Recenze - Slovo remake zpravidla ve filmových fanoušcích vyvolává apriorní nevoli, což se následně promítá i do hodnocení. V posledních letech opovrhovaný výraz zaznívá nejčastěji ve spojení s americkou hororovou produkcí.

Odpor je jednoznačně příhodný vůči americkým remakům asijských hororů - neboť předělávky nejenže anulují veškeré kulturní zvláštnosti originálů, ale také původní výjimečné koncepty przní do tuctově nenápadité podoby; výjimkou je výtečný americký Kruh režírovaný Gorem Verbinským.

Nicméně počínaje rokem 2003 se američtí tvůrci chopili i žánrových klasik domácí provenience a překvapivě dali vzniknout remakům, které originály nepohanily (Texaský masakr motorovou pilou, Úsvit mrtvých, Pátek třináctého), nebo je dokonce v jistých ohledech překonaly (Hory mají oči). Na přední místo pomyslného pantheonu se nyní zařadil i Poslední dům nalevo.

Od Bergmana přes Cravena

Hovořit o Posledním domu nalevo jako o remaku ovšem není příliš konstruktivní. Ostatně už původní The Last House on the Left natočený v roce 1972 Wesem Cravenem je přiznanou předělávkou dvanáct let staršího filmu klasika světové kinematografie Ingmara Bergmana Pramen panny.

Není třeba rozlišovat originál, kopii a kopii kopie; lépe bude ony tři filmy chápat coby tři variace na totožný příběh. Každý režisér ho pojal odlišně nejen z hlediska doby, kdy se odehrává, ale především žánrové polohy.

Foto: Aktuálně.cz

Bergmanův snímek vypráví o panně, kterou na cestě znásilní zvlčilí bídáci, a o jejích rodičích, u nichž násilníci bez vědomí souvislostí požádají o nocleh. Děj je zasazen do středověku a vystavěn ho jako religiózní pojednání o Božím trestu a vykoupení.

Stejně jako jiná autorova díla z přelomu 60. a 70. let představuje i Pramen panny podobenství, kde osudy konkrétních postav jsou podružné významům s nimi spojeným.

Když se příběhu chopil tehdy debutující Wes Craven, který později obohatil žánr hororu zásadními sériemi Noční můra v Elm Street a Vřískot, přesadil ho do rámce sedmdesátkových exploatačních braků.

Vyznačuje se nesourodým scénářem, jenž vágně spojuje epizodky zobrazující skandální prvky jako násilí, nahotu a drogovou závislost. Prvoplánové atrakce tu zastiňují jakékoli pokusy o přesah, kterými se tvůrci chvástají - a díky nimž The Last House on the Left dnes ne zrovna právem patří mezi vyzdvihované tituly své kategorie.

Monstra z masa a krve

Foto: archiv

Aktuální přepracování režírované Dennisem Iliadisem je distributorem propagované jako horor, což není plně adekvátní označení. Je pravda, že s horory ho spojuje základní koncept, kde každodenní svět hrdinů ohrožuje cizí element.

Ale stejný princip tvoří základ i některých thrillerů - a právě k nim má Poslední dům nalevo nejblíže. Nejenže neobsahuje žádné nadpřirozeno a nevyužívá typické prostředky hororů typu lekacích scén; ale především buduje napětí tím, že postavy musejí čelit protivníkům, kteří nad nimi mají evidentní převahu síly i schopností.

Vyprávění to pak po vzoru thrillerů rozvádí do dramatických situací a diváci sledují, zda a jak se postavám podaří jejich nevýhody vyrovnat a ubránit se útočníkům.

Foto: archiv

Zatímco v Bergmanově a Cravenově pojetí se rodiče znásilněné dívky prznitelům cíleně mstili, tentokrát jim čelí neplánovaně a mnohdy v sebeobraně. Nejednají racionálně, nýbrž pudově, což také znamená, že jejich akce jsou přízemní a chaotické.

Film pak do přímé souvislosti s pudovostí dává extrémní tělesnost, která by za normálních okolností zůstala skrytá pod chlácholivou slupkou civilizace. Proto tvůrci věnují maximální důraz na vizuálně působivé znázornění těla vystaveného násilí i přírodním živlům.

Převládají blízké záběry pospojované hladkým střihem, takže sekvence jsou ztvárněny dramaticky a přehledně, aby do nich byl divák maximálně vtahován. Znamená to přesný opak neempatického pohledu, který v podobných scénách uplatňují šokantní snímky „artové" sféry (např. Funny Games USA).

Zneklidňující tečka

Poslední dům nalevo rozhodně není pro slabé nátury. Vrcholné sugestivní scény jako znásilnění dívky v lese a chaoticky protahované likvidace agresorů rukama rodičů přitom nejsou pojaty po vzoru sérií Saw či Hostel, kde má násilí stejnou roli jako kopulace v pornu.

Tentokrát dokreslují proměnu spořádaných rodičů při konfrontaci s vnějším ohrožením, které vstoupí do jejich útulného letního domova. Pokud bychom Poslední dům nalevo poměřovali s předlohou, pak jeho tvůrci starý film dalece překonali; byť s ohledem na úroveň „originálu" to zas tak náročný úkol nebyl.

Ovšem i bez jakékoli vazby na předchozí variace příběhu o panně, rodičích a netvorech nabízí nový film až fyzicky intenzivní zážitek a současně vzbuzuje palčivé otázky, které mohou doznívat ještě dlouho po odchodu z kina.

Zatímco v Bergmanově Pramenu panny měly postavy finální jistotu v Božím soudu, tentokrát leží rozhřešení cele na bedrech publika. Film uzavírá nečekaná zneklidňující tečka, která s výmluvnou naléhavostí před diváky staví otázku po legitimnosti pomsty.