Recenze - Výsledky lidské tvořivosti označované jako "pokleslé" upřednostňují chvilkový efekt, vyznačují se prchavostí a slouží okamžiku. Tím se odlišují od vysokého umění, které reflektuje nadčasová témata, vyzdvihuje přetrvávající hodnoty a směřuje k věčnosti.

V souladu s tím ovšem populární a nevznešená díla představují také ideální nástroj k reflexi aktuální doby. Ne náhodou v časech vyznačujících se velkým sociálním, společenským či politickým pnutím docházelo v demokratických zemích k boomu extrémních filmů, jež sloužily i jako hromosvod společenských nálad.

Namátkou uveďme úpadkem hodnot a deziluzí oplývající exploatační filmy vyráběné v sedmdesátých letech v USA, Evropě i Japonsku, hongkongské pesimistické krváky z let předcházejících předání britské kolonie Číně či dodnes nedoceněná vrcholná díla Víta Olmera - Nahota na prodej, Ještě větší blbec, než jsme doufali a diptych Playgirls - rezonující s českou polistopadovou kocovinu.

Stejným způsobem se nabízí uvažovat o grandiózní hororové novince Sama Raimiho s úderným názvem Stáhni mě do pekla. Jedná se totiž o ideální film pro dobu krize.

Hypotéka a obcování s démony

Tvůrci sice zdůrazňují, že scénář vznikl už v první polovině 90. let minulého století, nicméně právě kontext aktuálních společenských témat zásadně stupňuje divácké přijetí snímku. Ostatně prolog z minulosti, který snímku vágně dodává rozměr nadčasové morality, je ve výsledku podružný. Slouží jen k tomu, aby diváky navnadil a přenesl přes dlouhou expozici.

Foto: Aktuálně.cz

Naopak mnohaminutový úvod, kde se důkladně představí hlavní hrdinka a především její kariérní i soukromá situace, je stěžejní částí filmu. Jednak se zde ustanoví podoba každodenní důvěrně známé reality, již záhy - dle základního principu hororu - naruší síly vzpírající se logickému uchopení.

Současně je hrdinka prezentována jako milá bankovní úřednice, kterou ovšem kariérní tlaky ze strany práce i soukromého života nutí umlčet empatii a jednat prospěchářsky. Za dramatických okolností odmítne staré rumunské cikánce prodloužit odklad splátek na hypotéku a ta na ni za to uvalí kletbu: tři dny ji bude trápit démon, který ji má posléze stáhnout do pekla.

Očistný účinek hororu

Krize je v současnosti hlavním tématem médií, ale také žitou realitou. Lidé nejen v USA se cítí ohroženi: mohou přijít o práci i bydlení, současně cítí tlak ze svých sociálních závazků, který je nutí k větším výkonům, aby si svou pozici udrželi.

Foto: Aktuálně.cz

Totožnými pocity prochází postavy ve filmu. Jelikož se ale nejedná o sociální drama, nepředkládá snímek krušné obrazy sociální reality, které by diváky znepokojovaly.

Raimiho dílo coby horor klasického střihu představuje moralitu, jež divákům umožňuje identifikovat se s postavami a ventilovat vlastní úzkosti či hněv. Zároveň přináší katarzi i odreagování - a v neposlední řadě ukazuje hodnoty, jež by měli všichni následovat.

Atraktivita oprávněného prokletí

Publikum dokonce může při sledování snímku přesouvat své sympatie. Na jednu stranu bude soucítit s úřednicí kvůli nesnadné kariérní pozici. Současně lze sympatizovat i s odpudivou babiznou, která hrdinku proklela, protože kvůli ní přišla o střechu nad hlavou.

Centrální konflikt se točí okolo porušení etických zásad a na to vázané viny. Hrdinka se sice vymlouvá na nadřízené a na banku, ale rozhodnutí, které na ni kletbu uvalilo, učinila ze své vůle.

Foto: Aktuálně.cz

Ve scénách, kde je úřednice sama donucena prosit v bance o peníze a následně prodává svůj majetek do bazaru, navíc film přináší divákům pocit zadostiučinění. Právě možnost ventilovat vztek z krize na konkrétní osobu, ne pouze na nedostupné a de facto imaginární instituce - finančníci, politici, boháči - z filmu dělá vítanou terapii i alternativu v nabídce kin.

Stáhni mě do pekla nabízí odreagování - ale ne pouze tím, že by jako nekonfliktní blockbustery či komedie publiku nasadilo růžové brýle.

Pouťová jízda emocí

Blahodárné účinky zásadní mírou ještě stupňuje fakt, že se jedná o zábavnou podívanou. Narozdíl od většiny jiných tvůrců nepojímá Raimi horor jako soubor intenzivních lekaček a fyzických extrémů pro otrlé diváky. Jeho přístup připomíná pouťový dům hrůzy, kde se strach a napětí snoubí s pobavením, smíchem i radostným přistoupením na lacinou maškarádu.

Hororové napětí tvůrci vytvářejí naprosto primárními, ale maximálně účinnými prostředky. Využívají zesílených zvuků a horizontálního vychýlení kamery, jež naznačuje narušení reality nadpřirozenými silami. Napínavé sekvence přitom nejsou zbytečně natahované a svižně přecházejí do graficky ztvárněných démonických ataků, které jsou vypjaté i nadsazené současně.

Právě efektně ztvárněné konfrontace postav s nadpřirozenými silami zde - stejně jako v Raimiho legendárním hororovém debutu Smrtelné zlo (The Evil Dead, 1981) - představují hlavní atrakci a nejvíc utkví v paměti. Mají podobu fascinujících i žertovných nechutností či přímo burleskních absurdit ve stylu kreslených grotesek; dojde dokonce na ikonický pád kovadliny na hlavu a vylítnutí očí z důlků.

Stejně jako po návštěvě pouti ani divákům Stáhni mě do pekla nehrozí, že by je stíhaly noční můry. Na rozdíl od pochybných podniků vsazených mezi střelnice a kolotoče zaručuje Raimiho počin nejen zábavu a kýžené odreagování, ale dokonce i odchod s dobrým pocitem.

Nezbývá než nadšeně zvolat, že po letech strávených na sérii komiksových dobrodružství Spider-Mana se osobitý režisér v plné síle vrátil k žánru, který ho původně proslavil. Sice staré, ručně vyráběné efekty nahradila počítačová grafika, ale nejdůležitější ingredience dobrého hororu - silný scénář - zůstala zachována. Ostatně fakt, že Stáhni mě do pekla vzniklo podle původního scénáře, v dnešní době remaků dál posiluje jeho výjimečnost.