Za druhé světové války se zapojil do odboje a byl i britským agentem, v 50. letech pomáhal budovat socialismus, který později kritizoval tak, že musel emigrovat. Natáčel i v exilu a také po listopadu 1989, když se vrátil do vlasti podobně jako další tvůrci jeho generace. Jasný ale na své nejlepší snímky už navázat nedokázal. Zemřel 15. listopadu 2019 ve věku 93 let.
Rodák z Kelče na Vsetínsku v pěti letech jen se štěstím překonal španělskou chřipku. Ve stejné době jeho otec, učitel a nadšený sokol, začal promítat v kelčské sokolovně filmy, kterým malý Vojtěch propadl. Po válce, v níž ztratil otce zabitého v Osvětimi, studoval ruštinu a začátkem 50. let patřil k vůbec prvním absolventům nově založené FAMU. V tandemu s dalším Moravákem Karlem Kachyňou točil prorežimní dokumentární snímky. Z poválečného poblouznění komunismem ho vyléčila až cesta přes Sibiř do Číny. Oba začínající režiséry tam počátkem 50. let vyslal tehdejší Armádní film, aby kamerou zachytili sovětské "výdobytky socialismu".
Smrt maminky, syna i manželky
Jako čerstvý třicátník Jasný v krátké době pochoval maminku, narodil se mu mrtvý syn a na rakovinu zemřela manželka. Tehdy měl intenzivní potřebu se ze svých zážitků vypovídat, a tak vznikl snímek Touha (1958). "Touha je kus mé duše, kus mého života a předznamenává mé další filmy," vzpomínal Jasný na film, který v roce 1959 získal jednu z cen na festivalu v Cannes. Následoval úspěšný titul Procesí k panence (1961) a jeden z vrcholů Jasného tvorby, poeticko-satirická pohádka plná barev Až přijde kocour (1963) s Janem Werichem, jež získala v Cannes zvláštní cenu poroty. Do soutěže na festivalu v jihofrancouzském letovisku se dostaly také povídkové Dýmky (1966).
Absolutní vrchol Jasného tvorby pak představuje lyrická kronika poválečné moravské vesnice Všichni dobří rodáci z roku 1968, která přišla do kin v červenci 1969, necelý rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Film, na který sbíral materiál 20 let, mu opět v Cannes vynesl cenu za režii a pozvání do poroty dalšího ročníku. Přijal, ještě téhož roku ale emigroval a na čas zakotvil u západoněmeckých televizních zakázek. Režimu s Vojtěchem Jasným došla trpělivost po jeho dokumentu Česká rapsodie z roku 1969, což byla dvacetiminutová poema beze slov o obsazené zemi. Po emigraci se režisérova díla ocitla na 20 let v trezoru.
Emigrace a dokument o Karajanovi i Havlovi
V zahraničí natočil Jasný mimo jiné Klaunovy názory podle knihy Heinricha Bölla (1976), učil ve Vídni, Salcburku či Mnichově, a nakonec se stal pedagogem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jejíž filmovou sekci založil Miloš Forman. Známý dokument o slavném dirigentovi Herbertu von Karajanovi (1978) mohl Jasný točit jen proto, že si Karajan jako zen-buddhista přál režiséra, který stejně jako on umí "odcházet z těla".
Zvrat politických poměrů uvítal Jasný po listopadu 1989 dokumentem Proč Havel? (1991). A Jasného snaha proniknout k podstatě věcí je podle odborníků patrná i z dalších filmů. Tím posledním se stal Návrat ztraceného ráje (1999), volně navazující na slavné Rodáky, který vypráví o cestě k vlastním kořenům.
