reklama
 
 

Recenze: Na sv. Valentýna vás utopíme v kádi sirupu

24. 2. 2010 16:00
Přehlídka hvězd v ultimátní a otupující romantice

Recenze - Kdysi jsem viděl italský horor Suspiria, kde nebohá bosá dívka spadla do místnosti plné ostnatého drátu. Tehdy jsem obdivoval hlavně krásu světelné kompozice oné scény, byť mi docházelo, že to tu holku v těch drátech musí asi bolet.

Plnou identifikaci jsem si prožil ale až o mnoho let později -  když jsem teď zhlédl romantickou komedii Na sv. Valentýna, u níž jsem si připadal, jako by mě někdo hodil do kádě se sirupem a pak zavřel v místnosti vyplněné cukrovou vatou.  Bylo to nelidské.

Po absolvování plných 125 minut, ve kterých se spřádaly osudy zhruba dvaceti postav, z nichž si všechny prošly procedurou bělení zubní skloviny, bych skoro odpřísáhl, že už žádné dívce nikdy nemohu říct „miluji tě". A to jen abych si zachoval příčetnost a nezařadil se do fronty mezi snadno jihnoucí jedince, kteří milují ani ne tak své protějšky jako spíš kýčovitou romantiku a trpí nutkavou potřebu pateticky si dokazovat, že mají city, místo toho, aby je obyčejně prožívali.

Proč se piplat s každou scénou a dialogem

V tomto ohledu byly tato léčba šokem a klystýr cukrkandlem velmi užitečné a děkuji tvůrcům za tento unikátní zážitek. Opět mě ale utvrdil v tom, že nemá valnou cenu recenzovat romantické komedie, protože tento žánr už dávno vypadl z kategorie kritizovatelných děl. Na sv. Valentýna (Valentine´s Day) nicméně zároveň nelze úplně opomenout, protože se od běžné spotřební blbé romantické komedie (BSBRK) liší tím, že má jít o jakési „ultimátní kombo" - soubor speciálních chvatů, které přemůžou vaše osrdí a slzné kanálky.

Na sv. Valentýna vlastně je finálním důkazem krize námětů a zoufalství scenáristů, kteří musejí každoročně vymýšlet nové a nepravděpodobnější zápletky, které je pak těžké udržet v mezích alespoň základní věrohodnosti po celých 90 až 120 minut.

Proč se piplat s každou scénou a dialogem, když stačí rozehrát jen základní situace a namísto dvojice (respektive povinné trojice) hrdinů (kdy jeden je ten „nepravý") jich do placu dát zhruba desetkrát tolik? To na celovečerní metráž vystačí a navíc tu bude více šťastných konců.

Tento koncept už před časem napadl pracovníky britské produkční společnosti Working Title a výsledkem byla Láska nebeská (2003) - nyní přijímaná jako absolutní ikona žánru. Rozdíl Lásky nebeské a Na sv. Valentýna je ovšem zhruba takový, jako když navštívíte rodinu britského gentlemana a lady a pak rodinu amerického účetního a sekretářky.

Všichni vlastně mají vysoký životní standard, stejně jako ony filmy mají vysoké „production values", ale kdesi při přeletu přes oceán se vytratí břitký vtip i nadhled a romantika není poznamenána prožitým smutkem.

Film smontovaný ze situací

Že došlo k nejhoršímu, napoví i jména lidí zodpovědných za scénář. Námět pochází od dvojice Abby Kohnová a Mark Silverstein (Nepolíbená, Až tak moc tě nežere) a sám scénář je pak dílem Katherine Fugatové (Princ a já 1-2). Právě nedávno uvedený titul Až tak moc tě nežere byl prvním stupínkem k rozjetí totálně pásové výroby romantických pidi-zápletek. Jenomže tam se jednotlivé situace aspoň opíraly o dotazy z časopisecké poradny a měly něco společného s realitou (byť ji viděly velmi stereotypně).

Případ Sv. Valentýna však poukazuje na ještě zásadnější posun - celý film je smontován už nikoli z vícera dějových linií či povídek, ale jen ze situací, které by vystačily často sotva na reklamní spot typu „něco naznačíme a pak v posledním záběru přijde překvapení, že je všechno jinak". V podstatě u takového mixu ani nejde provádět nic jiného než hrát hru na rozpoznávání „kde já jsem ho/ji už viděl/a" a uhadování „s kým se tenhle/tahle na konci dá dohromady".

Snímek navíc nabízí unikátní propojení s „valentýnovským průmyslem" - prodejem a rozvozem květin. Jako by sám nebyl ničím jiným než dvouhodinovou reklamou na květinářské služby („hlavní hrdina" v podání Ashtona Kutchera je povoláním květinář a v nejpernější den v roce obráží město křížem krážem).

Zvlášť zákeřný je potom náznak, že dílo má být jakousi polemikou nad komerčností valentýnského svátku, ale přitom nakonec jen potvrdí oprávněnost jeho statusu. Postavy, které odmítají být zamilované a pohrdají vynucenou láskyplností, jsou nakonec láskou zcela přemoženy a (v deformované perspektivě celého filmu) nejromantičtější gesto provede malý chlapec, jenž ví, že každý vztah má být posvěcen darem květiny.

Ukážeme pouze střípky

Na sv. Valentýna by mohl být částečně i portrétem Los Angeles, případně reflexí Hollywoodu jako místa, kde se plní sny. Takto byla třeba před lety vystavěna Pretty Woman (1990), nejslavnější film režiséra Garyho Marshalla, který se neustále snaží dostát své pověsti mistra romantických komedií. To se mu ovšem daří čím dál tím méně: viz Nevěsta na útěku (1999) či v podstatě nesnesitelné Deník princezny 1 a 2 (2001, 2004).

Sv. Valentýnem se měl vrátit zpět na výsluní, ale i když má snímek solidní divácký úspěch, těžko jde o potvrzení něčeho jiného než ztráty schopnosti vyprávět nosný příběh a triumf klipovitého vidění světa.

Klip sám nemusí být vždy nutně synonymem degradace, může být i zmnožením informačního proudu, výzvou vidět najednou více věcí. Na sv. Valentýna ale není snímek točený přímo „videoklipovým stylem",  jen naprosto konvenčně dělaný film s mentalitou klipu velící „ukážeme pouze střípky".

Herci jsou proto tlačeni do velkých gest a musejí dost přehrávat. Nikdo se nesmí ani podivovat náhodám a ustavičnému propojování různých linek. Velké město tak působí spíš jako vesnice, kde se všichni znají. S tím souvisí i chvílemi nesnesitelná výchovnost a konzervativnost, kdy se odhaluje - ó, hrůzo - kdo byl komu před 30 lety nevěrný, nebo si přivydělává jako operátorka erotické linky.

Na sv. Valentýna má natolik „produktovou" povahu, že i většinu recenzentů nutí hodnotit jej jen jako budík rozložený na součástky - tihle herci dostali „zajímavější příběh", tihle se tam jen tak nesmyslně motají, tahle hraje hrozně, tahle dobře, tenhle jde proti svému dosavadnímu zavedenému typu, tenhle jen odvádí svou šarži.

Pak to vše sečteme a zprůměrujeme a máme hodnocení. Snad producenti vyloženě počítají s tím, že se recenzenti unaví už jen tím, že musejí vyjmenovat minimálně patnáct známých hvězd a každého zvlášť podrbat za ouškem nebo ho lehce pokárat.

Jistěže při vší té profesionalitě a záplavě talentů (či jen magazínových tváří) by bylo s podivem, kdyby tu nebyly žádné vtipné hlášky. A samozřejmě je příjemné koukat se na hezké opálené vysportované lidi, kteří předstírají stres a obyčejnost. Všechny nedostatky jako chybná obsazení a hluchá místa se zametou pod koberec „odpočinkové zábavy".

Zdá se, že právě tohle je poslední symptom žánru romantické komedie, jež mele z posledního: všichni (minoritně zastoupení) diváci a (majoritně zastoupené) divačky předem počítají s tím, že se jdou dívat na „neškodnou hloupost", a tudíž odmítají mít jakékoli nároky, jež by překračovaly svaté přikázání bulváru „celebrito, neměj celulitidu".

Romantické komedie dneška (tedy BSBRK) tak vychovávají nejen k tomu, že muži mají kupovat a ženy očekávat kytky a snubní prstýnky, ale i k tomu, že máme bezmyšlenkovitě přijímat cokoli s nálepkou pohody.

V tom tkví obrovská žánrová nespravedlnost: špatné horory, thrillery či akční filmy, které nás nemají ukolébávat, ale rozrušovat, totiž toto privilegium automatického hájení nemají.

Na sv. Valentýna
Valentine's Day
Žánr: Komedie, Romantika
Režie: Garry Marshall
Obsazení: Kathy Bates, Bradley Cooper, Anne Hathaway, Jessica Alba, Ashton Kutcher, Julia Roberts, Jessica Biel, Jennifer Garner, Emma Roberts, Patrick Dempsey, Joe Jonas, Topher Grace, Jamie Foxx, Eric Dane, Queen Latifah, George Lopez, Shirley MacLaine, Hector Elizondo, Roberta Valderrama, Taylor Lautner, Taylor Swift, Carter Jenkins ad.
Délka: 125 minut
Premiéra ČR: 18.02.2010

autor: Kamil Fila | 24. 2. 2010 16:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama