Recenze - Při pohledu na dosavadní filmografii kanadské režisérky Kari Skoglandové jímá člověka skepse.

Tahle „holka pro všechno" má na triku námezdní práci v seriálech Brutální Nikita, Vrána, Queer as Folk či L-World, které mají různou úroveň, styl i poselství, ale taky odvarový horor Kukuřičné děti 6: Návrat Izáka, béčkovou akčňárnu Sniper s Wesleym Snipe(r)sem nebo hloupoučkou komedii Hokejová máma (v níž, kupodivu nehraje Sarah Palinová).

Foto: Aktuálně.cz

Z ambicióznějších děl utkví v paměti televizní drama Bílé lži, další z mnoha neúspěšných pokusů psychologizovat neonácky. Skoglandová natočí zkrátka téměř cokoli, stejně jako herec Ben Kingsley v poslední době zahraje v čemkoli - například ve filmech oficiálně nejhoršího režiséra na světě Uweho Bolla (BloodRayne) či sci-fi Lovci dinosaurů, která proslula famózně zmateným příběhem, špatnými triky a parukou na Kingsleyho značkově plešaté hlavě.

Když víte, že Kari, Ben a Nemsí udělali vážný thriller o Irské republikánské armádě, nečekáte velký zázrak. Notabene když zde Ben nosí skoro tak hroznou paruku jako v Lovcích dinosaurů.

Problém je pouze s prostředkem

Ale když nekalkulujete s tím, co mají tvůrci za sebou, může vás Štvanec IRA alias Fifty Dead Men Walking (Padesát mrtvých mužů kráčí) docela překvapit a strhnout. Přinejmenším v počátečních suverénně a syrově natočených pasážích a potom ve vypjatém, ale ne přepjatém finále. Problém je pouze s tím prostředkem.

Foto: Aktuálně.cz

Adaptace autobiografické knihy Martina McGartlanda, který několik let působil jako informátor britské policii nasazený hluboko do struktury IRA, byla zjevně cílena na publikum, které nepochází z Irska, protože výchovně a encyklopedicky vysvětluje pomocí titulků, co předcházelo ději, a na konci zase, co následovalo po posledním záběru.

Vytváří nám tedy solidní kontext, ale selhává v  ději, který není moc zřetelný. Pro anglicky mluvící diváky, jimž se nikdo neobtěžoval vyrobit titulky, se navíc stává téměř nesrozumitelný, protože přízvuk postav je skutečně šílený. V českých kinech titulky naštěstí máme, ale i tak asi hodně lidem unikne, pro kterou frakci začal hlavní hrdina kdy pracovat a hlavně proč a v čem občas spočívala jeho úloha.

Symbolických padesát kráčejících mrtvých mužů jsou oni různí zachránění policisté a vězeňští dozorci, kteří by jinak zahynuli při atentátech, to se vyrozumět dá. Ale například to, jak se hlavní hrdina dostal dovnitř struktur IRA, respektive, čím si získal důvěru, když se chová dost podezřele, už jasné není.

Foto: Aktuálně.cz

Dokonce zmate i zápletka s dvojím nabízeným a darovaným autem, přičemž IRA i hrdinovu okolí by mělo přijít divné, že chudý nezaměstnaný najednou nějaké má. Pokud jsem postřehl správně, nabízel mu ho jak jeden z bossů IRA, tak policista Fergus - přičemž Martin si vezme klíčky pouze od Ferguse, ale kluky z IRA nikdy nenapadne se zeptat, kde se Martin toulá, jestli při opakovaných výsleších něco neprozradil a čí je ta docela luxusní kára.

Udělat cool vypadající seriál?

Film se pokouší relativizovat pojem spravedlnosti a navodit dojem, že v politické, ale často jen vyloženě násilné přetahované mezi policisty a teroristy většina účastníků ztratí ponětí o tom, co je dobro a zlo a jakýkoli čin si dovedou omluvit „vyšším zájmem". Nikdo z hráčů si nakonec nemůže dovolit zapojit svědomí, protože by ho čekala smrt, případně by způsobil smrt více lidí.

Přese všechnu řemeslnou profesionalitu, velmi dobré herecké výkony (zvláště Jim Sturgess v ústřední roli) a přesvědčivé navození dobové atmosféry v sobě Štvanec IRA nemá emocionální sílu jiných „irsko-republikánských" filmů jako Hra na pláč od Neila Jordana či Boxer a Ve jménu otce od Jima Sheridana, ani dokumentaristicky působící a vtahující drajv Krvavé neděle Paula Greengrasse, a už vůbec ne přísnou askezi, minimalismus a promyšlenost Hladu od Steva McQueena.

Foto: Aktuálně.cz

S posledně jmenovaným je dokonce v přímé opozici. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy viděl film, který by používal tak proměnlivé stylové prvky jako Štvanec IRA. Na Takové normální zabijáky od Olivera Stonea to sice nemá, ale zdálo se mi, že v téměř každé scéně Skoglandová nechá kameramana používat jiné světlo, dost možná i kameru a snímací materiál (nebo to pak celé prohnali počítačem a dobarvili v postprodukci?).

Každopádně ona ohromně proměnlivá světelnost může mít více příčin. Možná autoři chtěli, abychom metaforicky i doslova viděli postavy v různém světle, ale také je možné, že stylová stránka má stejně rozpadlý a nezřetelný koncept jako dramaturgie scénáře.

Posledním racionálním vysvětlením může být, že lidé, kteří jsou zodpovědní za „vizuál" filmu, jsou hodně ovlivněni dnešními televizními seriály, které mění svůj styl v každém díle (protože je taky často točí někdo jiný) - a možná se jim dokonce chtěli přiblížit, protože jim to prostě přijde cool.

Kdo je tu pro irskou věc

Nicméně, ve výsledku nedosáhli ani napětí, které v sobě mají jiné infiltrátorské a práskačské thrillery jako Krycí jméno Donnie Brasco či Skrytá identita - neboť ty jsou soustředěny primárně na práci s žánrem. 

Není přitom nic špatného na tom, když se v žánrovém filmu objeví něco s politickým přesahem. O něco problematičtější je, objeví-li se ve vážném filmu žánrové úlitby. A Štvanec IRA jede ve všem napůl. Už svým plakátem, kde chlapík, buď kráčí, nebo dokonce běží s pistolí před výbuchem, dává najevo, že nás láká na akční atrakce.

Pokud má z děje vyplývat už výše naznačené, že účastníkům boje nejde o politiku, ale bojůvky, jejichž smysl už nejsou schopni dohlédnout, pak něco podobného se stalo i tvůrcům filmu. To, čemu by oni asi ve své obraně řekli nestrannost a objektivita, je z pohledu kritičtějšího diváka jen neochota být radikálnější ve svém postoji, ať už politickém, nebo uměleckém -  dělat více drama, nebo naopak adrenalinovou žánrovou zábavu.

Nejradikálnější účastnicí je nakonec v reálu herečka Rose McGowanová (nejvíc proslavená Grindhousem, jinak též budoucí Rudá Sonja a bývalá holka Marilyna Mansona a múza gay-provokatéra Gregga Arakiho), o níž se ví, že je veřejně pro „irskou věc".

Kdybychom ale zapomněli na to, že této o „irské věci" film moc neříká a hledali jeho emocionální jádro, najdeme ho v otcovsko-synovském vztahu mezi Martinem a Fergusem. A dokonce můžeme spekulovat, nakolik je to v jejich případě vztah jenom symbolický.

Správně realistickou strunu rozezní i Martinovo dilema, když váhá mezi svou manželkou, která je ošklivá, hloupá a protivná, a mezi nebezpečnou femme fatale Grace, již hraje právě dračice Rose. A v některých scénách už Kari Skoglandová dokonce překračuje svůj stín „televizačky".