Recenze - Pětasedmdesátiletý Jean-Paul Belmondo odchází z plátna už léta. Postupně opouští role akčních hrdinů, stává se maskotem, a nakonec si nechá složit předsmrtnou benefici.

Před více než deseti lety s Alainem Delonem zamával v akční komedii Poloviční šance éře ranařů, potom se objevil ve sci-fi Možná (1999), kde se hrálo s časovým paradoxem ohledně syna, jenž přispěje k vlastnímu zplození.

V roce 2000 se promenoval spolu s desítkami kolegů ve filmu Bertranda Bliera Herci, který byl poctou francouzské kinematografii, týž rok se nepochopitelně nechal uvrtat do hrozného rádobydobrodužného snímku Amazonka, který režíroval podobně vyšeptalý režisér Phillipe de Brocca - spolu kdysi točili Cartouche, Muže z Ria, Hongkongu i z Acapulca.

Foto: Aktuálně.cz

Pak přišla mozková mrtvice a dlouhá pauza. Belmondo se sice znovu oženil a narodila se mu dcera, ale do filmování se nehrnul. Evidentně už nemohl předstírat, že by zvládl jakýkoli náročnější pohyb nebo delší dialog. K návratu ho přiměl až bývalý herec Francis Huster, který mu nabídl možnost co nejdojemnějšího rozloučení se s publikem.

Spektákl známé tváře

Muž a jeho pes je film záměrně staromilecký a ohlíží se hluboko do minulosti. Jeho základní děj vychází z klasického neorealistického snímku Umberto D. z roku 1952 - o důchodci, který žije společně se svým psíkem v takové chudobě, že se nakonec pokusí spáchat sebevraždu.

Belmondovská variace je samozřejmě heroičtější a fanfarónštější. Na hlavním hrdinovi Charlesovi je vidět, že dříve býval frajer a grand a dodnes mu z toho něco zůstalo. V posledních letech sice ztratil o cokoli zájem, ale pořád by byl schopný se rvát, i když ho na začátku vidíme, jak dostane na demonstraci za zvýšení důchodů nakládačku.

Film spoléhá především na samotný spektákl Belmondovy tváře - její zbrázdění obrovitými vráskami a visícími laloky kůže, špatně ovladatelný spodní ret a úplně hnutou osu nosu. V publiku se při prvním spatření toho obličeje s pokleslými rysy a krátery ihned vybudí dojetí a vzpomínky.

Foto: Aktuálně.cz

Překvapí i Belmondův hlas, podivně zbavený jakékoli znělosti a tónu, v němž jen občas probleskne dávné rošťáctví. Pomalé pohyby, smutný pohled, odevzdanost v každé pozici, kterou mu tělo dovolí zaujmout, to vše už vlastně nepatří do cíleného hereckého projevu, ale působí na plátně jako čisté bytí k smrti.

Stylově snímek navíc přejímá velké množství prostředků ze starého a dávno překonaného neorealismu, který nám dnes může připadat sentimentální, přepjatý a zároveň příliš nenápadný.

Ukazuje se to na pečlivě vykroužených statických kompozicích, hladkém jednoduchém střihu, hudebních nástupech a pomalém plynutí času, kde každý pohled, věta i jednoduchý úkon mají svoji závažnost v tom, že prozrazují určitou námahu.

Foto: Aktuálně.cz

Bolestné plynutí času

Pomineme-li natáčení v barvě, je Muž a jeho pes je tak důslednou poctou neorealismu, že ho vlastně nelze nijak porovnávat standardy současné kinematografie; nemáme na něj dnes náležitá měřítka.

Belmondovu cestu z omšelého bytu přes nemocnici až po bezdomovecké bloudění ulicemi lemuje množství dalších slavných herců, kteří se často jen mihnou v záběru.

Člověk žasne, když vidí bývalého štramáka z polských filmů Daniela Olbrychského jako taxikáře, Tchékyho Karya jako pouličního kytaristu či Maxe von Sydowa na invalidním vozíku v léčebně. A u všech ho zasáhne bolestné uvědomění, jak plyne čas.

Nic jiného než nostalgii a melancholii se ostatně ani Muž a jeho pes nesnaží přenášet. Mohli bychom rozebírat, že celé pejskařské téma smrdí kýčem, že Belmondovo kázání mladým je plné moralismu a že Francie v celém snímku vypadá jako naložená v jakémsi muzeálním láku - všechno působí jako veteš, není tu nic, co by naznačovalo, že existuje i něco mimo životní horizont starých lidí.

Většina zátiší působí jako z nějakých starých obrazů - oprýskané zdi, vzadu na háku šunka, vpředu na stole nakrájený salám a víno…

Při sledování mnoha scén, kdy se Belmondo dostává do kontaktu se ženami, člověka mimoděk napadne, že jsou vlastně na hranici erotického jiskření, a přitom děj nic takového nenaznačuje - jen si to sem vkládáme na základě našich zkušeností s bývalým filmovým Belmondem-proutníkem.

Ale cosi tu brání přímému odsudku a není to pouhá ustrašená pieta, ale spíše obdiv k důslednosti, s jakou je tu vše pojato.

Netřeba se bát ani přílišné depresivnosti, tón vyprávění spíše míří k vyrovnanému zasnění se starého muže. A krátce po vyostřeném finále přichází smíření, jež nemá daleko k optimistické naději.