Recenze - Tedy, nerad bývám špatným prorokem, ale u snímku Vzhůru od oblak (Up) se dalo čekat od prvních návrhů, že nebude tolik s čím a na čem hrát. Bylo tu příliš málo figurek a příliš malé a málo definované hřiště. Jeden starý nerudný pán, malý asijský skautík, dům na balóncích, mraky, kamenná planina a pak džungle.
Vytušit z toho nějakou zápletku nebo vůbec potenciální zábavu kromě základního úžasu „ono se to hýbe a je to trojrozměrné" vlastně nešlo. A když už před sebou máme celý hotový film, je zřejmé, že ono tam toho kromě několika povedených gagů opravdu tolik není.
Pixar je firma zvláštního druhu
Než se ale pustíme do zkoumání, v čem přesně poslední výtvor studia Pixar selhal oproti jiným, musí přijít povinná douška, že přese všechno Vzhůru do oblak přebíjí o jednu dvě třídy ostatní animáky z poslední doby, ať už je to Doba ledová 3, Madagaskar 2, Příběh o Zoufálkovi či Bolt-pes pro každý případ.
Jenomže Pixar je firma zvláštního druhu. Neočekávají se od ní pouze dobré filmy, ale zázraky a genialita. Díla Pixaru neomlouváte zoufale přízemním argumentem „že se líbí dětem", ale poměřujete je s nejlepšími a nejzábavnějším hranými snímky, a nakonec si jen povzdechnete „tohle se dá bohužel natočit jen animované, v hrané verzi by to nebylo možné".
I dosud nejméně povedená pixarovka Auta, která byla vysoustružená podle příliš jednoduché mustru o „napraveném náfukovi", ční nad Vzhůru do oblak vnitřní precizností fikčního světa. Kdo sleduje na DVD různé dokumenty o natáčení, tak dobře ví, jak složitě tvůrci obvykle domýšlejí, proč je určitá postavička taková a maková, jak mluví, hýbe se, co má ráda a co ne, co umí a neumí, co zažila předtím a mezitím, než co vidíme v ději, jak vypadá její okolí a podobně.
Příšerky s.r.o. nabídly fungující továrnu a víceúrovňovou vizi paralelních dimenzí, Hledá se Nemo představil živoucí ekologii oceánu, Úžasňákovi navrhli možný svět, kde se prolíná jakási retro realita a comicsová fikce, v Ratatouille jsme viděli skoro dokonale tepající Paříž s její oficiální i skrytou tváří, u VALL-Iho nás tvůrci zavedli dokonce do dvou samostatných světů - post-apokalyptické Země a futuristické utopii na kosmické lodi.
Prvoplánová malebnost a nevýstižná zkratka
Každopádně, všechny tyto světy byly soběstačné a měly jasně nastavená pravidla, v jejichž rámci bylo jasné, co je pravděpodobné a přijatelné. U Vzhůru do oblak se na to u Pixarů zjevně vyflákli a spolehli se prvoplánovou malebnost, která by chtěla být až lyrická - kdyby ovšem nebyla zoufale maloměšťácká.
Dokonce i touha odpoutat se od každodennosti a uletět všedním starostem je vlastně příliš doslovná, nevynalézavá a „standardizovaná". Pokud si dobře uvědomuju, je to první pixarovský film, kde jsou hlavními postavami lidé, kteří žijí v normálním světě, z něhož uniknou do říše dobrodružné fantazie. Tentokrát ale selhalo jak vykreslení světa, z něhož se má unikat, tak světa, jenž má nabízet rozptýlení. Oba trpí syndromem, kterému se říká „nízká definiční hustota iluze".
Skoro všude kolem je možné se dočíst, jak je několikaminutová montážní zkratka z první části filmu zobrazující Carlův život s manželkou Ellie ohromně výstižná a dojemná (a skoro i univerzální pro všechny lidi; to snad ne!), ale přitom o jejich životě mnoho neříká. Nejde o moc víc než oslavu přízemní středostavovské existence.
Manželství dvou lidí, kteří nic pořádného nedokázali, přestože měli velké plány a celý život dřepěli doma za zadku, aniž přitom aspoň něco vynalezli, napsali nebo se aspoň starali o někoho potřebného, naplňuje jen rutina, stereotyp a utírání prachu.
Jistě, je smutné, že manželům příroda odepřela mít děti, ale o to víc vypadá jejich život prázdně a doslova izolovaně od ostatních. S ohledem na to není od věci se zeptat, kdo jim pořídil spousty společných fotek v domácím albu. (Absurdita toho, že neexistuje fotograf, který by mohl zachytit určité okamžiky, se ale vystupňuje až ve finále.)
Už je pozdě na sympatie a dojetí
Když Carl na stará kolena po Elliině smrti napustí heliem balonky, které celý život prodával v zábavním parku, přiváže je k domu a odletí do Jižní Ameriky k bájným andělským vodopádům, kam se chtěli oba podívat, může to být sice vyjádření myšlenky, že naděje umírá poslední; jenže Carlova zarputilost v následujících pasážích nedává smysl.
Opravdu mu šlo jen o to, přistát u vodopádů a tam zas dřepět, dokud neumře? A proč se o splnění tak nudného cíle snaží až neuvěřitelně sobecky a urputně, i když mu musí být jasné, že je teď zodpovědný za malého kluka, který mu při vzletu zůstal stát omylem na zápraží?
Ano, „proměnu charakteru", konkrétně „roztátí starého morouse", si tvůrci naplánovali až do poslední třetiny, ale to už je pozdě, aby to mohlo vzbudit skutečné sympatie a dojetí.
Nevyřešeny zůstávají i základní otázky typu, v jakých desetiletích se příběh odehrává (je s tím spojeno spousta nejasností ohledně techniky), kolik je vůbec Carlovi let, a jak může člověk, který je o desítky let starší než Carl, být naživu a v tak dobré kondici a proč by setrvával tak dlouho mimo civilizaci a přitom mu záleželo na tom, aby ho civilizace zpětně docenila?
Dá se namítnout, že se Carl setkává se svým idealizovaným hrdinou, který se mezitím proměnil v padoucha, a že bez ostatních lidí každý „zvlčí" (jak příznačné pro muže, který velí smečce polidštěných psů). Jenomže ani jedna postava není dlouhodobě konzistentní. Projevy stáří nastoupí, jen když se to hodí k fyzickému gagu, a dobrosrdečnost je střídána s bezohledností bez čitelnější motivace.
Ještě by se chtělo zeptat, odkud se berou padouchovi psi, když mezi nimi nejsou fenky a kde se mezi samými buldoky a dobrmany vzal ten dobrosrdečný a roztomile nablblý voříšek, jenž se skamarádí s Carlem a skautíkem Russellem. Nebo co celé dny ti dva jedí a kde Russell bere pořád další tabulky čokolády.
Nejen čiré hořekování
Sestupujeme tím už ke zpochybňování téměř každého prvku, který se ve snímku objeví, ale v tom je právě ta potíž - když tu není moc věcí, musíme se ptát, odkud se berou a jak fungují. Předpokládám, že při jakékoli důkladnější přípravě by u Pixarů ke všemu vymysleli ospravedlňující historii nebo aspoň zkratkovité historky a elegantní řešení. Kdyby film například aspoň neukazoval Carla na začátku tak vetchého, nebo kdyby neupozorňoval na to, že jídlo z ledničky je nedostupně na střeše domu, nebyl by důvod k výše uvedeným pochybnostem.
Ale u Vzhůru do oblak je nakonec nejpříznačnější obraz domku vznášejícího se jen tak ve vzduchu. Domnívám se, že opravdu obohacující fantazie se musí odrazit od mnohem pevnějších základů. Takto se jen Carl jednou odlepí od země, pak dopadne a po zbytek filmu svůj domek za sebou hlavně s námahou vleče na zahradní hadici. Pro tempo a nápaditost příběhu jsou tyto pohyby typické.
Aby to ale nevypadalo jako čiré hořekování. Vzhůru do oblak čerpá mohutně z mnoha zdrojů, od legendy milionáře a dobrodruha Howarda Hughese, přes Ztracený svět A.C. Doylea, Ztracený horizont Franka Capry až po Laputu: Zámek v oblacích od Hayaa Miyazakiho - tudíž je nabitý nostalgickými významy a ve svých nejlepších akčních momentech předčí dynamikou a vtipem i leckterý díl Indiana Jonese.
Potěší i jeho formální sebereflexe, kdy si Carl coby malý kluk opakovaně nasazuje a sundává kouzelné brýle, jež mu umožňují vidět svět jako atraktivnější - stejně jako si nasazují a sundávají diváci v kině 3D brýle.
Jen není možné smlčet, že kluci z Pixaru už měli lepší chvilky. Zdá se, ostatně, že ony nedodělky ve vyprávění souvisejí s tím, že se tvůrci příliš soustředili na prezentaci nového 3D formátu.
Kromě nedokonalého firemního brainstormingu při probírání scénáře ale hlavní příčinou nefunkčnosti výsledné fikce bude i to, že když dojde na realitu, představují si pixarovci při vší té fantazii dobrodružství tak, že stačí jet někam na dovču s turistickou vyhlídkou.
| Vzhůru do oblak | |
| Up | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný, Komedie |
| Režie: | Pete Docter, Bob Peterson |
| Obsazení: | Edward Asner, Christopher Plummer, Bob Peterson, Delroy Lindo, David Kaye, Jess Harnell, Pete Docter. V českém znění mluví: V. Brabec, J. Skopeček, P. Liška, D. Landa. |
| Délka: | 96 minut |
| Premiéra ČR: | 20.08.2009 |
