Recenze - Když se řekne „Žraloci na s(o)uši" a z filmového plakátu se na vás přátelsky zubí usměvavý predátor ve 3D grafice,  není těžké si vzpomenout na animovaný snímek Příběh žraloka z roku 2004. Při sledování Žraloků na s(o)uši to rozhodně nebude poslední připomenutí starších úspěšných animovaných filmů.

Foto: Aktuálně.cz

Je celkem překvapivé, že se do české kinodistribuce dostal animovaný film z Malajsie, když například japonské, nebo i korejské animované snímky u nás můžeme vidět maximálně na DVD. Srozumitelnější to začne být, když si uvědomíme, že Žraloci na s(o)uši, celovečerní debut malajské animační společnosti Silver Ant, na svůj geografický původ nijak neupozorňují a spíš se snaží vypadat jako americký počítačově animovaný film.

Co to jen připomíná

Konkrétně tedy béčkový počítačově animovaný film. Snímek nejenže není ve 3D, ale renderovaná animace často není příliš přesvědčivá, ať už co do pohybů postav nebo u povrchů jednotlivých objektů. Typicky béčková je i bezostyšná tendence kopírovat úspěšné snímky kategorie A.

Ve dvou hlavních postavách, velkém žralokovi, který má problém s potlačováním své přirozené masožravosti, a roztomilé malé rybce, jež se vydává na výpravu za záchranou jiných roztomilých malých rybek, není problém poznat hlavní postavy nejznámějších podmořských animáků poslední dekády, Příběhu žraloka a Hledá se Nemo. Němý krab, který z nějakého důvodu obírá kokosové ořechy na palmách, připomíná veverčího maskota z filmu Doba ledová a „akční" kohouti žijící na ostrově zase evokují Slepičí úlet.

Foto: H.C.E.

Tyhle připomínky vesměs bezmála deset let starých a dobře známých animovaných klasik jsou ale pořád tou nejbezpečnější půdou, na které při sledování filmu stojíme. Skutečně prapodivný je způsob, jakým jsou převzaté prvky zkloubené dohromady.

Na některých místech jsme aspoň schopni identifikovat, co je špatně. Když dcera sedící s matkou v autě zahlédne žraloka „oblečeného" v kovovém robotovi pobíhat po pláži, pak se zeptá, jestli žraloci žijí jen ve vodě a dostane pouze suchou odpověď, že ano, je jasné, že celé scénce nějak chybí pointa. Můžeme se také ptát na časoprostorové souvislosti: konkrétně proč hrdinové vždycky utíkají z domku zlých rybářů do moře přes celý ostrov, když domek je hned na pláži.

Tvůrci navíc rozehrávají zbytečně moc dějových linií najednou: nechávají hrdiny bojovat se zlými rybáři, hrdými kohouty a ještě se zlověstně vyhlížejícím úhořem a jeho toxickou armádou. Následkem toho pak některé motivy jako žralokova chuť na kuřecí maso zůstanou jen nakousnuté, místo co by měly být patřičně ohlodány.

Foto: H.C.E.

Foto: Aktuálně.cz

U některých scén ale zůstává už jen neurčitý pocit, že je něco špatně. Mnoho dialogů končí v naprosto nepochopitelných narážkách. Těžko říct, co si vlastně stará želva slibuje od toho, že před malým hrdinou tají zásadní informace o jeho životě, prapodivná je pozice žraloka, který na jednu stranu všechny zastrašuje, že je sežere, ale na druhou se s nimi kamarádí a pojídá jen konzervy.

Pokrčení ramen

Nejde tak úplně říci, že je to špatný film pro děti. Dost záleží na tom, pro jak staré děti má být. Na čistě primární vizuální úrovni je všechno v pořádku. Hodné věci a postavy mají světlé barvy a hladké příjemné tvary, zlověstné figury jsou tmavé nebo rudé a všelijak ostré, pichlavé nebo chapadelnaté. Problém ale přichází s diváky, kteří od filmu čekají víc než vizuální potyčku světla a temnoty...  no takže vlastně od každého, kdo je schopen zachytit jeho vyprávění.

Ve zmateném a překombinovaném ději je přitom možné najít fragmenty motivů, které by nabízely pozoruhodné konflikty. Film se okrajově otírá o vztahy člověka a podmořského světa. Na nápadně mnoha místech se setkáváme s obrazy moře zaplněného odpadky, mezi nimiž podvodní stvoření žijí, navíc jediné lidské postavy jsou figury vyloženě záporných rybářů, kteří z moře bezostyšně kořistí. Jenže podobné prvky snímek nechává vyznít stejně do prázdna jako onu řadu dramatických zápletek.

Není divu, že od starších dětí, které budou chápat děj, lze očekávat otázky typu „a je ten žralok hodný nebo zlý, když vyhrožuje ostatním rybám, že je sežere a nikdy to doopravdy neudělá?" nebo „a je těm rybám mezi všemi těmi odpadky vlastně dobře, nebo špatně?". Popravdě, podobně jsem se u filmu ptal i já a jediná odpověď, kterou jsem dokázal vymyslet, bylo pokrčení ramen.

Většina vlastností postav a věcí totiž nemá žádné valné zdůvodnění a nikdo po nějakém ani moc nepátrá. Žralok je prostě masožrout, ale drží se před kamarády zpátky, jedna z postav prostě umí dýchat i na souši. Nic se ve filmu neukáže být jiné, než jak se na začátku zdá, nikdo se nenapraví, nic moc se nevyřeší.

„Jsi prostě takový," říká stará želva žralokovi ohledně jeho sklonu pojídat podmořské kamarády. Nejde rozhodně o pronikavou myšlenku o nenapravitelnosti vrozených pudů ani o buddhistické konstatování, ale jen o další naprázdno vystřelený komentář ve filmu, který míří mnoha směry, ale pokaždé trefí vedle.

Žraloci na s(o)uši jsou tak ze všeho nejvíc přehlídkou omylů a neplodných snah přiučit se od zkušenějších a úspěšnějších titulů. Alespoň je tu však šance, že se při rodinném sledování setřou generační rozdíly: rodiče z filmu mohou být úplně stejně zmatení jako jejich děti.