byl založen na zrůdném nacistickém režimu.
A na přelomu těchto dvou světů stál Petr Kurten a jeho "životní dílo", které spáchal. Tahle optika je sama o sobě posunutá, není to realistické vyprávění o tom, jak šlo jedno datum za druhým, je to pohled na to, co je šílené a co ne. On samozřejmě působil jako šílenec a byl to šílenec, ale lidi, kteří přišli po něm, byli daleko horší a přišlo jim to normální. Tohle je už sama o sobě dost vyhrocená úvaha, řekl bych a jako taková potřebuje vyhrocené zpracování.
A.cz: Posun příběhu jste se snažil naznačit i posunutím jména hlavního hrdinu? Ve filmu je to Kurten, ve skutečnosti to byl Kuerten.
Ne, to ne, to je čistě technická věc, nechtěl jsem se dva roky trápit s přehláskou. (smích)
A.cz: Nebyl by Normal mnohem hezčí, kdyby byl němý?
(dlouhé ticho) To je zajímavé. V nějaké recenzi jsem četl, že máme moc stylizované nebo jaké dialogy. To je hrozně vtipné, protože víc jak polovina z dialogů Petra Kurtena je skutečná, doslova převzatá. Jsou to dialogy psychiatra a reálného Petra Kuertena přesně tak, jak se zachovaly, jen jsou místo psychiatra vloženy do úst obhájce. Takže němý film by nebyl lepší, byl by prostě jiný.
A.cz: Ve filmu zazní myšlenka, že pokud by Kurten nebyl popraven, nebyla by druhá světová válka. Opravdu si to myslíte?
Ne, to vůbec ne. Vrátím se k tomu, co už jsem říkal: Jak dospívám, vidím věci jinak než černobíle a Normal je svým způsobem úvahou nad vinou a nevinou člověka - a kromě té myšlenky, kterou citujete, je tam i myšlenka, jestli se zrůdy rodí nebo jestli je vytváříme.
A to je ten otazník, který sebou film neustále táhne. Je to tenká linie mezi šílenstvím a něčím normálním; je to o tom dvojím pohledu. Rodí se nebo je vytváříme? Můžou si za to ty lidi sami nebo za to můžeme my, nebo jejich okolí? TOHLE mi přijde tou nejpodstatnější myšlenkou filmu.
A.cz: Kdo od vašeho filmu čeká vyprávění, příběh, který někde začíná, má nějaký zvrat a někde končí, bude asi zklamán. Z dějového hlediska se v něm nestane takřka nic.
V tom filmu se svádí boj o duši mladého člověka, to je ta proměna. Co se týče dějové psychologie, myslím, že je jí tam až dost. Ale jinak máte pravdu, nejsou tam peripetie typu, že by nám vrah v polovině filmu utekl z vězení, jak mi třeba v jednu chvíli navrhoval můj finský dramaturg. To jsme zavrhli, protože to by rozmělnilo ústřední myšlenku, která je vyřčena v poslední větě: "Bůh nás, doufám, nebude soudit jako zrůdy, kterými jsme se stali, ale jako děti, kterými jsme kdysi byli."
A.cz: Takže kdo získal nakonec duši hlavního hrdiny - anděl nebo ďábel?
To bych nechal už na divácích. (smích) Neprozrazujme všechno. Osobně se kloním k tomu, že Justus Vener prohrál. Ale dá se říct, že i vyhrál. Povedlo se mu přece neúčastnit se věcí, které přišly. Pokud by mu Kurten nepotřásl rukou a nedal mu krvavé stigma, Vener by jako právník nepochybně skončil jako součást nacistické mašinérie. Všechno je bipolární, dvojznačné. Svým způsobem by se dalo říct, že mu Kurten možná zachránil život. Tak, jak ho Marii nepřímo vzal, jemu ho nepřímo zachránil.
A.cz: Zachránil ho v okamžiku, kdy se ho snažil strhnout na svoji stranu? Já jsem souboj Kurten - Vener vnímal tak, že Kurten se snaží získat následovníka a jejich poslední společná scéna je pro mě o snaze předat mu, doslova vnutit štafetový kolík.
Tak si to možná Kurten představoval. Odevzdává mu poselství, že se těší na svoji smrt a že Justus bude jednou jako on, ale Justus pochopil, že to takhle nechce a utekl zpátky k nevinnosti, ke svému dětství.
A.cz: Co jste si přál ze všeho nejvíc, když jste do filmu vstupoval?
Mám rád filmy jako Spalovač mrtvol nebo Erotikon, to jsou nejlepší filmy české kinematografie, a já si říkal - ale to je jen taková ambice, kterou mi určitě zase někdo vyčte - že když by se Normal postavil do této řady, budu spokojený. Tyhle filmy si vytváří - a Normal se o to snaží - totálně vlastní svět.
A pokud se divák nebrání a vleze do něj, může si v něm prožít úplně všecko. A když tam nevstoupí, tak se holt dívá zvenku a jsou to pro něj jen hezké obrázky nebo šokující scény. Filmy, které vytvářejí svůj vlastní svět, do kterých divák může na hodinu a půl vlézt, jsou pro mě osobně nejzajímavější, to jsou filmy, které si sám kupuji, které mám doma ve videotéce. A takový film jsem chtěl stvořit.
A.cz: A povedlo se?
Já si v tuto chvíli myslím, že ano. Možná že za pár let se na to budu dívat jinak, teď si ale myslím, že ano.
A.cz: Co chystáte dál?
Těžko říct. Teď vám můžu něco říct, za čtrnáct dnů se nadchnu pro něco jiného a bude všechno jinak. Určitě ale nebudu typ režiséra, který pořád dělá jeden film. Asi půjdu směrem akčního vyprávění, můj další film bude asi víc o pohybu. Jak jste říkal, že se v Normalu nic neděje, tak bych řekl, že jsou dva typy filmů. V jednom případě máte linku horizontálně, to jsou ty peripetie, o kterých jste mluvil, ve druhém případě vertikálně - a to je případ Normalu, to je cesta do ruky, do rány, do stigmatu. A teď asi udělám nějakou horizontálu, ať mi z toho vznikne křížek. (smích)
A.cz: Křížek? To si žádá o výklad nějakým psychoanalytikem. Třeba Freudem?
To nevím, u Freuda se vždycky všechno stočí jedním směrem. (smích)
A.cz: Dobrá, tak tedy jinak: Myslíte, že váš tatínek miloval vaši maminku, a naopak?
Myslím si, že jo. Ale je to hezká otázka, na to se mě ještě nikdo nezeptal.
A.cz: A neměl jste tendence pod tíhou Normalu o tom pochybovat?
Ne.
