Recenze - Francie dala Američanům nejprve Sochu svobody a teď jim vrátila Dvojčata (Twin Towers). Zcela nečekaně, několik let poté, kdy se obě věže zřítily, je nechala znovu vystavět a naskytla lidem pohled pro bohy, z výše nebeského klidu.
Alespoň s takovýmto významovým obloukem lze číst důvody, proč snímek Muž na laně získal během loňského roku 17 cen od různých kritických sdružení, vítězství v Karlových Varech v soutěži dokumentů, na festivalu v Sundance vyhrál coby hlavní film a obdržel cenu diváků, zvítězil na britských cenách BAFTA - a konečně (a předpokládatelně) mu byl udělen Oscar za nejlepší dokument a byl ihned zařazen mezi 25 nejlepších britských filmů posledního čtvrtstoletí.
Miláček davů
Na serveru Rottentomatoes, jenž eviduje stovky angloamerických médií, je to jeden z mála filmů, který má 100 procent kladných ohlasů - vskutku, neexistuje jediný článek, který by toto dílo strhal, nebo alespoň silně pochyboval o jeho hodnotě.
Vždyť kdy jindy, než s jistým pietním odstupem od roku 2001, by mohl starý artistický kousek z roku 1974 nabýt podobu tak silného symbolického gesta. Když francouzský provazochodec Phillippe Petit přešel po ocelovém laně napjatém mezi Dvojčaty během tři čtvrtě hodiny devětkrát tam a zpátky, byly toho tehdy plné noviny a stal se za svou drzost, odvahu a eleganci miláčkem davů.
Jak uvádějí historici architektury, Petit se svým ilegálním číslem napomohl tehdy tomu, že Dvojčata braná spíše jako ošklivé účelové budovy začala být vnímána jako krásná. Jeho čin v sobě obsahoval tolik krásy, až se přenesla i na ony mrakodrapy.
Od té chvíle na ně Američané začali být hrdí i z estetických důvodů. Jako by jejich pohledy od té doby vždy směřovaly do výše, zda ještě někdy neuvidí muže, který kráčí v oblacích.
Policie jako součást plánu
Silou filmu Muž na laně je i to, s jakou samozřejmostí Dvojčata oživí a nikdy se ani slovem nezmíní o 11. září 2001. V realitě - tedy jakési časové kapsli tohoto díla - Dvojčata stále stojí. Sledujeme jen synchronně proces jejich výstavby a zrání mladého akrobata Phillippa, který je touto stavbou posedlý.
Ve smrtelně nebezpečném výškovém přecházení se „rozcvičil" na věžích Notre Dame a mezi dvěma pylony mostu v Sydney. Akci s Dvojčaty plánoval šest let, kdy se snažil přijít na to, jak mezi 170metrovou mezeru napnout lano, respektive, jak vůbec na dvě věže dotáhnout tunu vybavení a bez odhalení připravit podmínky pro celé číslo. To, že po vstupu na lano, přijede policie a nastane zatýkání, už bylo součástí plánu.
Většina děje se tak v podstatě podobá lupičskému thrilleru, kde fandíte zlodějům. Režisér James Marsch k tomu neváhá použít i hrané černobílé dotáčky jako z nějakého filmu od Hitchcocka nebo francouzské klasiky Riffiffi Julese Dasina. Ty prolíná s originálními dobovými záběry z příprav a tréninku, na nichž Petit působí jako rošťák belmondovského typu - svým způsobem úplné pako, jehož elán je ale strašně nakažlivý.
Nijak nevadí, že atmosféru obrazům vdechují hudební skladby použité vícekrát předtím. Hudba Michaela Nymana z Umělcovy smlouvy od Petera Greenawaye (jež se později objevila i v satiře Tristram Shandy - The Cock and Bull Story od Michaela Winterbottoma) či série Gnossienne od Erica Satieho zažijí stejné znovuoživení jako budovy Světového obchodního centra.
Vzpomínka na legitimizovaný úlet
Petitův příběh má v sobě i všechny parametry splněného amerického snu, kdy je píle, odříkání a nebezpečí odměněno úspěchem a slávou. Přitom ve vyprávění od počátku zaznívají i jisté stopy hořkosti, protože Petit opojený přízní médií a žen rychle zapomněl na své přátele (i přítelkyni).
Později ještě přešel přes Niagarské vodopády a po nataženém drátě z náměstí Trocadero vystoupal až do druhého patra Eiffelovky. Tyto akce ovšem už byly oficiálně posvěcené - první sloužila po natáčení pro kina IMAX, druhá byla součástí oslav 200. výročí francouzské republiky a pod záštitou pařížského starosty Jacquese Chiraca. Z poťouchlého záškodníka a anarchisty, jehož bavilo provokovat policajty, se stala figurka sloužící establishmentu.
I celý Muž na laně už je vlastně jen vzpomínkou na dávno „legitimizovaný úlet" a je použitý jako pomůcka k duševnímu stimulu, pozdvižení z "blbé nálady". Dvojčata tu neslouží jako symboly všudypřítomné teroristické hrozby, neklidu, fóbií a národního traumatu.
Mlha bolesti a konspiračních teorií okolo nich se rozplývá, stejně jako když se postupně rozplyne ranní mlha okolo Petita a svět spatří, co dokázal.
Jak je ve filmu vícekrát poznamenáno, byl to moment, jenž přesahoval veškerou dosavadní zkušenost, až se nechtělo uvěřit, že to je reálné. Dodnes mnohé tyto obrazy, kdy Petit visí jako by ve vzduchoprázdnu, působí až abstraktní neskutečností a uhrančivostí.
Vrcholem pak jsou chvíle spočinutí, kdy si unavený lehá na lano. Snad nikdo by v tak vzrušených okamžicích nečekal meditativní klid, ale právě tento přechod do úplně jiného mentálního naladění a paradoxní nečasovosti vychází ze stejného principu jako zážitek diváků v kinech.
Muž na laně vyvolává úžas i dojetí způsobem, za něž nemůže být odsouzen. Žádná kašírka, jen postupné zasvěcení do zenu.
| Muž na laně | |
| Man on Wire | |
| Žánr: | Dokument |
| Režie: | James Marsh |
| Obsazení: | |
| Délka: | 94 minut |
| Premiéra ČR: | 03.09.2009 |
