Recenze - Je na tom vždycky cosi bizarního a znepokojivého, když se velká hvězda ze Západu vydá do zemí třetího světa. A nejen v reálu - ačkoli i tam projevujeme docela překvapivou toleranci. Když Brangelina vyhlásí další kolo konkurzu Hledá se sirotek do zlaté klícky, typická reakce zahrnuje něco o hereckých rozmarech a o tom, že se aspoň jedno dítě dostane z chudoby.  Fikci obvykle promineme ještě víc; například to, že všechno spirituální zredukuje na pár instantních mouder a pohlednicově vypiglovaných záběrů.

Což, jak už zřejmě tušíte, je jeden z problémů filmu Jíst, meditovat, milovat natočeného podle stejnojmenné autobiografické knihy Elizabeth Gilbertové. Její filmové alter ego hrané Julií Robertsovou nejprve ukončí neuspokojivé manželství, chvíli chodí s netalentovaným, ale krásným mladým hercem, pak se v Itálii nacpává, v Indii se kýve do rytmu manter a drhne podlahu, a konečně na Bali ji nabourá Javier Bardem. Tedy málem. Snad mi rozumíte.

Foto: Sony

A přestože to celé trvá téměř  dvě a půl hodiny (!), nějak se tomu daří vybírat si z každé kultury jen to turisticky vděčné, fotogenické a vůbec user-friendly i pro sebestřednou americkou neurotičku. Robertsová se tedy sice pohybuje po zmíněné Indii, ale nic tu nepáchne, všechno je jen impozantní, a místní jsou - stejně jako předtím v Itálii a později na Bali - až nepochopitelně přátelští. Což se vzhledem k povaze hrdinky občas rovná svatosti.

Nešťastná a ve vatě

Než budu nařčena z hledání hloubky tam, kde být nemá, měla bych něco vyjasnit: navzdory tomu, jak to možná působí podle propagace, film Jíst, meditovat, milovat není komedie. Co víc, zřejmě jí ani být neměl, nepočítám-li momenty, kdy se senilní balijský guru s hrdinkou loučí větou See you later alligator!, a pár dalších velmi osamocených vtípků, které jsou obvykle podobně bezzubé jako ten šišlavý šaman. Zbytek se nese v mírně odlehčeném stylu a poselství o duchovním vývoji jedné ženy se zdá být míněno naprosto seriózně.

Naopak docela snadno se film kvalifikuje do úplně jiné kategorie: chick flick neboli „biják pro baby". Námět by stejně dobře mohl dostat podobu nepříjemně výstižné zpovědi jako zaručeně pravdivého příběhu na stránkách Ona Dnes. Blížící se krize středního věku, nespokojenost ve vztahu s milým trumberou, touha probudit v sobě znovu chuť do života a vnímat ho bezprostředně...

Foto: Sony

Chápu, jak se s něčím podobným mohou ztotožnit zástupy žen. Na to, aby opravdu mohlo o něčem vypovídat, je ovšem Jíst, meditovat, milovat zase příliš povrchní a odtržené od reality.

Jen pro příklad, skutečná spisovatelka Gilbertová nebyla k sebezpoznávací cestě po světě inspirována ani tak moc duchovním rádcem jako spíš tučnou zálohou z nakladatelství, která jí tuhle luxusní dovolenou pokryla. Nic proti  výsledná kniha je údajně příjemně ironická a její humor namířen i do vlastních řad. Jenom to pořád moc nevysvětluje, kde na to všechno vzala filmová Elizabeth. Nebo proč se k ní téměř všichni chovají tak hezky, když se většinu času projevuje jako zpovykaná a náladová Američanka.

Muži především... a v poslední řadě

S tím souvisí i trochu zvláštní rozhodnutí obsadit do hlavní role jednu z největších ženských hereckých hvězd, co vůbec Hollywood má. Ano, Robertsová vypadá na svůj věk velmi dobře, při úsměvu jí to v očích nezbedně hraje a pořád není těžké porozumět, jak by se do ní mohl zahledět mladý sexy zajíček (James Franco) i momentálně největší latin lover světového šoubyznysu (Bardem). Ale právě proto - a taky kvůli faktu, že už dnes točí mnohem méně - její obsazení znamená, že se z filmu o ženském hledání štěstí stává „ten nový film Julie Robertsové".

Oněch sto čtyřicet minut stopáže navíc působí, jako by bylo sestříháno nejmíň ze sto čtyřiceti hodin čistého materiálu. Jedině tak lze vysvětlit zmatek v motivacích a zjevně chybějící vysvětlení, množství kratičkých scén, bez kterých by se vyprávění klidně obešlo, nebo fakt, že jsou tu všechny vztahy podány tak hrozně zkratkovitě.

Foto: Sony

Postavy, i ty vcelku důležité, se objevují a zase mizí, některé dokonce vidíme spíš jenom v retrospektivě a těžko chápeme, proč se zachovaly právě tak, jak se zachovaly. Dokonce i jediný skutečně věrohodný muž v celém filmu, dobrodruh, kterého Liz potkává v Indii (Richard Jenkins), nakonec zachází na tu přemíru zjednodušujících životních pravd, které mu vkládá do úst scénář.

Tím vším se posiluje dojem, že muži, přítelkyně, a dokonce ani ty exotické země vlastně nejsou tak podstatné a klidně byste je mohli mezi sebou libovolně zaměnit. Důležitá je Liz, její rozmary a fakt, že všechny ty nedbale elegantní drahé hadříky Julii tak úchvatně seknou.

Barevný cestopis pro zápecníky

Připočítejte si občas nechtěně vtipnou patetičnost dialogů („Věřím každou molekulou svého těla...") a vizuální metafory typu „běloška překonává strach ze slona, který se k ní lísá jako štěně" - a získáte slušnou představu o tom, jakou výpověď lze od filmu očekávat.

Znovu: nesnažím se tu hledat poselství v takzvaně oddechovém filmu (což je sám o sobě dost problematický pojem). Řeč je jenom o tom, co film slibuje, a při nejlepší vůli opravdu nedodává.

Jíst, meditovat, milovat zůstává především cestopisným filmem pro lidi, kteří necestují. Jestli sníte o toulkách neznámými kouty světa, ale podobně jako postava Jamese Franka se nikdy nedostanete dál než k prvnímu očkování, mohl by vám ten „nejnovější film s Robertsovou" poskytnout ideálně svěže voňavý, malárií a nevrlými domorodci nepoznamenaný zážitek, který skutečným cestováním nikdy nezískáte. V tu chvíli už je vám totiž nejspíš trochu jedno, jestli ty hezké obrázky plnokrevně odrážejí skutečnost.

V opačném případě budete asi muset počkat na úplně jiný film - anebo za poznáním vyrazit sami. Ale pro jistotu si pamatujte: Kolu v Indii zásadně jen brčkem. Ta jsou totiž podle všeho sterilní, na rozdíl od lahví.