Recenze - Jakkoli se to může zdát bizarní, nový film režiséra Françoise Ozona připomíná E.T. mimozemšťana zkříženého se sociálním dramatem. Ricky se však soustředí především na dospělé postavy, díky čemuž se celý děj Spielbergova opusu obrací naruby.

V rámci Ozonovy tvorby může Ricky působit překvapivě, protože v něm ustupuje do pozadí krutě ironický pohled na partnerské vztahy, nevystupují zde žádní homosexuálové a chybí v něm i výraznější provokativní prvky.

Na druhou stranu ale navazuje na jeho předchozí tvorbu ve svém balancování mezi psychologickým dramatem a populárními žánry. Mezi hříčky, jejichž dramatická linka je "zanášena" žánrovými postupy, patří muzikál 8 žen či Bazén s kriminálním finále.

Drama se začne pokřivovat

Foto: archiv

Ricky začíná jako typické francouzské sociálně realistické drama ve stylu tvůrců jako Erick Zonca (Vysněný život andělů). Chudá svobodná matka žijící s devítiletou dcerou potkává v továrně, kde pracuje, muže ochotného sdílet s ní společnou domácnost.

Psychicky předčasně dospělá dcera (přesvědčivě ztvárněná debutující Mélusine Mayancovou), která s matkou dosud žila v prakticky rovnocenném vztahu (jak ukazují scény ranního vstávání), přistupuje k novému partnerovi podezřívavě. Vzájemné vztahy se ještě zahustí, když se páru narodí syn Ricky.

Typicky rozvržené drama se ale začne pokřivovat, když malému Rickymu začnou na zádech růst ptačí křídla. Z titulní postavy se tak stane nelidská bytost, návštěvník z hvězd, ekvivalent Spielbergova E.T. mimozemšťana. Stejně jako E.T. ani Ricky neumí mluvit a je dočasně odkázaný na pomoc lidí, kteří ho musí ukrývat před dotěrnými zraky okolí.

Foto: archiv

V obou filmech návštěvníci přicházejí do rozvrácených rodin a nesou s sebou poselství o tom, co rodina znamená. Zásadní rozdíl je ale v tom, že ve Spielbergově filmu vyslyší volání dětského hrdiny Elliota, zatímco v Ozonově filmu je Ricky odpovědí na nevyjasněný život dospělé hrdinky Katie - a klíčový je právě její vztah k němu.

Proto také Ozonův film není pohádkou o dětství jako Spielbergovo dílo, ale pohádkou o mateřství. E.T. volá domů, Ricky naopak volá po vylétnutí z rodinného hnízda (a to doslova).

Síla metaforických obrazů

Žánrově přitom v každém ze snímků zůstáváme u pohádky, která je navíc v obou případech sestrou melodramatu. Rozdíl spočívá jen v tom, čím které z děl dojímá: hollywoodská klasika dětskou zasněností a dílo francouzského tvůrce melancholií a prostotou.

Z toho rozdílu vychází také odlišný způsob, jakým se oba snímky stavějí k tématu rodiny. Spielbergovo dílo chce s dětskou urputností udržet v rodinné buňce setrvalý stav štěstí, kdežto v Ozonově filmu se počet rodinných členů a jejich vzájemné vztahy neustále proměňují.

Foto: archiv

Kvalita moderních pohádek do značné míry závisí na přítomnosti silných metaforických obrazů. Ricky tento ohled naplňuje přímo vzorově ve finálním výjevu snímku, v němž se matka shledává se svým zázračným dítětem.

Zde snímek zužitkovává všechny asociace, které může chlapcova fantastická dispozice vyvolat: od upomínky na barokní andělíčky až po symboliku mládí opouštějícího domov a vydávajícího se za horizont kamsi "do světa". K tomuto obrazu celý předchozí děj směřuje a jedině v jeho kontextu má bizarní historka o létajícím nemluvněti nějaký hlubší smysl.

Kritici, kteří filmu vyčítají, že druhá polovina je mnohem slabší než první a že je z ní cítit "nevyužitý potenciál", opomíjejí opačnou možnost: totiž chápat první, realistickou polovinu perspektivou druhého, pohádkového dějství.

Žánrová výhybka, kterou snímek nechává bolestivě zaskřípat, má podobně jako v předchozích Ozonových filmech nechat zaznít ty stránky svých dramaticky rozvržených postav, které by při čistě realistickém ladění musely být umlčeny.

Na Rickym je ovšem matoucí, že přechod do pohádkové linie nemá oproti předchozím režisérovým filmům satirický podtext, který by vybrušoval hrany absurdních vztahů mezi postavami. Fantastický motiv naopak vesměs probouzí v postavách "to lepší" a stmeluje trojici hlavních hrdinů dohromady. Překvapivý optimismus a idealismus druhé části díla přitom není v rozporu s první polovinou, naopak je jejím smysluplným vyústěním.

Ricky je při všech žánrových hrách překvapivě jednoduchý a přímočarý film. Přes pohrávání si s pohádkou a motivem rodiny nesklouzává k laciné sentimentalitě ani k jednoznačným poselstvím.

Spolu s většinou Ozonových filmů tvoří šťastnou variantu současného evropského mainstreamu, která ani nezůstává u povrchní líbivosti řady čistých žánrovek, ani nesklouzává ke schematickému humanismu množství dramat, jež působí, jako by vznikly na zakázku k propagaci hodnot hlásaných Evropskou unií.