reklama
 
 

Recenze: Poupata neukazují, odkud pučí chudoba

15. 12. 2011 13:50
Do českých kin vstoupil filmový debut Zdeňka Jiráského

Recenze - Poupata, celovečerní hraný debut režiséra Zdeňka Jiráského, zapadají do dlouhodobé opakované snahy „navrátit do kinematografie realitu". Vývoj filmového umění bývá z národnostního hlediska často posuzován podle toho, nakolik se filmařům určité generace podaří zachytit obyčejný život svých současníků.

Od jistého manýrismu se vždy tvorba v náhlých zlomech vrací k počátkům - k pozorování živého světa. Požadavky na pravdivost celkového obrazu se přitom dobově mění, někdy bývají diktovány oficiálně, často se ale naplňují spíše navzdory obecným ideálům a ideologiím.

Bez úniku do denního snění

Přijít tedy na Vánoce 2011 s filmem, který ukazuje mizérii postav na okraji společnosti v jakémsi nepojmenovaném zapadákově, znamená jít proti tendenci chlácholit diváky v době ekonomické krize obrazy luxusu - přesněji bezstarostného konzumního života narušovaného jen různými vztahovými problémy a pudovým puzením. Ne že by postavy v Poupatech neměly vztahové problémy a nebyly vláčeny svými pudy, ale nesou si s sebou především zátěž chudoby.

V českých filmech (i společnosti) přitom prakticky neexistuje větší hanba než být chudý - jde to až tak daleko, že chudoba se stává skutečným tabu a bývá buď úplně vytlačována ze zorného pole, nebo různě romantizována (mnoho škody přitom nadělalo třeba zlidovění hrabalovských pábitelů). Poupata jsou tak nejspíš jediný český polistopadový film, který z nízkého sociálního statusu postav nedělá ctnost či jakousi formu vykoupení od materialistického shonu - podobné záchvěvy se dají pozorovat třeba u Bohdana Slámy (Divoké včely, Štěstí, Venkovský učitel).

Zcela natvrdo před námi defilují ztracené existence, které nemají šanci vymanit se z osidel sociální předurčenosti. Jiráskému se podařilo docílit toho, že nemá slitování s diváky a neuhýbá k figurkaření a scenáristickému konstruování podivínů (jako třeba Mistři od Marka Najbrta), ani se nesnaží nechat postavy unikat do denního snění (jako Benjamin Tuček v Děvčátku).

Pečlivým výběrem herců ale zachovává jistou sympatii k postavám, a tak se „přijatelnými" a pochopitelnými ve své slabosti jeví i členové ústřední rodiny, kde otec (Vladimír Javorský) propadl hracím automatům, matka (Malgorzata Pikus) poklízí záchodky na nádraží a jejich potomci Agáta a Honza (Marika Šoposká a Josef Láska) zažívají ubíjející nudu, ale také začínají řešit první „dospělácké" problémy. Všichni jsou nějakým způsobem pracovně svázaní nebo se ochomýtají okolo železniční dráhy, která tu symbolizuje únik „jinam" a zároveň vytváří bezútěšný industriální kolorit krajiny.

Jiráského talent je kromě vedení herců evidentní v rozvíjení drobných situací a vykreslování atmosféry - málokdy se v českých filmech vidí taková stylová nenucenost a přesvědčivost v detailech i celku. Obrovský podíl na tom má i kamera Vladimíra Smutného, která je dokonce tak dokonalá a krásná, až se to chvílemi k filmu skoro paradoxně nehodí.

Někde tady by ostatně recenze mohla končit, protože lákat na jinak typicky anti-atraktivní film už nemá smysl; ti, kdo podobný typ snímků vyhledávají, dostali zprávu, že už existuje i v českém podání, a ti, kteří nevidí důvod nechat se trýznit v kině „tím, co znají z reality", se přesvědčit nenechají. (Podivné přitom je, že tato druhá skupina zároveň často za „filmy ze života" pokládá například Muže v naději a tam jim najednou nevadí koukat se na „svůj", i když fakticky jen vysněný život…)

Nejistoty a vnitřní motivace postav

S Poupaty ovšem lze ještě vést polemiku na úplně jiné úrovni, než je pouhé „dramaturgické" vychytávání nedostatků. Zdá se, že v 94minutové stopáži chybí různé dovysvětlující scény a informace - kromě toho, že se neurčuje přesně místo děje, nevíme ani, kolik je dětem let a co dělají (mimo to, že nic nedělají). Musíme se spolehnout na externí informace, že film byl natáčen v okolí Vřesové a Sokolova, a mimoděčně si vyvodit, že „děti" právě vychodily střední školu nebo učiliště a jsou na pracáku.

To, že matka nacvičuje se svými vrstevnicemi po pětadvaceti letech spartakiádní sestavu Poupata, také nemá hlubší vnitřní motivaci - funguje to jen jako vnějškový komentář situace postav („žijí v minulosti, nevyvíjejí se, jen trapně stárnou a nesou si ten marasmus v sobě"). A když si syn Honza za peníze z vypěstované marihuany odkoupí od pasáka striptérku a prostitutku Zuzanu, vyvolává to trochu údiv. Pardon, tohle za našich mladých let nebylo; opravdu je dnes běžné, že „cucáci" kšeftují s holkami jako s dobytkem, byť by v tom byly nezvládnuté mladické city a přelud lásky?

A dalo by se pokračovat - je třeba kamarádka Agáty dcera, nebo dokonce milenka postaršího slizkého hostinského? Je možné, aby Jarda v automatech prohrál a dlužil tolik peněz, že by si toho nikdo z jeho okolí nevšiml dřív? Tyto a jiné nejistoty přitom nestojí na tom, zda zná realitu méně scenárista a režisér v jedné osobě, nebo libovolný podivený tazatel či oponent. Vše vyplývá pouze z toho, co se lze dozvědět ze samotného filmu, který toho hodně zatajuje - ať už záměrně, nebo omylem.

Sociálně realistický film?

Ale i když překonáme tyto dramaturgické otázky, můžeme se spíš ptát koncepčně: jaký je vlastně smysl sociálně realistických filmů, které nás jen vyráchají v depresi z toho, že svět je nespravedlivý a krutý? Odpověď se dá hledat v tom, že Poupata v přeneseném slova smyslu spadla z nebe - v Česku zkrátka vůbec není tradice točit realistické filmy tak, aby byly zároveň kritické. Jinými slovy, všechna energie se soustředí na postavy, lidi, individuality, ale za tím nestojí žádná vize společnosti, žádný apel.

V minulosti to bylo dáno tím, že vymezit se ostře a otevřeně vůči socialistickému systému bylo nemožné. Dnes se tvůrci hraných filmů (z jakési snad nereflektované primární vděčnosti za tvůrčí svobodu) nedovedou vymezit vůči kapitalismu či jeho české podobě a nechtějí pojmenovat přesné příčiny.

Když oproti tomu sledujete snímky britského sociálního realismu (jako Ken Loach, Mike Leigh, raný Stephen Frears), nikdo vám v nich do hlavy necpe marxistické poučky, postavy jsou vždy plnokrevné a neslouží jen jako pouhá ilustrace nějakých tezí. Ale přitom je navíc jasné, že jejich příběhy míří proti společenskému zřízení, proti zásadní sociální nespravedlnosti. Toto ale z Poupat cítit není.

V porovnání třeba s filmy belgických bratří Dardennů nebo nedávno i u nás uvedeným Fish Tankem od Andrey Arnoldové, Poupatům chybí i detailnost mikrokosmu postav. Například ukázat, co to OPRAVDU znamená pohybovat se v jejich světě a kolik to dá námahy se někam dostat.

Dardenni i Arnoldová právě v chůzi, jízdě dopravními prostředky a záznamem opakování určitých činností demonstrují, jak je ubíjející žít život na společenském okraji. Jiráský se v popisu chudoby spoléhá na předem promyšlené výjevy a méně na pohyb a akci.

Důvod, proč Poupata nakonec nefungují jako komentář k dnešku, spočívá i v tom, že scénář byl oceněný Filmovou nadací RWE & Barrandov Studio už v roce 2008 (čili vznikal před vypuknutím krize) a není nijak dobově ukotvený; kromě vágní představy, že se odehrává v reálném kapitalismu po roce 2000.

Což bohužel pořád vede k tomu, že uniká význam toho, co přesně chce snímek sdělovat a vůči čemu se stavět. Zůstávat u záznamu si dnes nedovolí ani dokumenty - naopak právě ty si mohou dovolit překračovat hranice, komentovat zaznamenaný materiál a analyzovat ho z různých úhlů. Být uzavřen jen ve formě hraného filmu asi už nestačí.

I v britském filmu se samozřejmě sociální dramata vyvíjela a na konci 90. let nastoupily cool filmy jako Trainspotting či komedie typu Donaha! V Česku se ale přeskočila celá éra a nastoupily rovnou cool (a oproti Trainspottingu soft) filmy jako Samotáři. Lidé na okraji společnosti byli zobrazováni maximálně jako bizarní blázni, třeba v Knoflíkářích Petra Zelenky.

Poupata už jenom tím, že hlavním hrdinou je pracovník železnice, překonávají pouze onu „cool a funny" etapu Knoflíkářů. Ale tím to hasne a dál už pro Zdeňka Jiráského, pokud to myslí se sociálním realismem vážně, vede cesta jen k většímu aktivismu a uvědomění si, nejen o čem chce vyprávět, ale proti čemu vlastně stojí.

Poupata
Žánr: Drama
Režie: Zdeněk Jiráský
Obsazení: Vladimír Javorský, Malgorzata Pikus, Marika Šoposká, Josef Láska, Kateřina Jandáčková, Thi Minh Nguyen, Natálie Řehořová, Aneta Krejčíková, Dana Syslová, Jiří Maryško, Luboš Veselý, Miroslav Hanuš, Edgar Dutka, Vladimír Polívka, Otmar Brancuzský
Délka: 94 minut
Premiéra ČR: 15.12.2011

autor: Kamil Fila | 15. 12. 2011 13:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama