Recenze - Pokud bereme fantasy oním bezbřehým způsobem, jak se obvykle pojímá, jde o nejúspěšnější filmový žánr vůbec. Jestli ale budeme fantasy chápat jako adaptace knih od klasiků žánru, pak jde naopak o outsidera.
Na Pána prstenů se muselo čekat desítky let a ani teď není tolkienovská linie nijak zvlášť v kurzu. Druhá základní odnož fantasy definovaná romány Roberta E. Howarda (proslaveného nejvíc Conanem a Kullem) je vyloženě opomíjená, a dokonce vysmívaná.
Je přitom celkem pozoruhodné, že díla považovaná za esenci braku nemají zároveň nálepku „esenciální komerce", ale takřka undergroundu. Nikdo v Howardových knihách a povídkách sice nehledá nic avantgardního, ale je v nich spatřováno určitě něco nekonformního. Howardova tvorba má totiž nádech čehosi barbarského, protikulturního, a tím pádem osvobozujícího - jde o díla radostné anarchie a absolutního individualismu.
Ventilace skryté agresivity
Tak jako pornografie uspokojuje sexuální pudy, tak četba fantasy ve stylu meč a čáry (sword and sorcerery) uspokojuje pud smrti a touhu páchat násilí. Působí na zvednutí ustavičně potlačované hormonální hladiny mužů frustrovaných tím, jak na ně doléhají povinnosti a těžkosti normálního života.
Nedá se zapomínat na to, že Howard psal pod vlivem vzpomínek na to, jak byl v dětství šikanován, než se usilovným cvičením proměnil z podvyživeného knihomola ve vazouna, s nímž nebylo radno si zahrávat. Proto jeho díla plní funkci ventilace skryté agresivity, což samozřejmě vyvolává četné diskuse o tom, zda je vůbec vhodné něco takového masově šířit.
Ale ruku na srdce - kdo nikdy nechtěl nikomu rozšmelcovat hlavu na kaši nebo vykuchat střeva a nacpat je pak dotyčnému do otvoru, který zbyl po té rozšmelcované hlavě? Jestli zvednete ruku, pak naopak nejste normální (i když si myslíte opak) a měli byste si jít pohovořit s psychoterapeutem, protože máte vážný problém.
Jenomže ani dnešní akční filmy vám toto vyžití úplně neskýtají. Oproti dřívějším desetiletím jsou příliš sofistikované a psychologizované, navíc chtějí být lépe přístupné pro 12leté děti, a tak se v nich cenzuruje krev. Možnost beztrestně (a relativně bezpečně) se vyřádit poskytují dnes počítačové hry. V nich fantasy odnož meč a čáry slaví svůj triumf; na plátně ale úhor.
Jak sovětský kombajn
Proto vyvolalo v komunitě fanoušků hardcore fantasy takový potlesk zjevení snímku Solomon Kane. O trochu méně známý hrdina Howardových románů je bývalý námořník a šermíř, jehož duše propadne peklu, a on se snaží uniknout ďáblovi ze spárů: není prvoplánově sympatický ani úplně nepůsobí dojmem, že dovede zabít v jakémkoli množství víceméně kohokoli, kdo se mu připlete do cesty.
Tenhle šlachovitý zachmuřený chlapík s ostře řezanými protáhlými rysy, v dlouhém černém plášti a s kloboukem na hlavě je ale schopný obouruční práce s bodnými a sečnými zbraněmi i bambitkou jako nikdo jiný.
Při sledování si můžete provést i malý test, zda vám film připadá jako nekonečná bitka, nebo jako nekonečné čekání na to, „až to začne". (Bé je správně a v případě, že si myslíte Á, jste na špatném filmu, na nějž vám chybí buňky.)
Solomon Kane totiž patří k oněm akčním hrdinům, kteří nesmějí páchat násilí. Na Zemi je „v podmínce", musí vyznávat mír, jinak jeho duše definitivně připadne peklu. Ovšem i toto omezení se dá nějak obejít… a obejde se hodně velkým obloukem, při němž to Solomon kosí jak sovětský kombajn lány obilí.
Lidové vypravěčství a drsná škola
Režisér Michael J. Bassett se uvedl na scénu horory Mrtvá hlídka (2002) a Pustina (2006), které si zakládaly na vytvoření syrové temné atmosféry. Pro zfilmování Howardových knih byl naprosto ideální autor; stejně jako James Purefoy známý ze seriálu Řím byl dokonalou volbou pro hlavního hrdinu.
U Howarda je totiž typický kontrast v tom, že fantaskní náměty jsou podány ve velmi realistickém stylu - ne nadarmo byl tento spisovatel občas přirovnáván k Jacku Londonovi (Volání divočiny), Hermanu Mellvilovi (Bílá velryba) či Nathanielu Hawthornovi (Šarlatové písmeno). V jeho psaní se mimo jiné mísí přirozené „lidové vypravěčství" se strohostí americké „drsné školy", jak ji známe z detektivek.
A rovněž film vypadá jako opak trendů dneška. Je maximálně rukodělný (pracovalo na něm i mnoho zlatých českých ručiček na Barrandově) a s výjimkou finále v něm prakticky nejsou digitální triky; je to vlastně až jakýsi anti-Van Helsing. Člověk si přitom snadno vzpomene na starého dobrého Paula Verhoevena s jeho středověkým opusem Maso a krev (1985) a na mysl přichází i srovnání s nedávným ruským Vlkodavem.
Všudypřítomnou rekvizitou tu jsou bláto a déšť, které ve střídavých vlnách umazávají a omývají všechny postavy - z plátna přímo sálá vlhkost, chlad a pach špíny. Muži se v tvářích zračí hluboké rýhy, viditelné žilky a na těle bíle svítí jizvy.
Záporné postavy mají monstrózní kostýmy a masky, které působí o něco hrozivěji než ve filmech, na něž mají povoleno chodit děti ze základky. Patrick Tatopoulos, autor příšer z Underworldu, Silent Hillu či Já, legenda měl zas jednou den. Podél cest visí oběšenci, ve vypálených domech jsou lidé se seškvařenými bulvami, při ukřižování hřeby prorážejí dlaně.
Ostatně oproti pohanskému Conanovi či Kullovi se u Solomona Kanea uplatňuje hodně křesťanská symbolika, i když v dost posunutém smyslu - zhruba tak, jak ji používají mnohé metalové kapely, když chtějí navodit dojem, že zpívají o něčem fatálním. Ve filmu to pak vede i k roztomilým anachronismům, jako když Kane hledá útočiště v klášteře, což je nesmysl vhledem k tomu, že se příběh odehrává na sklonu 16. století v Anglii, kde byly kláštery pozavírány na začátku století. Ale čert to vem, chce se zvolat.
Fláky z osmdesátých let
Za 45 milionů vznikla rozhodně víc uspokojující epická řežba, než je třeba nedávný superdrahý Souboj Titánů, a dokonce přes veškerou primitivnost a šestákovou naivitu zápletek „jsem tvůj otec/syn/bratr" je hrdina motivace k akci mnohem lépe vystavěná - a jde o srovnatelnou věc, vždyť v obou filmech to nastartuje smrt Peta Postlethwaitea!
Jinou paralelu najdeme i v tom, že jak v Barbaru Conanovi tak v Solomonovi hraje Max von Sydow - neuvěřitelné, ten člověk už od poloviny 70. Let, tedy Vymítače ďábla, hraje starce nad hrobem!
Solomon Kane může být na svou přímočarou brakovost hrdý. Na druhou stranu vynášet ho coby „naplnění fanouškovských snů" je totéž jako pochvalovat si, že kapely AC/DC nebo KISS vydaly novou desku, jež zní úplně stejně jako to, co dělaly dvacet let předtím.
Pravda, v hudbě je to méně přijatelné, hudba totiž více vytváří duch doby, zatímco filmy jedou více ze setrvačnosti a jistá staromódnost se u nich víc cení či promíjí. Ale je to paradox - kdo by si pomyslel, že v roce 2010 budeme spokojeně mručet, že nový film připomíná fláky z 80. let?
Každý má jistě svou nostalgii, někdo Michala Davida, někdo se vyžívá v ozzákovském stylu, někdo zasněně vzpomíná na pirátské videokazety. Všechno je to ale jen vzpomínka a ukázka toho, jak v něčem esteticky trčíme na místě.
| Solomon Kane | |
| Solomon Kane | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný, Fantasy, Horor |
| Režie: | Michael J. Bassett |
| Obsazení: | James Purefoy, Max von Sydow, Pete Postlethwaite, Rachel Hurd-Wood, Alice Krige, Mackenzie Crook, Philip Winchester, Marek Vašut, James Babson, Jason Flemyng, Philip Waley, Brian Caspe, John Comer ad. |
| Délka: | 104 minut |
| Premiéra ČR: | 16.06.2010 |
