Recenze - Traduje se historka, že po premiéře kratší verze dokumentu René, v němž Helena Třeštíková s nekonečnou trpělivostí sledovala osudy nenapravitelného zloděje, který jí dokonce vykradl byt a odcizil kameru, jíž mu půjčila, prohlásil kritik Andrej Stankovič směrem k režisérce: „Víte, jaká by byla moje nejlepší kritická reakce na váš film? Kdybych vám tady v šatně ukradnul kožich."
Po skončení zatím posledního snímku Heleny Třeštíkové Soukromý vesmír, v němž 37 let časosběrnou metodou natáčela portrét jedné obyčejné rodiny, se ke mně přitočil jeden mladý dokumentarista a ptá se: „Tak, co tomu říkáte?"
Nevzmohl jsem se na lepší než šalamounskou odpověď: „O tom se dá říct úplně cokoli." Naštěstí pointu vyřkl sám: „Jestli se po zhlédnutí Katky chce člověku přestat fetovat, nebo s tím raději vůbec nezačínat, tak po tomhle filmu se chce člověku přestat žít. To by mohli rovnou pouštět sebevrahům, aby si to utrpení na Zemi ukrátili co nejdřív."
Skutečně, po absolvování 90 minut Soukromého vesmíru by se mnoha duševně stabilním jedincům nechtělo ani začínat s rodinným životem, když vidí, že ho za všechna ta léta nečeká nic jiného než moře banality a stereotypu. Z filmu totiž téměř nic jiného nevyplývá - pokud tedy nevynaložíte nadlidské úsilí na to, že v něm hodláte spatřovat krásu každodennosti a vidět v něm oslavu obyčejnosti.
Nesnesitelná pasivita sledovaných postav
Důvod, proč filmy jako Marcela, René, Katka a Soukromý vesmír vyvolávají v některých divácích tak radikální odmítnutí, spočívá v nesnesitelné pasivitě sledovaných „postav". Třeštíková se v mnoha filmech věnovala lidem, kteří něco velkého udělali nebo něco tragického zažili. V Nebi nad Evropou sledovala české letce Františka Peřinu, Jana Wienera a Františka Fajtla, v portrétu Nebylo to marný představila nestora české protialkoholní léčby, docenta Jaroslava Skálu; natáčela i o přeživších holocaustu a válečných masakrů.
Největší proslulost jí ale přinesly filmy, kde zachycuje výseky z všedních dnů a pomalu za sebe skládá, co se za uplynulá léta proměňuje. Dokud ve svém nejslavnějším cyklu Manželské etudy (po 20 letech) konfrontovala vedle sebe takřka sociologickou metodou různé manželské páry, které postupně přicházejí o iluze, nebo si naopak na svou roli zvykají, mělo to značnou výpovědní hodnotu. Především tady nemilosrdné oko kamery zaznamenávalo realitu odlišnou od oficiální verze, jíž chtěl propagovat minulý režim.
Po revoluci se ale Třeštíková zaměřila na jedince, kteří si z větší části - a neobviňujte mě z nedostatku soucitu - můžou za svůj stav sami a nejde tedy o problém špatné komunikace. Filmy se navíc vyhýbají vykreslit jakýkoli širší kontext rodinných, společenských a dalších vztahů, takže se z nich stává přehlídka naříkání „cirkusových zrůdiček" na nespravedlnost světa, mnohdy s lehce narcistním podtextem. Poněkud necitlivý výraz „cirkusové zrůdičky" má opodstatnění i v tom, že pak režisérka své aktéry předvádí při projekcích publiku ve stylu „podívejte se, ti nebožáci opravdu existují".
Kontrast u Soukromého vesmíru má být v tom, že dřívější protagonisté byli extrémní, nyní mají naopak být obyčejní. Přes veškeré porozumění dané blízkostí pohledu šlo o „odstrašující" příklady, teď má jít spíše o onu oslavu každodennosti či jakési všeobjímající smíření se s plynutím času. Kettnerovi - rodina vystudované socioložky a pozdější knihovnice Jany a elektrikáře Petra, kteří mají tři děti, syna Honzu a dcery Annu a Evu - nebyli disidenti, ale konec režimu přijali s nadšením a úlevou. Nicméně vyznění snímku se dá zcela hladce číst i jako vytvoření předpokoje k tomu, aby se dělala tlustá čára za minulostí a obhajovala se teze, že režim byl rozložen díky (ne)aktivitě lidí v šedé zóně.
Země, kde se zastavil čas
Soukromý vesmír jako filmové dílo stojí na zavádějící, ale nevyvratitelné přesvědčivosti filmového záznamu „toto bylo a nelze to popřít" - tak jsme žili a tak to vypadalo. Zároveň ovšem vězí v iluzi neideologičnosti: kolik jen diváků i recenzentů má potřebu říkat, že Kettnerovi „si žijí po svém navzdory režimům". Fakticky ale žili a žijí právě podle nich. Ve filmu se přitom s odstupem mluví jen o tom starém a o tom, v čem jim vyhovoval - např. když matka Jana říká, že tehdy bylo možné být více s dětmi a užívat si, což by dnes při nastaveném systému honby za kariérou či pouhou obživou asi nešlo.
Zdá se, jako by Třeštíková (vědomky či nevědomky) respektovala představu o „konci historie", která údajně datuje s pádem bývalého východního bloku. Od té doby už Kettnerovi doma nic nezažívají a štafetu přebírá syn Honza, anarchista, který bloumá světem, nechce se mu moc pracovat, a hledá způsoby, jak meditací či pomocí drog uniknout z reality. Na rozdíl od ostatních se odmítá pouze reprodukovat; proto je tu zobrazován jako muž vzletných myšlenek, ale také nulových činů.
Česko tu pak vystupuje jen jako země, kde se dvacet let znovu zastavil čas, a Třeštíková tak vytváří obraz nové, tentokrát úspěšné normalizace. Jakákoli možnost srovnat dvě odlišné doby byla zřejmě nenávratně promarněna; velký experiment sběru materiálu skončil fiaskem.
Obhajoba obyčejného přežívání
Zatímco v Manželských etudách dobový kontext nebyl a snad by ani nebylo možné ho točit a zveřejnit, v Soukromém vesmíru hraje rovnocennou úlohu jako život rodiny. Jenže jeho výběr a uspořádání jsou stejně povrchní a předvídatelné jako v případě rodinných událostí - narození dětí, první zuby, nástup do školy, promoce.
Jako pouhou ilustraci „okolního dění" vidíme televizní oslavy Silvestra a novoroční projevy prezidentů - Husákovu zoufalost, Havlovu upřímnost a Klausovu formálnost. Létá se do vesmíru. V srpnu 68 přijíždějí ruské tanky, v listopadu 89 vidíme studenty v ulicích. Karel Gott přijíždí z Las Vegas a vypráví o LSD, pak promlouvá při podpisu Anticharty, stojí při "plyšáku" na balkóně s Krylem. Gott zkrátka účinkuje jako historická konstanta a už se nikdo nepozastavuje nad tím, kde všude byl a co tam říkal; cílové publikum na něj reaguje s úsměvem.
Hodnotou filmu Soukromý vesmír zůstává jen úvodní gesto - najít někoho vhodného na filmování a vydržet; mít trpělivost, čekat, skládat střípky a doufat, že z toho něco vyleze. Ani koncept „co je ve velkých dějinách nahoře, je i v malém dole" tu ovšem nijak neplatí, ostatně jako většina hermetických pouček. Kosmonauti, prezidenti i Gott jsou hříčky, nikoli aktéři utvářející životy ostatních.
Třeštíková - zřejmě nechtíc - dává svým posledním filmem alibi pro lidi, kteří obhajují „obyčejné přežívání" a v neobjevnosti, nezajímavosti, nedramatičnosti a neangažovanosti nakonec vidí klad. Zůstává otázka, proč režisérka, která toho již při své práci musela dost vidět a sama se společensky angažuje, vytváří pro většinu svého publika jen lyrické útěky k „rodinným albům", nad kterými se máme dojímat.
Váhám taky nakonec, u jakého filmaře se dá shledat oslava každodennosti přijatelnou. Napadá mě snad jenom Jasudžiro Ozu, který točil v Japonsku od konce 20. let do začátku 60. let hrané kolektivní rodinné portréty. Jeho výsostný styl, který byl vlastně až nerealistický, umožňoval divákům dosáhnout zenové splynutí a smíření s vesmírem, který ale není chápaný v onom soukromém smyslu - přesně tak jak ho bohužel ukazuje Třeštíková.
Někteří asijští filmaři se na Ozua dodnes snaží navazovat a zdánlivé banalitě umějí dodat spirituální přesah. Česká kultura si ale nic takového nevybudovala a asi na to ani nemá nárok. Tady si totiž lidé pletou zen s posunutou švejkovskou hláškou „to chce klid a nohy v teple".
| Soukromý vesmír | |
| Soukromý vesmír | |
| Žánr: | Dokument |
| Režie: | Helena Třeštíková |
| Obsazení: | |
| Délka: | 83 minut |
| Premiéra ČR: | 26.01.2012 |
