Recenze - Vyhlídka na vraždu je jediná bondovka, u které si i leckteří zapřisáhlí bondofilové řeknou, že nikdy neměla vzniknout, a za jediné zřejmé pozitivum lze považovat účast Christophera Walkena v psychotické roli padoucha Zorina.

Nejde o akční film, ale spíš o hraní si skupiny starších herců, kdysi protagonistů akčního žánru, kteří se o něj pokouší. Byť i Vyhlídka na vraždu má svou nostalgickou hodnotu - a to nejen kvůli Bondovi, ale i pro svou poplatnost jisté estetické zvrhlosti osmdesátých let.

Moore je starý, prostě a jednoduše

Foto: Aktuálně.cz

Sugestivní geriatrický pocit tkví hlavně v osobě stařeckého Rogera Moora, kterému se zřejmě všichni přizpůsobili… a pak ve smutném případu Lois Maxwellové coby Moneypenny, která byla v sérii od začátku a podle toho je třeba posuzovat i "sexappeal" její sekretářky. Režisér John Glen později natočil ještě dvě vynikající daltonovky a vizuálně unavený Q vypadal vitálněji než tady i deset let poté ve Zlatém oku.

Roger Moore - pokud je to skutečně Moore, a ne některý z miliardy jeho kaskadérů - měl očividný problém akční scény zvládat, takže jeho výkony se ve většině případů omezují na pár záběrů před zadní projekcí (na koni, na žebříku hasičského auta). Když vybíhá Eiffelovku, zdolá vždy najednou tak pět schodů, než se milosrdně střihne jinam. Vrchol jeho fyzického vypětí představuje scéna, v níž na ramenou nese bondgirl (i když není zřejmé proč, nic jí není) a vypadá, že každou chvíli zemře.

Ve filmu vlastně není jediná skutečně působivá akční scéna. Některé trpí právě příšernou zadní projekcí (honička San Franciscem, závěrečný souboj na Golden Gate) a jiné se pro jistotu tak ironicky shazují, že je prostě nelze brát vážně (úvodní snowboardová scéna, rozbíjení auta při honičce Paříží, souboj tváří v tvář v domě hlavní bondgirl) - a navíc jsou občas dost špatně sestříhané.

Vyhlídka na vraždu ale naštěstí není nijak zvlášť nesnesitelný film, a to z několika důvodů. Za prvé naprosto důsledně naplňuje bondovské vyprávěcí schéma, ze kterého jen odškrtává bod za bodem až do samého závěru.

Foto: Aktuálně.cz

Za druhé má výborně obsazeného padoucha - i když vymyslí úplně praštěný plán, který se má jevit dokonale racionálně, ale svého cíle (zatopení Silicon Valley) dosahuje velmi diskutabilním způsobem. Za třetí mnohem víc než obě daltonovky zprostředkovává zvrhlost osmdesátých let.

Osmdesátky a May Day

Když začneme odzadu, představuje Vyhlídka na vraždu skutečně jakousi zvláštní přehlídku klišé "osmdesátek" a nabízí galimatyáš postupů, motivů, barevnosti, módy a nestřídmosti. Film třeba pod "snowboardovou" jízdu v předtitulkové akční scéně pustí jako hudební doprovod místo orchestrální hudby plážovou vypalovačku z šedesátých let. Cover verze písně a její způsob užití v daný moment, aby se "vytěžil vtip" i za cenu zabití celé scény, by zřejmě s výjimkou osmdesátých let nikoho nenapadly.

Foto: Aktuálně.cz

A co teprve po přesunu na americké západní pobřeží. Sanfranciský polda má být variací na jižanského šerifa Peppera z Žít a nechat zemřít a Muže se zlatou zbraní, ale ve skutečnosti spíš připomene všechny otravné městské poldy z akčňáren osmdesátých let (jejichž parodii později nabídla Smrtonosná past 2). Ale všechno jmenované bledne vedle hlavní padoušské vražednice May Day v podání zpěvačky Grace Jonesové, příznačně tehdejší přítelkyně Dolpha Lundgrena.

Na May Day v podání Grace Jonesové je "osmdesátkové" úplně všechno. Drsňáckost, exploatace asijských bojových umění, účes, oblečení, úsečné věty a absurdní přepálenost jednání. Ostatně podivný je už fakt, jak bezodkladně se s Bondem vyspí (a že Bond je ochoten se vyspat s ní). Jestli měla nahradit Oddjoba z Goldfingera, jak si povíme za chvíli, byla to náhrada opravdu ve stylu špatného humoru nejbizarnějšího desetiletí popkultury.

Zorin… Goldfinfger?

Zato Christopher Walken si dokonale užívá svého maniakálního génia, který byl vytvořen nacistickými experimenty se steroidy na mučených matkách. Postupně zradí úplně všechny, kdo mu k tomu dají příležitost (včetně KGB).

Foto: Aktuálně.cz

Na nikom mu nezáleží a ve svém opájení se vlastním velikášstvím je schopen dělat úplně absurdní kroky: koho jiného by napadlo navrtávat se do tektonických zlomů a zkoušet v rámci konkurenčního boje s mikročipy nelítostně zatopit Křemíkové údolí v Kalifornii?

Bondovského světa znalí mi jistě odpoví, že třeba Goldfingera. Nejvychytralejší ze všech bondovských obchodníků sloužil nejen jako "předloha" pro konstrukci Zorina coby hlavního padoucha, ale i jako základ příběhu celé Vyhlídky na vraždu. Nahraďte Goldfingera Zorinem, Oddjoba May Day, zlato mikročipy, Fort Knox Křemíkovým údolím, golf jízdou na koni, letadlo vzducholodí a mladého Conneryho v plné síle starým Moorem se zbytky energie (plus scéna gangsterské instruktáže je skoro identická).

Dostanete základ příběhu, jenž je doplněn o dějové linie, které ještě v rámci bondovského schématu Goldfinger neobsahoval. Bondovské vyprávěcí schéma sice zachraňuje rytmus splácaného příběhu, ale Bondovy donjuanské schopnosti působí značně nevěrohodně a čtyři ženy za film jsou v tomto případě prostě moc.

Kdo ovšem Mooreovy 007 filmy upřednostňuje před Daltonovými, Brosnanovými (nedejbože conneryovskými) a představují pro něj etalon bondovky jako svého druhu žánru, bude vlastně s Vyhlídkou na vraždu spokojen.

Nostalgická vzpomínka

Foto: Aktuálně.cz

Přichází totiž se vším, co bondovky v posledních letech představovaly - a do toho nutně patřil i Moore. Méně skutečného špiónství (doplněného navíc o naivní krytí s magnetofonem), spousta jasně čitelné sebeironie a spíše připomínání Bondovy nebezpečnosti (v počítačových záznamech, v dialozích) než její demonstrace.

Dávná televizní hvězda Roger Moore navíc skvěle funguje v tandemu s Patrickem Mcneem, hvězdou seriálu Avengers. Ten si tu zahrál sira Tibbetta, a pokud ho zrovna Bond poněkud trapně neponižuje, jsou oba ve společných scénách výborní.

Kdyby po Vyhlídce na vraždu následovala další bondovka v podobném duchu a s Rogerem Moorem, mohl by podobně sebevražedný krok skutečně znamenat smrt filmového Jamese Bonda… i když ten přežil vždycky všechno.

Ale nestalo se; Roger Moore pochopil nutnost kroku ze série po dvanácti letech definitivně odejít, předat roli mladšímu kolegovi a umožnit změny, po kterých vyhořelá série vysloveně křičela. Při pohledu na Vyhlídku na vraždu, jejíž cena spočívá hlavně v naprosté obskurnosti, je skoro s podivem, že stařecká krize trvala jen jeden film.

Chobotnička, o které si povíme za týden, naopak představovala to lepší ze sebeironické poetiky, kterou mooreovské bondovské období nabídlo.