Recenze: V Nevinnosti neznamená zneužívání jen sex

Kamil Fila Kamil Fila
21. 1. 2011 8:00
Nový film Jana Hřebejka možná odstartuje novou éru
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Jít na nový snímek režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského znamená jít na víc filmů v jednom. Nejenže napoprvé sledujete dva příběhy, které se ani tak neproplétají, jako spíš jeden vymaže druhý (tedy spíš druhý vymaže první, správně řečeno). Podstatně jiný film vidíte i napodruhé, když si chcete ověřit, jak zde všechno do sebe zapadá, či nezapadá.

Na začátku se zdá, že půjde o film, v něm se zjišťuje, zda lékař „pohlavně zneužíval" svou nezletilou pacientku, která je do něj ovšem zjevně zamilovaná - takže jde vlastně „jen" o problém paragrafů. Situace je zkomplikovaná tím, že vyšetřování vede bývalý manžel nynější manželky obviněného lékaře.

Foto: Aktuálně.cz

Máme různé důvody se domnívat, že je v tom předpojatost, pomsta za dřívější křivdu, a nebo taky, že právě kvůli možnému nařčení z konfliktu osobních zájmů si vyšetřovatel bude dávat pozor a posuzovat případ mnohem citlivěji, než by to dělal u neznámých lidí.

Kdo je hlavní postava

Dostáváme ze všech stran indicie, které svědčí o tom, že něco mezi panem doktorem a pokušitelskou lolitkou proběhlo. Někdy ve dvou třetinách děje přijde rozřešení záhady a začíná nový příběh skrytý dosavadně pod slupkou toho prvního.
 
Zpětně se pak můžeme ptát sebe a tvůrců, kdo je hlavní postavou. Doktor (který v půlce filmu téměř není a jen se o něm mluví, jaký je a co by udělal a neudělal)? Policista (který jako vystudovaný psycholog umí jednat s lidmi, ale sám v životě selhal)? Lolita (jejíž hlas provází prolog i závěr)? Bývalá manželka obou z nich (která různým lidem říká úplně jiná svědectví, tápe a přitom se snaží udržet si v hlavě iluzi řádu a štěstí)? Sestra manželky (která všem jen slouží jako prostředník, nebo terč)?

Foto: Aktuálně.cz

S jistotou můžeme říct, že hlavní postavou není pouze dědeček, senilní hlava rodiny, před nímž se ukrývá pravda, a přitom on sám je „nositelem" jedné klíčové informace. A stejně tak jen jako katalyzátor vztahů ostatních slouží mentálně postižený syn, jehož si otec-policista smí půjčovat od rodiny, která ho jinak odkopla.

Vytváření vztahových propletenců a možnost dívat se na celý případ očima různých postav patří k dlouhodobému přístupu Hřebejka a Jarchovského. Doposud to bylo ale vždy ve snaze vytvořit rozměrnější dobovou mozaiku a říct „takhle jsme se chovali" za druhé světové války (Musíme si pomáhat), v šedesátém osmém (Pelíšky), za normalizace (Pupendo), krátce po převratu (U mě dobrý), nebo dnes (Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek, Nestyda).

V jakémkoli z těchto filmů byly důležité postavy, ale nejsilněji působila snaha o zevšeobecňující přesah - historický kolektivní portrét „české povahy". Zvláštní místo ve filmografii obou tvůrců zaujímá předloňská Kawasakiho růže, v níž se propojují dvě časové roviny a na půdorysu dneška si postavy mezi sebou vyříkávají svou minulost.

Libovolný remake

Foto: Aktuálně.cz

Nevinnost pak stojí definitivně mimo dosavadní směřování dlouholeté autorské dvojice a těžko říct, zda s ní začíná nová éra. Na tomto filmu je nejpříznačnější, že i když se odehrává v současnosti a v Česku, mohl by kdokoli natočit jeho remake v jakékoli jiné zemi a zasadit ho časově do téměř libovolného desetiletí (nikoli už století). Jak podotkla po novinářské projekci jedna kolegyně: „Byl by to takový hezký francouzský psychologický film před dvaceti třiceti lety, kdyby…"

V tom „kdyby" se pak u řady lidí rozjede série dramaturgických rad a pouček, jak se to s psaním scénářů má a nemá dělat, což je věc, kterou nemám rád a snažím se jí vyhýbat. Nevěřím na univerzální pravidla, jak napsat dobrý scénář.

Že finální vyložení karet na stůl nemá trvat asi půl hodiny? (Otázka je, odkdy počítáme, že je finále.) Že jedna postava nemůže nahradit druhou? Že hlavní postava nemůže zmizet na dlouho z očí diváků? (Pořád jsme u toho, která to vlastně je.) Že není správné přepnout z víceméně detektivně laděné žánrové tóniny do mučivé subjektivní zpovědi? Neměl by být film žánrově čistší? Nebylo by lepší vyhodit některé postavy a nechat konec nedořečený a otevřený, abychom si mohli domyslet, kdy se odehrála skutečná ztráta nevinnosti a na kom leží vina?

Za tím vším už ale stojí touha předělávat něco hotového a neochota zabývat se tím, co vzniklo. Věřím, že tvůrci mají právo udělat si film po svém, vyzkoušet si nezvyklou stavbu vyprávění a pracovat s pozorností diváků. Narazit už můžou jen zhruba na dvě věci.

Foto: Aktuálně.cz

Jednak existují hodně bystří diváci, kteří pointu odhadnou podstatně dříve, než jim to dovolí film (autor recenze k těmto divákům nepatří, protože se nechává raději naivně vtáhnout do děje). A také přese všechnu vstřícnost nakonec může vadit, že z Nevinnosti jde vycítit scenáristickou konstrukci.

Proč se filmu zastávat

Co se týče jazyka, projevuje se nejvíc v jednom ze závěrečných monologů (jsou tu celkem dva), kdy se zdá, že postava mluví, jako by existovala jen na papíře, a ne v reálu.  A když si přehrajete v hlavě, co se všechno stalo a kdo je s kým jak propojen, čiší z toho hlavně snaha prezentovat uzavřené drama, které by v běžném životě bylo zřejmě daleko otevřenější a nedořešenější. Ale k tomu ještě na závěr.

Důvod, proč má smysl Nevinnost obhajovat, doporučovat a pozorně sledovat, leží v tom, že je skvěle zrežírovaná, zahraná a nasnímaná. Hřebejkova schopnost obsadit herce do správné role a vymáčnout z nich maximum prakticky nemá v současném českém filmu konkurenci. I kdyby někomu snímek neseděl jako celek, musí ocenit, jak přesvědčivě jsou rozehrané scény a situace.

Foto: Aktuálně.cz

V Nevinnosti si zaslouží pozornost především „objevení" Hynka Čermáka, který dosud zastával hlavně jednoduché vedlejší úlohy, a tady konečně dostal možnost, aby se projevil kontrast mezi jeho zdánlivě hrubým zevnějškem a citlivým nitrem jeho hrdiny - rozpolceného policisty, který si není jistý tím, zda dělá správnou věc. Nevím, čí to byl nápad, ale hezký a nenápadný je například detail, že tenhle chlapík nosí stále stejné odrbané tričko, v práci i doma. Tohle šupáctví zase působí v rozporu s jeho puntičkářstvím. A dalo by se pokračovat - každá stránka jeho osobnosti má protistránku.

Po dlouhé době mě překvapila i Aňa Geislerová nezvyklou ztišeností. Její postava je asi nejsložitější na přijetí, protože balancuje na tenké hranici mezi vlastní patologií a těžko zvládnutelným „uhráním" - jinými slovy je těžké se vejít hereckým projevem do kůže někoho, kdo není normální, aniž by to působilo, že hrajete špatně. Podle mého to zvládla a do určité míry tím i překonala problém, že bývá v posledních letech obsazována do příliš mnoha filmů a její projev, jakkoli bohatý, se už okoukává.

Dalo by se pokračovat jmenovačkou všech dalších představitelů, ale asi to není potřeba. Není mezi nimi slabý článek, dokonce i debutující Anna Linhartová coby zrzavá lolitka je se zkušenějšími kolegy výborně sladěná a snad i drobná nejistota zapadá do řádu věcí - její náctiletá hrdinka testuje, co si může dovolit.

Jít dál

Vyzdvihnout je potřeba kameru Martina Šáchy, který se od asistenta kamery v Pelíšcích vypracoval až na post „director of photography". Už v Kawasakiho růži se mu podařilo prosytit obraz studenými tóny, které ovšem neubírají nic na ostrosti (obvykle se dojmu chlad docílí jednoduchou desaturací barev). V Nevinnosti opět zvolil stejnou cestu - obraz je chladný, ale pořád působí živě a barevně. Kamera tvoří jednoznačně nejmodernější složku díla a možná mu přidává na dojmu realističnosti tam, kde je scénář už příliš napjatý.

Když má ale padnout rozhodnutí, zda je Nevinnost dobrý film, či nikoli, nezbývá než se vrátit k metodě, jakou je napsaná. Nevinnost dosahuje maxima možného, pokud se jedná o psychologický realismus, který nevychází ze skutečných událostí.

Jednou z „dobrých dramaturgických rad", kterou už Hřebejkovi s Jarchovským stačili někteří udělit, je, aby byl film ne o nějakém neznámém obviněném, ale raději o Pavlu Opočenském nebo Bohumilu Kulínském, když už máme v Česku takové „pěkné kauzy". Ale tady právě vzniká problém, že všichni vědí, jak to s těmi obviněnými a odsouzenými v zásadě je; přinejmenším na té úrovni, že by nešlo vytvořit drama, kde byste měli pochybnosti o orientaci obviněného na mladé dívky.

Tím jsou ale autoři nuceni vymýšlet vlastní zápletky; jejich metoda je nutí nechat do sebe vše zapadnout a vše nám taky vysvětlit. Kdyby dělali psychologicko-realistický film podle skutečných událostí, muselo by zákonitě zůstat něco nevyřešené - život je prostě příliš složitý, aby se dal zkrotit do uzavřeného filmového vyprávění.

Ovšem Hřebejk s Jarchovským se zatím ani nikdy neodvážili jít dál tam, kudy nyní jde mnoho uměleckých filmařů dnešní doby, kteří odvrhávají i psychologický realismus a snaží se nám spíše naznačit, že lidskému chování nerozumíme natolik, abychom o něm mohli točit úhledně zabalené vševysvětlující filmy.

A domnívám se, že právě v tomto nevyřešeném paradoxu leží klíč, proč na mnoho diváků působí Nevinnost tak rozpačitě. Má už našlápnuto k jiné podobě kinematografie, která se v Česku moc nepěstuje, ale autoři nejsou tak důslední, aby se odpoutali od posledních jistot.

Nevinnost
Nevinnost
Žánr: Drama
Režie: Jan Hřebejk
Obsazení: Ondřej Vetchý, Zita Morávková, Aňa Geislerová, Hynek Čermák, Anna Linhartová, Alena Mihulová, Rebeka Lizlerová, Miroslav Hanuš, Luděk Munzar, Daniel Czeizel ad.
Délka: 98 minut
Premiéra ČR: 20.01.2011
 

Právě se děje

Další zprávy