Recenze - "Nič nie je bez chyby, ale toto je konečne dielko, pri pozeraní ktorého sa môžem vcítiť a viem, že je to film o nás. O Slovákoch a Slováčiskách, o našom živote, smole aj vynachádzavosti. Neznášanlivosti aj závisti. Sme to my. Nemáme nadhľad Čechov ani americký pozitivizmus. Sme takí ako tento film. Trošku pesimistickí, trošku predvídateľní a trošku aj nudní. Máme v sebe clivotu, občas chuť vyhrať alebo skôr len nechuť prehrať. Nosíme to všetko v sebe aj s tou chudobou, krásnou prírodou a častou rezignovanosťou."
Toto jsou slova poslankyně městského zastupitelstva Mileny Veresové - která se na svém blogu označila za (umírněnou) nacionalistku - o momentálně nejnavštěvovanějším slovenském filmu Pokoj v duši. Snímku, jehož stejnojmenná píseň od Jany Kirschner se stala zakrátko nejčastěji hranou skladbou na slovenských pohřbech. Kam se hrabe James Blunt s Goodbye, My Lover.
Každopádně krásnější a výstižnější recenzi jakožto národní sebediagnózu bych napsat nedovedl. Pokoj v duši má v sobě tolik slovenskosti, až to není hezké a nedá se to unést, pokud nejste Slovák a nacionalista.
Mytický skanzen a mužská představa
Tedy nic proti národní hrdosti, a v tomto případě také ze slov paní poslankyně nečiší nic jiného. Problém je ovšem v tom, jaké obrazy, hodnoty a významy si někdo spojuje se Slovenskem.
Pokoj v duši se hrál v soutěži na letošním festivalu v Karlových Varech a celovečerně debutující režisér - původně dokumentarista - Vladimír Balko se vyjadřoval v tom smyslu, že tento film ukáže západním divákům, co jsou Slováci zač.
No, nejsem si úplně jistý, že jsme to potřebovali vědět. Respektive, že bychom se museli dívat, jak do sebe v každém druhém záběru někdo klopí panáka slivovice, zarputile mlčí a pak jde do lesa střílet jeleny.
Domnívám se dokonce, že Pokoj v duši není žádný realistický obraz Slovenska, ale mytický skanzen a výhradně mužská představa chlapíků určité nátury, kterým by se líbilo zůstat takhle zakonzervovaní. A tuto představu plnou (často směšných a trapných) klišé nám pak chtějí vnutit coby portrét současnosti.
Vše se odvíjí už od scénáře Jiřího Křižana. Celou kariéru spolupracuje se slovenskými režiséry (Dušan Trančík a hlavně Martin Hollý) a vždy si vybírá témata, v nichž hledá jakési archetypální střety, u nichž se osvědčuje "pravá" mužnost.
Je autorem scénářů k několika unikátním československým variacím na westerny: Cesta na jihozápad, Stíny horkého léta a Je třeba zabít Sekala. Čím blíže je ve svých příbězích moderní době a "civilizovanému světu", tím víc si dává pozor na to, aby jeho mužští hrdinové byli spíše zranitelní a neutápěli se v siláckých gestech - viz Tichá bolest či O rodičích a dětech.
Správné, ryzí - až nevyhnutelné
U Pokoje v duši se ale spolehl na to, že na Slovensku se "zastavil čas" a je možné do zdejších kotárů zasadit sukovité typy, které imponují opravdu jen někomu, kdo miluje patriarchát a z hloubi duše vyznává šovinismus.
Netvrdím, že podobní lidé a prostředí vůbec neexistují. Potíž je v tom, že film po nás zjevně chce, abychom s hlavním hrdinou Tonem soucítili a abychom jeho situaci, chování a řešení problémů přijímali jako správné, ryzí - až nevyhnutelné.
Tona pustí z vězení, kde seděl pět let za kradení dřeva ve velkém. Kryl parťáka, který mu mezitím postavil dům, ale teď od něj chce zpátky peníze a nabízí mu další dřevní zlodějnu. Tono ho odmítá a ožírá se.
V hlavě mu vrtá, že malý syn (který první půlku vypadá, že ho kousla moucha tse-tse) není jeho, protože s "hypopláziou semeníkov" toho moc nenarobíte. Nemůže sehnat práci a slope. Jde do lesa pytlačit, ale vyměkne, když se podívá do jeleních očí, a tak se musí jít vyzpovídat do kostela, že už není pořádný chlap, a pak se zase zlíská v domácí palírně.
A tak to pokračuje dál a dál; minuty ubíhají a játra tvrdnou, plicní sklípky se plní dehtem. Občas si chlapi dají po čuni. Další minuty a promile. Tono podvacáté místního policajta Rovniaka osloví Hovniak a připadá si jako hrdina. Ale jak je známo, pokud na začátku na stěně visí puška, musí v závěru vystřelit. Zaplaťpámbu. Máme ten obr-nudný očistec za sebou.
V patosu závěrečné scény je dokonce cítit i úcta k tomu, jak se Tono se vším vypořádal. A přitom je to prostě jen protivný, sveřepý a deprivovaný blbec a chcípák, který nedokáže komunikovat s ostatními, neumí projevovat city a rochní se ve své ublíženosti.
V jistém ohledu to není opravdový chlap, ale karikatura chlapa, stejně jako všichni okolo něj. I když si autoři asi myslí něco jiného - a v tom je ta tragédie.
Naprosto konvenční střih, zvuk i svícení
Správný chlap podle tvůrců filmu - kromě toho, že pije při každé příležitosti - musí hlavně ponižovat a buzerovat ženy, i když je slaboch (podej, dones, sedni si, přečti mi, co tam píšou, odejdi, nech mě, zalez). Nepoznáte ani, jestli jde o kladného, nebo záporného hrdinu; chovají se všichni stejně přezíravě a nadřazeně, přestože jsou jinak neschopní a v podstatě impotentní.
Pokoj v duši by nejspíš chtěl být balada, a tak se snaží utéct do nadčasové přírody a nastolit atmosféru zpomaleného životního tempa, ovšem dociluje spíš pocitu celkové zpomalenosti přemýšlení a neschopnosti vidět svět jinak než ze dna svého malého dolíku.
Nejde jen o to ustavičné plácání po ramenou a buranské mlácení do stolu, ale o archaickou formu, která se opájí krajinnými panoramaty a používá naprosto konvenční střih, zvuk i svícení. Někdo tomu říká "poctivost", ale je to rutina a otřepaná vize, jak se mají dělat "krásné záběry".
Nechci to hnát až na hranu nacionální nesnášenlivosti a píšu to vlastně s nelibostí: Pokoj v duši, tak jak je v něm nastavena nátura hlavních figur, je naprosto nešťastným (a zřejmě i zbytečným) vyjádřením pocitů dotčenosti a ublíženosti "malého" a přehlíženého národa - onoho pocitu "nikdo mi nerozumí, nikdo mi nepomůže, všichni na mě kašlou".
Přesně tímto poselstvím se vyznačují i další kinematografie, které trochu vzdorovitě demonstrují, že nepatří úplně do západního světa, a chtějí se tak prezentovat jako divoký, rudimentární a ostatními zeměmi nepochopený "Balkán". A jakoby natruc si vynucují souhlas s tím, že mají právo být takoví.
Bohužel - a to pokládám za největší zádrhel - Pokoj v duši není natočen tak, aby mohl toto jakkoli sporné "poselství" tlumočit na současném festivalu uměleckých filmů. Ve Varech působil asi jako omyl, když přijdete do dobré restaurace v sandálech a bílých ponožkách.
Pokoj v duši | |
Pokoj v duši | |
Žánr: | Drama |
Režie: | Vladimír Balko |
Obsazení: | Attila Mokoš, Roman Luknár, Helena Krajčiová, Robert Wieckiewicz, Jan Vondráček, Viera Topinková, Ľubomír Paulovič, Ľubo Roman, Jaromír Hanzlík, Eugen Libezniuk, Juraj Nvota ad |
Délka: | 97 minut |
Premiéra ČR: | 16.07.2009 |