Recenze – Jedna z klíčových otázek, kterou nám pokládají snímky o tvůrčí krizi filmařů, zní: Má vůbec filmař, potažmo umělec, právo obtěžovat publikum nějakou svojí tvůrčí krizí?
Odpověď tolerantního relativisty v nás bude: Určitě má! Protože co jiného tyto filmy na obecné rovině zpodobňují než drama vnitřní rozervanosti? O čem jiném rozprávějí, když ne o hledání opravdovosti v sobě a objevování svého místa ve světě? A není režisér v klinči pochybností o smyslu své práce a svého nadání vlastně dokonalým prototypem všech tápajících postav, aha?
Jenže naše přízemnější a spořivější já se ozve: Proč mám platit peníze a utrácet čas za nějakou sebestřednou terapii, u které dopředu vím, jak to dopadlo? Pokud by totiž z té krize nic nevzniklo, asi bych v kině nesledoval film o tvůrčí krizi.
Tedy film, jako je třeba právě tenhle: polovina 60. let, éra největší slávy evropských režisérských hvězd. Proslulý italský filmař Guido Contini (Daniel Day-Lewis) má jen matnou představu o svém novém bijáku s nic a vše říkajícím názvem Itálie. Problém je, že přípravné práce už byly s pompou zahájeny a všichni zainteresovaní ho tudíž pronásledují všetečnými otázkami.
Guido před nimi utíká. Tu k manželce (Marion Cotillardová) nebo k milence (Penélope Cruzová), onde k flirtu (Kate Hudsonová). A když je nejhůře, tak ke své hvězdě (Nicole Kidmanová) nebo mamince (Sophia Lorenová)…
Utíká se taky k církvi a do vzpomínek, ale svůj film z ničeho ne a ne vydolovat! A jeho nezacílené unikání a prozkoumávání slepých cestiček inspirace více méně naplňuje celé dvě hodiny stopáže.
Vnitřní drama bez "vnitřku“
Cítíte v tom taky to znehybnění? Vlastně už fakt, že nový snímek choreografa a divadelního režiséra Roba Marshalla bude o filmaři neschopném zakřičet AKCE!, odrazuje od rozhodnutí jít do kina. (Zvláště když český distribuční titul zní, jako kdyby tvůrčí krizi právě prodělával i překladatel; Nine se tak hezky česky jmenuje zřejmě jen proto, aby si ho diváci nepletli s Číslem 9 a Distriktem 9).
Tvůrcům - mezi něž patří na postu scenáristy i nedávno zesnulý oscarový režisér Anthony Minghella (Anglický pacient) a autor Altmanova Hráče Michael Tolkin - pak nezbývá než se pokusit své rozporuplné téma nějak zásadně zatraktivnit. K tomu použili dvě finty. Jednu docela chytrou a druhou… druhou už tak ne!
Zaprvé si sebekriticky uvědomili, že tvůrčí tápání je složitý vnitřní proces a jeho zobrazení tak povrchovým médiem jako film je disciplína hodně náročná. Takže ho totálně zvnějškovatěli. Vnitřní nejistota se transformovala ve vztahové tápání - v manželskou krizi.
Na to, jak někdo souloží s někým, s kým může, jen proto, že nemůže souložit s tím, s kým chce, a zároveň tím trápí toho, kdo ho miluje, se prostě kouká líp než na nějaký fyzicky nea(tra)ktivní vnitřní zápas.
Muzikál bez "pohybu“
Onou fintou už ne tak mazanou bylo pojmout tvůrčí indispozici jako muzikál. Respektive, vzhledem k povaze látky, která je vlastně velice statická, se to jeví jako takřka avantgardní nápad.
Muzikál je totiž společně např. s akčním filmem, ale i pornografií tradičně považován za žánr, který diváckou atraktivitu zakládá na "sportovci v nás" - na radosti z pohybu. A protože úběžníkem všeho dění v Nine je krizí ochromený Guido, vzniká tu přes všechna tanečně-pěvecká vystoupení hvězd paradoxní dojem oné naprosté nehybnosti.
Je to asi tak šťastné a šťavnaté žánrové řešení, jako udělat hlavní figurou pornofilmu impotenta. Pocitu absence dynamiky pak samozřejmě nijak nedodá, že muzikálová čísla - vybavená (až na citace Nina Roty) broadwaysky standardními melodiemi i choreografiemi - vyprávění nijak a nikam neposouvají. Jen ho pokaždé ještě víc zastaví a obsah písně v ďábelsky mechanické dramaturgii "prohloubí“ už tak velkou hlubinu hrdinovy nemohoucnosti.
Fellini bez Felliniho
Zvláštní, jak Nine dokonale protiřečí i své prvořadé inspiraci, osm-a-půltému filmu Federica Felliniho z roku 1963; tedy oscarovému 8 ½, jemuž skládalo jakousi re-imaginativní poctu už původní ceněné jevištní provedení.
Fellini staví strukturu své mystifikační autobiografie na vnitřním těkání vyhořelého režiséra; svět kolem i vyprávění jsou haleny zamlženými obrysy alegorického snu, který stvořila Guidova mysl.
Marshallův film vše naopak zrealističťuje (při časových a místních přechodech nás dokonce orientuje informačními titulky) a z Guida se až na pár momentů stává nikoli subjektivní pozorovatel a strůjce vnitřního vesmíru, ale objekt pozorovaný a hodnocený okolními postavami.
Zatímco Fellini organizuje chaotický rej postav v závěru zpodobněný davovým rondem, Marshall vše dokonale zpřehledňuje formou besídky, kde se ve stylisticky vzájemně odlišených výstupech představují jednotlivé (pro hrdinu důležité) ženy.
Zatímco Fellini se nebojí Guida duševně odhalit a ukázat i jeho nepříjemné vlastnosti – přeneseně se nebojí rozepnout mu poklopec - Marshall inscenuje scény tak, aby si Guido neustále jen poklopec zapínal; a to doslova.
Takže nakonec ani toho proklamovaného sexu, který tak přirozeně prosycoval předlohu, si chcípáček režiséráček (ba ani chlípný divák) zas tak moc neužije. Což je o to překvapivější, že mluvíme o práci režiséra tak nadržených filmů, jako je Chicago (2002) a Gejša (2005). V Nine je ovšem pudová dráždivost srovnatelná s brýlením do katalogu luxusního spodního prádla, které si nemohu dovolit.
A co krutibrk znamená ta titulní devítka? V skrytu doufám, že odpovědí není jen věk Guidova chlapeckého já!
Film o filmu bez "kinematografie“
Vlastně by to vydalo ještě na úvahu o tom, jak dnešní generace amerických režisérů pohlíží na odkaz italské postneorealistické kinematografie 50. a 60. let; co si z jejich estetiky dodnes nenápadně vypůjčují, a co naopak evidentně nechápou. Ale na to tu už asi stejně není ani místo, ani trpělivost…
Takže jen dodám, že výzor Itálie, který Nine utváří, opět vypadá jako z turistického průvodce a Italové jsou opět "Američané v exotických dekoracích“, kteří mají příšerný a v důsledku příšerně komický přízvuk. Obzvlášť mi bylo líto jako obvykle sebedestrukčně snaživého Day-Lewise.
Realistická polovina téhle Felliniho posmrtné masky (cezené navíc přes Fossův All That Jazz) je pak natočena dnes módním rádobycivilním a rádobynedbalým stylem – tzn. často jsou tam detaily točené objektivy s dlouhou ohniskovou vzdáleností z ruky - a zpívánky působí jako něco mezi profesionálně odvedeným glamour videoklipem a "záznamem divadelního představení" .
Výsledný obraz je nakonec opticky i postprodukčně upravován tak, aby to celé zároveň působilo "lookem umělecké fotografie“ z módního časopisu.
Jak mi opět vnukla moje žena, zřejmě nejméně pochopitelnou změnou oproti Felliniho vizi však zůstává to, jak Marshall většinu scén zavřel do interiérů nebo umělého svět(l)a římských ateliérů Cinecittá. Přitom italské filmy už od 40. let prosluly otevřením se plenéru – vzdušností a sluncem.
Tak proč mi někdo podsouvá, že jediné místo, kde se můžu plně oddat sebezpytu a emotivním výlevům, je zastřešená hala? Mojí ženu prostě, vážení filmaři (ať už v krizi nebo bez), žádnou ohranou písničkou neoblbnete!
| Nine | |
| Nine | |
| Žánr: | Drama, Muzikál, Romantika |
| Režie: | Rob Marshall |
| Obsazení: | Daniel Day-Lewis, Marion Cotillard, Nicole Kidman, Penélope Cruz, Judi Dench, Sophia Loren, Stacy Ferguson, Kate Hudson, Ricky Tognazzi, Giuseppe Cederna, Andrea Di Stefano ad. |
| Délka: | 118 minut |
| Premiéra ČR: | 04.03.2010 |
