Recenze: Zoufalci a zoufalkyně českých zemí, spojte se!

Kamil Fila Kamil Fila
11. 11. 2009 16:30
Generační komedie debutující Jitky Rudolfové
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Nejčastějším sebeobranným gestem, jímž si chceme získávat sympatie, je to, že začneme přehánět, sypat si popel na hlavu a líčit se horšími a slabšími. Výsledkem většinou bývá, že si hovíme ve své hypochondrii či poraženectví a svět nás pak za to soudí jako roztomilé. Dokonce se kolem tohoto pocitu generační chandry-light a cool-chcípáctví dají budovat fankluby.

Česká kinematografie si z toho už udělala poznávací značku. Stačilo odvrhnout silný existenciální umělecký splín a nahradit ho mnohem přijatelnější „pohodovou depkou". Jestliže tu před lety Samotáři měli ještě nádech čehosi alternativního, nynější Zoufalci už dokonale zapadají do hlavního proudu.

Foto: Aktuálně.cz

Nabízejí jen trochu starší a usedlejší Samotáře, kteří přestali chodit na party, nejedí marihuanové koláčky a nesrkají si tequilu z pupíku, ale koukají na telku, občas jim doma křičí děti a největší odvaz pro ně je setkání gymplu po letech.

Vybraný vzorek respondentů

Dost pravděpodobně budou Zoufalci předmětem sociologických rozborů a ostatně tomu nadbíhají tím, že svou vyprávěcí strukturu koncipují jako jistý druh sociologické analýzy. Jednou z šestice hlavních hrdinů je totiž socioložka, která se zabývá tím, jaké plány a hodnoty měli maturanti z jejího ročníku a jak se po letech liší realita od jejich představ.

Pro kohokoli, kdo by chtěl tvrdit něco o tom, co snímek Zoufalci vypovídá o dnešních třicátnících, pak ale bude pravděpodobně největším oříškem právě „vybraný vzorek respondentů". Donekonečna se budou moci různí diváci hádat, jestli takoví lidé, jaké vidíme ve filmu, opravdu existují, jestli by takhle vydrželi v naznačených vztazích existovat takovou dobu a jestli by všichni byli schopní navzájem komunikovat.

Zoufalci: Jitka Rudolfová natáčí svůj režijní debut
Zoufalci: Jitka Rudolfová natáčí svůj režijní debut | Foto: Ludvík Hradilek

Nejvíce osvětlující odpověď asi bezděčně poskytla sama celovečerně debutující režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová po novinářské projekci. Na otázku, podle koho postavy napsala, řekla zhruba toto: „Nevycházela jsem ani tak ze skutečných lidí, ale měla jsem prostě za úkol natočit absolventský film."

Ať už je to jen nešťastně neobratná formulace, prozrazuje mnohem více, než k čemu by mohlo dospět čistě dramaturgické rozkrytí motivací postav. Jasně, potřebujeme zkrátka šest hrdinů, kteří budou velmi odlišní a každý bude vyhraněně zastupovat určitý společenský jev nebo psychologický typ. Musíme je zároveň nějak dostat na jedno místo (venkovský statek za Prahou) a tam si s nimi hrát jako s  morčaty v laboratoři.

Vybereme si neokoukané a spontánní herce a budeme s nimi improvizovat na různá témata podle základní kostry scénáře a dialogů. Pak to vezmeme do střižny a tam budeme dlouho vymýšlet, jak to poskládat dohromady. Prosejeme spoustu hlušiny a vyrýžujeme „zlaté životní pravdy", které budou na plátně jiskřit. A bylo by nefér nepřiznat, že Zoufalci občas perlí a usazují se v paměti - byť opět jde hlavně o hlášky, které situace zlehčují, než vystihují.

Aby to bylo genderově vyvážené

Jinak řečeno umění zachycující realitu vzniká podle Jitky Rudolfové jakousi náhodou. Není třeba mít předběžný náhled na věc, vědět, co chci říct, a případně to s něčím konfrontovat, či si být vědom toho, že každé dílo si v sobě nese nějaké nepříjemné (ideologické) příznaky a s tím jít hrdě do pléna.

Když to možná trochu necitlivě shrnu: ze Zoufalců si neodnáším jiný dojem než ten, že být třicátník musí být fakt hrůza (to abych se o sebe začal bát!),  a že české kinematografii už asi nechybělo nic jiného než rozšířit sadu mužských chcípáků o chcípačky, aby to bylo genderově vyvážené.

Ne že by to bylo deprimující, spíš je to otravné na mnoha úrovních - od zamyšlení nad tím, jestli chci mít něco společného s podobnými lidmi (stav, kdy naivně věřím, že postavy jsou reálné), až po úvahy, jak se asi může dál vyvíjet autorka, která se spokojuje s tím, že provozuje takový dýdžejing hořkosmutných melodií lidské mizérie.

Foto: Aktuálně.cz

Typicky české na filmu je i to, že právě odmítá být vyhraněný - ani komedie, ani drama, ani pozitivní povzbuzení, ani drásavá studie, dokonce všichni hrdinové na tom jsou stejně a nestojí proti sobě v žádném kontrastu.

Přitom Zoufalci jako snímek vyzařují základní paradox - zjevně jde o dílo mnoha talentovaných lidí, kteří jsou ve svém počínání úspěšní. Jistěže každý divák, jenž není úplně otupělý, musí vidět a slyšet tu formální výjimečnost.

Jak vybřednout z provinčnosti

Nevzpomínám si, kdy naposledy byl nějaký český hraný film postavený tak důsledně na asynchronním obrazu a zvuku, kdy tolik věřil montáži a vytváření nových asociací na základě toho, že něco jiného vidíme a něco jiného slyšíme; že výjevy na sebe nenavazují pomocí jednoduché příčinnosti, ale pomocí analogií, vsuvek, imaginárních můstků a podobně. (Snad někde u Věry Chytilové, k níž bývá Rudolfová často přirovnávána.)

Zoufalci: režisérka Jitka Rudolfová
Zoufalci: režisérka Jitka Rudolfová | Foto: Aktuálně.cz

Střih a zvuk působí v esteticky citlivém vnímateli radost, kterou mu pak bohužel kazí „jen" ten děj o volovinách, respektive minimální děj vystavený na tom, že někdo rodině řekne, že je gay, někdo podá žádost o rozvod a někdo odmítne brát antikoncepční pilulky. To všechno se jen rozehraje a nic z toho. Pár krutých momentů a pak zas zpátky k plácání se ve vztahových nebo bez-vztahových stereotypech.

Formálně nejpřínosnější je velice dobrá vyprávěcí finta využívající možnosti virtuálního větvení příběhu. Jinak řečeno a aniž bych prozrazoval příliš: ne, všechno, co je ve filmu ukázáno, se také skutečně stalo či stane. Mazané prolínání několika časových rovin vůbec není nepřehledné a pouze na konci vyvolá (žádoucí) lehké znejistění „tak, jak to vlastně bylo?"

Tento scenáristický trik, uvolněné herecké výkony dobře sehraného ansámblu a střihačské pikošky a vymazlenosti však dávají na srozuměnou, že jednotlivé složky Zoufalců jsou mnohem lepší než celek.

Nesluší se ale dělat žádné vtipy na téma zoufalost. Tím bychom se jen svezli k rétorice přehánění, na níž stojí sám film, který ke své vlastní škodě spustil vskutku dementní facebookovou kampaň „ukažte, kdo je větší zoufalec!"  Jako kdyby tohle byl způsob, jak česká kinematografie může vybřednout z provinčnosti…

Silně pochybuju, že Zoufalci podávají nějakou zprávu o generaci zdejších třicátníků, mnohem spíš vypovídají o nynější generaci mladých filmařů. Ti na nižších pozicích se zdají být profíci, kteří zachrání všechno, a bohužel ti, kteří mají být vizionáři a koncepčně myslící vůdčí osobnosti, to zatím jen tak zkoušejí.

Prvním krokem, jímž můžou vystoupit ze začarovaného kruhu, bude asi začít koukat se nejen na české filmy a nevztahovat se pouze k nim.

Zoufalci
Zoufalci
Žánr: Komedie
Režie: Jitka Rudolfová
Obsazení: Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil ml., Pavlína Štorková, Michal Kern, Jaroslav Plesl, Jiří Havelka, Lucie Žáčková, Helga Čočková, Jaroslava Obermaierová, Dagmar Bláhová, Petra Nesvačilová ad.
Délka: 97 minut
Premiéra ČR: 12.11.2009
 

Právě se děje

před 3 hodinami

Nováček Granada dál stíhá ve španělské lize vedoucí Real

Nováček španělské fotbalové ligy Granada porazila Pamplonu 1:0 a v tabulce je druhá o bod za Realem Madrid. "Bílý balet" ji v minulém kole v souboji o první místo zdolal 4:2. Na čtyřbodový rozdíl může Granadě znovu odskočit v sobotním utkání na Mallorce.

O vítězství Granady nad Pamplonou rozhodl v 38. minutě hlavičkou po standardní situaci portugalský obránce Domingos Duarte, který skóroval i před dvěma týdny proti Realu.

Další zprávy