Recenze - Tuhle výtku slyšíte jako mantru: české filmy nevypadají tak, aby na ně mělo cenu chodit do kina, všechno jsou to různé podoby bakalářských historek a televizních inscenací.

Někdy jde jen o přirovnání - třeba v případě Hřebejkových snímků odehrávajících se v kuchyni, ložnici a v koupelně; jindy o přesné pojmenování stavu, když se snímek natáčený pro televizi omylem dostane na plátno - jako pohádka Anděl Páně.

77 minutový film Ve jménu krále avizuje svou lacinost už na plakátech, které vypadají tak, že někdo ve photoshopu dal dohromady fotky několika herců, kteří rozhodně nebyli zachyceni v  připravené póze. Stačí se podívat na Karla Rodena, jak drží meč a zbožně klopí zrak - a představit si ho spíš, jak si v pauze při natáčení čte scénář a v ruce má PET lahev.

Musíme taky stihnout obídek

Foto: Bioscop

Při prvních obrazech, které připutují na plátno, člověk zalapá po dechu: výprava z roku raz dva a vizuál placatý jako betamaxová kazeta přejetá parním válcem. Snad nějaký středověký rytíř nemá na zápěstí hodinky a na nohách tenisky nebo ponožky v sandálech. Uf, aspoň, že tak.

Kamera se zatvrzele odmítá pohnout z místa a všechno, co má být důležité, nahání do středu obrazu. Za chůze si nikdo povídat nemůže, to bychom museli stavět kolejnice nebo mít steadicam, ať si herci sednou ke stolu.

A nějaké extravagantní řezy a rakursy? K tomu se my hoši od televize nenecháme donutit. Musíme taky stihnout pauzu na obídek a svačinku, a pak večer do sklípku, když už jsme vyjeli z té Prahy na venkov, do přírody.

Jak vidíte, pošklebovat se českému filmu Jménem krále s nároky, jež jsme si odnesli z Ecova a Annaudova Jména růže, je snadné. Přitom vlastně neděláme nic jiného, než nerespektujeme to, čemu se v mediální teorii říká „dispozitiv". Filmům nepřisuzujeme kvality jen na základě toho, o čem jsou a jak jsou zpracovány, ale i podle toho, v jaké situaci je vidíme.

Foto: Bioscop

Obraz je pro nás různě reálný a závažný, jestli ho vidíme ve virtuální realitě, na obrazovce počítače, v muzeu, v televizi v obýváku nebo v kinosále, přičemž zdaleka nejde jen o technické parametry. Jinak se soustředíme a jinak reagujeme o samotě, jinak se členy rodiny a jinak potmě s anonymním publikem.

Ony „dispozice ke vnímání" či „kontext příjmu" jsou zásadní pro to, jestli něco akceptujeme, či odmítneme. Jménem krále vznikalo jako pilotní díl televizního seriálu a do kin se dostalo náhodou.

Nejhorší film to rozhodně není

Představuju si, že kdyby v televizi běželo třináct případů Oldřicha z Chlumu, budou sice vzhlížet k Hříšným lidem města pražského či Dobrodružství kriminalistiky, ale celkem bezproblémově se pohybovat na úrovni (těch neideologických dílů) 30 případů majora Zemana a Malé pitavalu z velkého města.

Foto: Bioscop

A dokonce se budou vysoko tyčit nad Detektivem Martinem Tomsou nebo Strážcem duší (který není klasická detektivka, stejně jako jí není ani Jménem krále).

A kdyby se scénář historika Vlastimila Vondrušky převedl s minimálními úpravami do podoby rozhlasové hry, půjde o vhodnou kulisu k vytrávení nedělní husy nebo rodinného výletu autem na nějakou zříceninu. Jménem krále jednoduše není nejhorší český film za posledních mnoho let a v žádném případě by v televizi nepůsobil jako slabý kousek.

Ten už má režisér Petr Nikolaev za sebou: vodácký seriál Proč bychom se netopili patří k nejkřečovitějším počinům, jaké se na obrazovkách objevily, a člověk byl u nich mokřejší studeným potem než vodáci, kteří právě provedli eskymáka.

Nikolaevova režijní dráha má vůbec podobu hodně rozkmitané sinusoidy. V ranku celovečerních kinofilmů zaujal Báječnými léty pod psa (1997) a poté se plácal v televizi jako „zaprodanec komerce", takže pociťoval potřebu vykoupit se „undergroundovým filmem" …a bude hůř, který dokonce odmítal hrát v multiplexech a nechal ho obíhat po hospodách - tedy mu přisoudil mu co nejalternativnější dispozitiv v porovnání se standardní kinozábavou.

Foto: Bioscop

Jménem krále je však dílo přímo anti-režisérské potlačující jakýkoli osobní vklad. Herci jedou na autopilota a vzmůžou se jen na šarže. Karel Roden, kterému jdou dobře slizáci, psychopati,  případně blouznivé mátohy, je tentokrát za „hodnýho kluka středověkýho" (sálá z něj klid a dobrota) a Jan Dolanský tradičně za rošťáka.

David Matásek je za Matáska v helmě a Lukáš Vaculík za Vaculíka, který se omylem octnul ve středověku. Jan Kanyza přesvědčivě předstírá, že nemá nohu a nemá paruku. V tom je lepší než Martin Štěpánek, který ten smeták na hlavě svým herectvím neobhájí.

Klára Issová je spanile bledá, Markéta Hrubešová hříšně vnadná. A tak dále. Všichni mluví ušlechtilým jazykem imitujícím „středověčinu", z níž občas přechází do současné hovorové češtiny. Dramaturg si udělal výlet do sklípku ještě před natáčením.

Sherlock v režné haleně

Nějakou dobu také trvá, než si uvědomíme, jaký žánr bude dominantní. Podle mírně plagiátorských plakátů můžete očekávat i Pána prstenů po česku (čili něco jako polského Zaklínače), podle prvních scén historický film plný protokolárních rozhovorů o mocenském vlivu menších šlechticů a královského majestátu, ale jakmile dojde na vraždy, už jsme doma - normální Sherlock v režné haleně.

Neobjeví se tu žádný typ zápletky, finty či řešení, který nebyl k vidění jinde, a zdatní luštitelé v publiku odhadnou ledacos předem; navíc všechna odhalení jsou vyztužená patosem náboženské rétoriky.

Ale v rámci žánrové a vůbec literární licence neprovádí Jménem krále nějakou „zradu na historických faktech", s dějinami nenakládá bezohledně; většina neobratností plyne právě ze snahy přiblížit se dávnější mentalitě.

Jménem krále je pro mě mnohem přijatelnější dílo než zbytečně ambiciózní pokusy míchat dohromady atraktivní podívanou s uměním nebo filozofickým přesahem, jak se děje například v československé koprodukční zrůdnosti Bathory nebo v adaptacích románů Dana Browna.

Jménem krále si hraje pouze na kinofilm, ale na detektivku ne. Bathory si ovšem hraje na umění a Šifra mistra Leonarda i Andělé a démoni na „odhalení skrývané pravdy o světě". Lepší průměrná blbost bez ambicí než nafouknuté bubliny.