Recenze - Některé zdánlivě primitivní věci potřebují manuál k použití. Alespoň tedy, pokud nejedete na určité intuitivní vlně pochopení. Příkladem může být například americký (komediální) horor Piraňa 3D, v němž z plátna stříkají doslova a do písmene hektolitry krve a kývají se na nás desítky obnažených silikonových ňader. Jen si sáhnout…

Foto: Bontonfilm

Osmaosmdesátiminutový snímek připomínající něco mezi letní prázdninovou pařbou, mormonským pornem a návštěvou kafilérie, zasluhuje vlastně libovolné hodnocení. Existuje menšinová divácká skupina, která ho pokládá za vrchol zábavy, a pak těžko vyčíslitelné divácké skupiny, které k němu budou zaujímat paletu postojů od nefalšovaného zhnusení, případně zděšení nad úpadkem kultury, až po stanovisko „no, budiž těm mladým rozjíveným přáno, mě to ale moc nebere".

Předvoj umění

I horory jako Piraňa 3D jsou jedním z důvodů, proč výstavy typu Decadence Now nemůžou mít v 21. století velkou sílu šokovat. Popkultura se totiž de facto stává „předvojem" pro umění a zároveň jeho hrobníkem, protože už pak ani nemůže být nazýváno avantgardou. Umění může pouze poupravovat ony popkulturní obrazy, které jsou většinou přes veškerou otevřenost vlastně dost neškodné a lehkovážné, a znovu se pokusit ukázat nám smrt a sex jako něco, co nás hluboko zasahuje.

Foto: Bontonfilm

Režisér Pirani 3D Alejandre Aja má už ovšem za sebou přinejmenším jeden film, který dokázal vyvést diváky z pohodlí žánrové hrůzy. Jeho remake hororu Hory mají oči (2006) opravdu pokoušel hranice snesitelného, ačkoli se přitom vyloženě nevyžíval v předvádění nechutností.

Piraňa 3D je však odlehčená zábava; všechna zdánlivě překračovaná tabu tu mají podobnou funkci jako sprosté vtipy, u nichž na chvíli zalapáte po dechu, a pak se musíte smát. Tak jako když se tady seshora vyblinká holka „do kamery" nebo piraně ukousnou zlému pornoproducentovi penis a pak ho jedna coby nepoživatelné sousto znechuceně vyplivne. (Mimochode, má jít o parodii na tohoto chlápka, který vyhrožoval i soudní žalobou.)

Aja tím navazuje na dlouholetou tradici exploatačních filmů promítaných v drive-in kinech. V prostoru automobilu se máte cítit stísněně a zároveň bezpečně (jako by izolováni od hrůz na plátně) a k tomu je tu vždy příležitost k nějakému tomu šmajchlování nebo aspoň křečovitému držení za ruku.

Foto: W/D

Sám „proces recepce" je tedy jakýmsi odrazem toho, co se děje na plátně. Piraňa 3D šla do amerických (nejen drive-in) kin v letní sezóně a rovněž vypráví o rozjetí letní sezóny u jednoho jezera plného výletníků. Po vzorů Čelistí se začnou objevovat znepokojivé případy usmrcení civilistů, ale je téměř nemyslitelné uzavřít pláže, protože by klesly zisky.

Copak jste tak tupí

Tím se rozjíždí nekonečná spirála: film také víceméně vyrobený jen za účelem zisku (a pobavení všech členů štábu) ukazuje samu zábavu jako největší zvrhlost tím, že nutí diváky, aby položili postavám otázku: „Copak jste tak tupí, že nevidíte, že vás sežerou?"

Jde také o jakýsi negativní sen - diváci, kteří nedostali šanci strávit léto u tak krásného jezera obklopeni těmi úplně nejvíce sexy lidmi na světě, pak můžou svou závist, frustraci a nenávist kanalizovat tím, že vidí, jak jsou ti mladí, sexy a šťastní lidé ohlodáni masožravými rybami až na kost a silikonové implantáty.

Foto: Bontonfilm

V průběhu „děje" pak máte šanci hlavně k tomu rozeznávat různě známé tváře: bývalý sex symbol Elizabeth Shue tu hraje policistku a maminu od rodiny, černošský vazoun Ving Rhames coby chrabrý polda rozsekává zubatý potěr točícím se lodním šroubem a režisér Hostelu Eli Roth tu vystupuje jako slizký pořadatel soutěže o Miss mokré tričko vykřikující věty typu „Ukažte ty svoje mlíkárny!".

Míhají se tu dnešní pin-up girl jako Kelly Brook či rovnou pornoherky jako Ashlynn Brooke či má oblíbená Gianna Michaels - nikdy bych si nemyslel, že spatřím její „natural 34DD" v nadživotní velikosti na plátně a to jak v záběru z podhledu čeří vodu při letu na paraglidu a pak se z té vody vynoří bez nohou. (Důslednost tvůrců Pirani 3D se projevuje i v tom, že pro film založili tuto falešnou pornostránku).

Nenapadlo by mě ani, že tu v úvodu spatřím zestárlou hvězdu Čelistí Richarda Dreyfusse coby první oběť. Jako přidanou hodnotu k jeho velevýkonu můžete přičíst i to, že po zhlédnutí snímku daroval svůj padesátitisícový honorář na charitu. To naopak neudělal Christopher Lloyd představující zde dalšího ze svých bláznivých vědců, zřejmě proto, že je léta zvyklý hrát v podobných věcech (tady, tady nebo tady).

Ani náznak sofistikovanosti

Piraňa není brak, který si své brakovosti není vědom tak jako třeba Šifra mistra Leonarda, není to ale ani smutný, podfinancovaný brak, kde končí herci ve výslužbě, aby měli na zaplacení nájmu. Piraňa 3D je hrdý brak, který všechny své znaky záměrně zveličuje a tříbí svůj nevkus do úplně flamboyantních rozměrů. 

Ani náznakem se tu nikdo nesnaží o sofistikovanost nebo návaznost na zmiňované Čelisti, naopak všechny zápletky i jejich řešení jsou co nejlacinější, ale nejsou obvykle natočeny lacině působícím stylem (všechno má správnou dynamiku a scény řazené za sebou správnou návaznost; davové scény jsou masové ve všech významech onoho slova).

Zvláštní případ představuje samo 3D zobrazení. Film byl natáčen ve 2D s vědomím následné 3D konverze, ale některé scény jako by schválně vykazovaly určitou nedokonalost. A to ani ne snad v plastičnosti rybích modelů, ale spíš občas sladění jednotlivých prostorových plánů. 

Udělat příliš dokonalý exploatační film by totiž nejspíš bylo proti smyslu žánru. V češtině ještě celkový dojem podtrhuje dosti strašlivý dabing - jako z prvních videokazet krátce po převratu.

Jinými slovy: je tu úplně všechno, co mají rádi milovníci neuměleckých filmů. A spolu s Vítězslavem Nezvalem bych i řekl: Bylo to krásné a bylo toho dost. Zároveň bych si trochu staromilsky postesknul nikoli na to, že dříve takové věci neexistovaly (protože existovaly, jen u nás se nehrály), ale spíš na to, že součástí kouzla podobných snímků byla jistá neprofesionálnost a spontánnost.

Ajova Piraňa už je možná až příliš dobře vykalkulovaná;  její tupost není spontánní a hloupá dialogová vata, kdy není na plátně krev, nahota nebo obojí, není žádnou inteligentní parodií tuposti, ale nakonec přes pomrkávání tvůrců sama tupost typická pro dnešní kinematografii.