Recenze: Moonraker vyslal Bonda do Hvězdných válek

Radomír D. Kokeš
15. 3. 2010 11:00
11. bondovka vyšla na DVD 15. března 2010
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Moonraker je bondovka z roku 1979, byla tedy uvedena dva roky po Hvězdných válkách a Blízkých setkáních třetího druhu. Tato zdánlivě banální informace ztrácí na své banálnosti ve chvíli, kdy film uvidíte.

Foto: Aktuálně.cz

I když se zdá, že je natočen podle předlohy Iana Fleminga, má s ní společného jen velmi málo - a je vlastně otázka, zda má vůbec co do činění s bondovkami jakožto snímky vzešlými ze špionážního filmu.
Původně byl jako další v sérii anoncován titul Jen pro tvé oči, ale právě úspěch Hvězdných válek vše změnil a vznikl tento podivný film, který z dnešního pohledu trčí ze série snad ještě výrazněji, než se mohlo jevit dobovým divákům.

Moonraker, který mě miloval

Podle dokumentů o Moonrakerovi ještě donedávna tvůrcům (dnes už leckteří nežijí) připadal celý koncept bondovky otevřeně ovlivněné tehdy velmi módním žánrem science fiction jako dobrý nápad. Ne, pánové, nebyl to dobrý nápad; stejně jako snaha parodovat vlastní bondovský model až na (za?) hranici únosnosti.

Foto: Aktuálně.cz

V románovém Moonrakerovi se miliardářský "altruista" Hugo Drax rozhodne vypálit jadernou bombu na Londýn. Ve filmu má podobné záměry jako padouch z předchozí bondovky Špión, který mě miloval: zlikvidovat lidstvo.

Vlastně celý film se podezřele podobá této bondovce, o které budeme mluvit za týden: padouch chce vyhladit homo sapiens sapiens, Bond napůl spolupracuje a napůl soupeří s agentkou jiné tajné služby… a proti sobě mají obrovského zabijáka Jawse s kovovým chrupem.

Jenže v určitou chvíli se poněkud uondaný děj přesune na oběžnou dráhu Země a začnou - Hvězdné války. Chápete, lasery, nongravitace a tak. Jestli se předchozí bondovka ještě jakžtakž držela špionážní tematiky, udržovala nadsázku v rozumných mezích a zápletka dávala smysl, v Moonrakerovi už neplatí ani jedno.

Roger Moore se nicméně ve své roli dobře zabydlel, i když za drsňáka jeho Bond nikdy moc nebyl. Žoviálně trousí sexistické hlášky (Můžu vám něco nabídnout? - Rád bych okamžitě řekl ano) a vždycky si ví s hračkami mistra Q v pravý okamžik rady.

Vlastně v osobních střetech spoléhá spíš na strýčka příhodu než na vlastní fyzické/mentální schopnosti. Například když si dá v půlce filmu do kapsy košile pero s jehlou napuštěnou smrtícím jedem, ve dvou třetinách ho v kapse v pravý okamžik objeví, aby mohl o pár tisíc kilometrů dál zabít vražedného hroznýše (asi ty košile moc nemění).

Vtipy za každou cenu

Jenže co je naplat ona Moorova zabydlenost, když celý film kolem něj je naprosto ztřeštěnou přehlídkou absurdit a podivných záminek k cestování po světě hlava nehlava. Padouchovi asi připadá praktické mít jednu laboratoř dost z ruky v Benátkách a odtamtud vše vozit do Ria de Janeira, ale ve skutečnosti to celé působí tak, že tvůrci potřebovali strašně cool akční honičku na gondolách a Bonda v gondole na vzduchovém polštáři na Náměstí sv. Marka. Pro dobrý vtip se přece i zabíjí, no ne?

Foto: Aktuálně.cz

V Moonrakerovi určitě, protože na vtipy za každou cenu narazíte víceméně v každé scéně. Zrychlené jízdy na nemocničním vozíčku z kopce? Bond přijíždějící do městečka na koni v ponču a s kloboukem za burácejícího motivu ze Sedmi statečných? Padouch ležící v rakvi na vršku lodě, který ve správný okamžik "vstane z mrtvých", hodí po Bondovi dva nože, ten ho druhým vrženým nožem zpátky zabije, rakev se zavře, spadne z lodě a cestuje po benátských kanálech? Dveře otevírající se slavnými "mimozemskými" tóny z Blízkých setkání třetího druhu?

Dokonale nesmyslný je ostatně i celý návrat obřího zabijáka jménem Jaws: kdyby ve filmu nebyl, tak by se nic moc nezměnilo, a všechny scény s ním jsou jednoduše trapné; zvláště když se zamiluje do mladé dívky s culíčky. Do akční scény na lodích, která je celá točena v exteriérech, byl navíc Jaws očividně naklíčován dodatečně s pomocí zadní projekce.

Bez vědomí všech vlád na světě

Nevím vlastně, proč je to celé takhle řešené, ale dynamickou akční sekvenci u vodopádů to dost pohřbívá; podobně jako Jawsovo zjevení se během jinak skvělé předtitulkové sekvence rvačky o padák během volného pádu z letadla.

Totéž vlastně platí i pro vynálezy pana Q, které v Moonrakerovi dosáhly maxima a díkybohu už nikdy nedostaly takový prostor. Gondoly se vzduchovými polštáři nebo absurdní pistole na šipky, která se náhle podle potřeby na Bondově zápěstí objevuje, ačkoli stále ji tam rozhodně nemá.

Foto: Aktuálně.cz

Není ani moc originální vidět v jednom filmu vylepšenou gondolu i vylepšený motorový člun, který tedy nemá vzduchový polštář, ale rogalo v kapotě - asi se běžně předpokládá pád z druhých největších vodopádů na světě.

Zcela absurdní je pak celá závěrečná půlhodina ve vesmíru (antigravitační scény se podle všeho točily tak, že herci se pohybovali vláčněji a ještě se to zpomalilo postprodukčně). Padouch Drax chce z vesmíru pomocí nervového plynu (který nepůsobí na zvířata) vyhladit celé lidstvo a založit novou kolonii.

Postaví si kvůli tomu - samozřejmě bez vědomí všech vlád na světě! - na oběžné dráze obrovskou základnu. Cožeto? A to vše jen proto, aby se mohla ve vesmíru odehrát velkolepá bitva s lasery a honička v raketoplánu za pohyblivými cíli.

Dobrá první třetina

Foto: Aktuálně.cz

Přes všechna "WTF" filmu ale pořád nelze říct, že by Moonraker byl vysloveně otravný film, jen sám celý působí jako z nějakého alternativního vesmíru - jako sen technofilního cynika Q, který se mu zdá během blouznění v horečnatých stavech (dobře víte, jak pořád říká, že Bond je jako dítě).

A přitom první třetina filmu před přesunem do Benátek není vůbec špatná; snad proto, že se pořád ještě tak trošku drží Flemingova románu. Bond proniká do Draxova sídla, je konfrontován se dvěma ženami, psychotickým Asiatem a jednou zákeřnou centrifugou.

Hugo Drax má navíc parádně vycvičené psy, kteří v nejlepší scéně - jako vystřižené z nějakého hammerovského hororu - po lese nahánějí jednu z Bondových milenek. Těch pár okamžiků je výborných, působivých a hlavně máte jedinkrát za celý film nepříjemný pocit, že někomu jde skutečně o život.

Foto: Aktuálně.cz

Koneckonců nečekaná a divácky bolestivá úmrtí sympatických postav k bondovské sérii nedílně patří už od Dr. No, jen to v tak sebeparodickém snímku jako Moonraker nečekáte. Problém je, že od této scény už nemáte pocit, že by vůbec šlo o cokoli podstatného.

Tudy ne, přátelé

Moonraker má tak dnes spíše "dokumentární" hodnotu, kam až lze zajít ve snaze napodobit nějaký fenomén z ÚPLNĚ jiného žánru a jak totálně přepísknout některé tendence, které se v sérii považovaly za úspěšné (situační humor, agentská udělátka).

Není divu, že Roger Moore chtěl po Moonrakerovi s rolí seknout a že (teď už doopravdy chronologicky) následující film Jen pro tvé oči zařadil razantní zpátečku k flemingovské špionážní poetice a nadsázkou spíše šetřil - a že tu už proboha nebyl Jaws. Bohužel ve všech dalších filmech chyběl i vynikající Bernard Lee coby šéf M, který si v Moonrakerovi zahrál naposledy.

Moonraker dotáhl na hranici únosnosti prvky, které předtím v moorovkách i přes zřejmý odklon od flemingovské tradice docela dobře fungovaly (což si ukážeme za týden na naopak velmi dobrém a zábavném filmu Špión, který mě miloval).

Ale jak už u moorovských bondovek platí, i Moonraker má spoustu zastánců, kteří se budou do krve bít za to, že právě tahle přepálená poetika k Bondovi nedílně patří. Přiznávám, že k těm ze 70. let - které začaly podobně (ne)koncipovaným snímkem Diamanty jsou věčné - velmi pravděpodobně ano.

Vyvoďte si z toho, co uznáte za vhodné.

Moonraker
Moonarekr
Žánr: Akční, Romantika, Sci-fi
Režie: Lewis Gilbert
Obsazení: Roger Moore, Lois Chiles, Michael Lonsdale, Richard Kiel, Corinne Clery, Bernard Lee, Geoffrey Keen, Desmond Llewelyn, Lois Maxwell, Mike Marshall, Jean - Pierre Castaldi, Walter Gotell, Alfie Bass, Claude Carliez, Lewis Gilbert ad.
Délka: 126 minut
Premiéra ČR: 15.03.2010
 

Právě se děje

Aktualizováno před 1 hodinou

Ve věku 93 let zemřel předseda Klubu dr. Milady Horákové a bývalý politický vězeň František Šedivý

Ve věku 93 let zemřel v úterý večer dlouholetý předseda Klubu dr. Milady Horákové František Šedivý. Za klub to ve středu oznámil Jiří Bulan. Šedivý za války spolupracoval s odbojem, po únoru 1948 strávil 12 let v komunistických věznicích a lágrech. Po listopadu 1989 působil také jako místopředseda Konfederace politických vězňů ČR. O svém životě napsal několik knih.

Šedivý podle Bulana zemřel po dlouhé nemoci. Poslední rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu, veřejnost se bude moci se Šedivým rozloučit, jakmile to umožní situace s epidemií koronaviru, napsal.

"Mnoho let svého života se potýkal s totalitou, ale ani dlouholeté věznění v komunistických lágrech ho nezlomilo, stále si uchovával svůj cit pro spravedlnost a obdivuhodný smysl pro humor," uvedl Bulan. Šedivý podle něj byl masarykovec, spisovatel, křesťan, milovník přírody a myslivec, výborný řečník a především laskavý člověk. "Patřil také k těm, díky jejichž úsilí mohla být obnovena činnost České obce sokolské. A významnou měrou se zasloužil i o vznik pražského Gymnázia Milady Horákové v roce 2009," dodal Bulan.

Zdroj: ČTK
Další zprávy