Recenze - Knihu Johany Rubínové Můj vysvlečenej deník lze, vzhledem k už čtvrtému vydání, které jí právě bylo dopřáno, označit za bestseller. Její literární ani zábavné kvality mi soudit nepřísluší, neboť jsem ji nečetl, nicméně podle letmých náhledů do myšlenkových pochodů autorky, které jsem načerpal především na jejím webu, si troufám odhadovat, že bychom se s nadprůměrnou pravděpodobností nestali duševními spřízněnci.

To jen tak v rámci vyložení karet na stůl - pokud jste ony zápisky zhltli (či spíše zhltly, vážené čtenářky) a pokyvovali nad nimi hlavou, je docela dobře možné, že při čtení řádků následujících bude naopak váš krk rozmrzele vykonávat pohyby vertikální a peníze, následně investované do vstupenky, neopláčete.

Foto: Bontonfilm

Bylo, nebylo. Nedávno tomu

Johaně (Veronika Kubařová) se blíží závěr střední školy. Má za sebou nepěkné věci jako brzkou smrt matky a vyrůstání s dobrosrdečným až měkkýšským otcem (Igor Bareš) a špetičku megerskou macechou Sábou (Petra Špalková), která je zároveň i její učitelkou. A taky srdce zlomené tak, že jí při následném pokusu o sebevraždu málem dobušilo. Z ponoukání svého třídního (Jaroslav Plesl), jenž by ji evidentně rád naplnil více než jen vědomostmi, si začne psát deník, skrze který se i my seznámíme s jejími kamarádkami: sexuálně dynamickou Kasandrou (Berenika Kohoutová), v mindrácích tonoucí Andy (Šárka Vaculíková) a despotickým otcem terorizovanou Káčou (Sandra Černodrinská). A taky s kluky jako jsou programově zanedbaný hulič Hagrid (Martin Šesták), EMOcionálně podivínský pomlouvač Ondřej (Ladislav Karda), verbální splaškoid Havrlant (David Skopal) a další.

Foto: Bontonfilm

Pánskou část této skupinky po čase rozšíří i dredatý svéráz Čogo (Ondřej Matal), kterého si Johana pustí k tělu navzdory předsevzetí nevstoupit dvakrát do téže řeky (je totiž až podezřele podobný onomu osudovému srdcolamači a historie má, jak známo, sklony k opakování). A možná by dívka byla ráda i kdyby se jí podařilo do svého života včlenit jistého Mahmouda, jemuž tatínek nemůže přijít na jméno, neboť ještě před ním býval maminčiným milencem - a dost možná něco ví o okolnostech, za nichž před lety na Středním Východě zemřela. A co když snad ten tajemný pán byl i jejím biologickým otcem?

Vzhledem k přiznání z prvního odstavce vás jistě nepřekvapí informace, že jsem vlastně vůbec nevěděl, na co jdu. Takže mě zpětně pobavilo konstatování režiséra, že mělo jít o film "žánrově velmi čistý". Jeden z jeho největších problémů totiž tkví v tom, že je anoncován a propagován jako komedie - nebo rovnou "teenagerská komedie," a také je zhusta natočen způsobem, který by příslušnému žánru odpovídal. Ovšem věci, které se na plátně dějí, jsou legrační jen zřídkakdy. Ano, je tam pár - či dva až tři páry - celkem vtipných průpovídek nebo dokonce scén, leč ty pohříchu břednou v marastu vypravěčské klopýtavosti. Asi jako kdybyste se s polovičkou příslušně opačného pohlaví vypravili na romantický výlet do boubínského pralesa, ale hned, když jste dorazili na místo, začalo hustě pršet: Můžete tu a tam obdivně vzdychnout nad krásným stromem, ale mnohem častěji si zanadáváte na to, čím se musíte brodit, jak těžko se vám jde dál, a jak se vám vlastně chce být někde úplně jinde.

Foto: Bontonfilm

Žily, byly trapné karikatury

Na každý zmíněný pozitivní okamžik totiž připadají přinejmenším dva, při nichž má divák reflexivní sklony přikrčit se pod sedačku, aby unikl výtrysku trapna. Opravdu je něco špatně, má-li i pacifista co pět minut téměř kompulzivní sklony ignorovat fyzickou nemožnost příslušného činu a prolézt skrze plátno, aby mohl dát postavě na něm ránu pěstí, či těm ženským aspoň gentlemansky oznámit, že jsou bekané stračeny. V rámci "romantických komedií" je Můj vysvlečenej deník tím nejantiromantičtějším filmem, na který si člověk vzpomene, včetně Schindlerova seznamu - podraz střídá podraz, nedorozumění nedorozumění, zákeřnost zákeřnost, smrt (i nepočatého) vztahu... inu, pokračujte sami.

Foto: Bontonfilm

Skutečně necítím potřebu hodinu a půl sledovat, jak jsou na sebe lidé oškliví a jak se - byť často jen z mladické nerozvážnosti - zraňují.

Chce se vám snad namítnout, že "tak to chodí"? Pak by ale měli lidé ve filmu být zpodobněni způsobem, blížícím se realitě, a ne v nějakých dvou třetinách případů jako figurky na hranici karikatury, či rovnou pár kroků za ní. Čímž teď nemám na mysli výhradně ony teenagery a teenagerky, s jejichž světem už přeci jen dobrou dekádu nemůžu být zásadněji v kontaktu (pročež mohu být v lecčems jednoduše mimo), ale také postavy zcela dospělé, jejichž nevěrohodná stylizace se místy blíží až k hysterii. V první řadě to platí pro pana Valengu (Ján Kuric), ale bohužel také třeba i pro macechu obvykle výborné Petry Špalkové.

Čímž se konečně dostáváme k pozitivní notě. Zatímco v první polovině snímku je Sába opravdu jen uřvaná nána - což byl nejspíš účel, jen ve výsledku nešťastně uchopený - ve scéně přímé konfrontace s Valengou se najednou promění v uvěřitelnou, křemennou Amazonku, a její figura do značné míry přispěje ke zlidštění zbývající části filmu. Ten se ale dál zmítá ode zdi ke zdi. Kvalitní scénu s otcem (Igor Bareš je solidní od začátku do konce) vystřídá velmi nedotažená epizoda na Balkáně, jež by v ideálním případě mohla - a měla, neboť k ní většina příběhu směřuje - být velepůsobivá. A také samotný závěr, jehož neuzavřené linky si může ctěný příznivec látky vykládat jako důkaz toho, že jde o "film ze života", leč divák-realista jej bude vnímat nanejvýš jako velmi špatně omluvenou přerušenou soulož.

Ale vlastně jsme mířili k optimismu. Kromě zcela přijatelné řemeslné stránky (řeč je o kameře, střihu a podobných aspektech, bohužel nikoli o režii Martina Dolenského, která by ve vztahově založeném filmu měla být o něčem víc než jen aby to vypadalo a znělo dobře) skýtá příležitost ke chvále především trumf jménem Veronika Kubařová. Jen a pouze ona film zachraňuje a drží nad propastí. V jejím podání se přirozené sympatično - podpořené vzhledem, který netřeba komentovat - protíná s umem, jež často dokáže překlenout i velmi zrádné chvíle, v nichž se její Johana chová jako, eufemisticky řečeno, ne právě fajn holka.

Na další film s Veronikou Kubařovou si zajdu moc rád, jakoukoli knihu od Johany Rubínové se mi nejspíš nebude chtít číst.