Recenze – Britský divadelní a filmový herec Alan Rickman proslul na plátně výraznými vedlejšími rolemi, jež těží primárně z jeho nezaměnitelného hlasu. Především úlohy záporáka Hanse Grubera v kultovní Smrtonosné pasti a profesora Snapea v sérii Harry Potter mu vynesly světovou popularitu.
Už podruhé ale Rickman neodolal možnosti stoupnout si i za kameru. Po osmnácti letech nyní přichází se svým druhým režijním počinem, filmem A Little Chaos (Trocha chaosu), překládaném trochu nerozumně jako Králova zahradnice.
Herec sám ve snímku zaujal, jak je pro jeho kariéru příznačné, vedlejší, ale tím výraznější úlohu francouzského krále Ludvíka XIV., na jehož dvoře to hýří komploty a pletichami. Proto se vladař rozhodne zbudovat na „ošklivém venkově“ za Paříží s názvem Versailles sídlo, kam se chce uchýlit s užším dvorem.
Přední devízou paláce mají být luxusní zahrady, na jejichž realizaci král najímá uznávaného projektanta (Matthias Schoenaerts). Ten však v šibeničním termínu nestíhá, proto se rozhodne svěřit malý kus práce někomu třetímu. Tím se nakonec stane svérázná madame De Barra (Kate Winsletová), traumatizovaná vdova, která se nebojí prosazovat svou netradiční vizi uznávající oproti dokonalé geometrii trochu chaosu. A románek může začít.
Není tohle rukavice mojí ženy?
Králova zahradnice je melodramatem z červené knihovny tak čistým, že se chvílemi zdá, jako by ani nemohla být myšlena vážně. V době sebeuvědomělých meta-filmů pracujících s žánrovými prvky jako s dílky lega není snadné uvěřit, že by někdo nabídl scénář tak "nezištný". V případě Královy zahradnice tomu tak ale nejspíš bude.
Mluvíme tu o příběhu s postavami definovanými tak jasně, že jediný krůček k větší doslovnosti by byl obléknout hodné do bílého a zlé do černého šatu.
Winsletová ztvárňuje prototyp „absolutně emancipované, ale ne hystericky feministické ženy“, jež může být svedena pouze mužem, který jí nejdřív dá na vědomí svůj respekt všemi myslitelnými i nemyslitelnými způsoby.
Schoenaertsův „mistr projektant“ takový naštěstí je (bez ohledu na to, jak dává oboje dobový smysl), a že jde o dokonalého gentlemana, se pozná i podle toho, že jako jediný muž ve Francii nenosí paruku, ale honosí se vlastními krásnými kadeřemi.
Menší morální dilema vnáší fakt, že mistr má manželku, zdůrazňováno je však, že manželka má sama mraky milenců. Předtím než vzplane láska mezi hrdiny naplno, tato zlá baba dokonce sabotuje práci na zahradách, aby byla natolik zkažená, že podvést ji se zdá být v podstatě hrdinovou povinností.
Naštěstí si během sabotování zapomene na staveništi rukavičku, což svou banalitou připomíná detektivky ze začátku dvacátého století, v nichž padouchy vždy prozradila ta zpropadená květina, co se nosila v klopě a tak ráda vypadávala na místech činu.
Podobně bezelstnými momenty je snímek doslova zatížen a vstřebány budou leda tím, kdo dokáže ocenit vypravěčskou naivitu jako něco kouzelně roztomilého.
Rickman v roli Rickmana
Rickman se snaží budovat drama, ale bojuje s faktem, že příběh o kopání luxusní zahrady ho mnoho neskýtá. Mnohdy tedy dramatické scény doplněné velkolepou hudbou doprovázejí momenty, které v sobě žádné drama nemají, a působí zvláštně, proč bychom měli cítit emoce tak zásadní, jak by Rickman při zvolené formě zjevně očekával.
Nejkvalitnější složkou jsou herecké výkony, jež dodávají plochým postavám náznak životnosti. Samotný Rickman je spíš ozdobou filmu, naštěstí nevyužívá vlastní projekt k herecké exhibici, což ukazuje rozumnou míru sebereflexe. Sedí mu vedlejší role, v nichž prodá své charisma a nezačne vadit, že postrádá rozsah nebo gradaci výkonu – Rickman je prostě jako vždy Rickman.
Tíže příběhu tedy spočívá na bedrech Winsletové a neokoukaného Schoenaertse. Oba se s tím perou velmi statečně.
Králova zahradnice je v důsledku o něco chytřejší Angelika. Je melodramatickým romantickým příběhem, v němž emancipovaná čistá hrdinka propluje francouzským dvorem, udělá ho lepším a sama zůstává morálně čistá a ještě si najde pravou lásku.
Jde o film jako z jiné doby, čímž může být v podstatě užitečný. Jakkoliv o něm nejde říct, že by byl dobrý. Pokud se ale někomu po podobné rozmáchlé naivitě stýská, může po dlouhé době vyrazit do kina.
