Recenze - Že má Emir Kusturica sklony k pábitelství až manipulování s historií, kterou nahlíží tu očima dítěte, tu moudrého blázna, víme už z jeho hrané tvorby (Otec na služební cestě, Arizona Dream, Underground).

Není tedy překvapení, že ani u formy nefikčního portrétu nemá potřebu zachovávat střízlivý odstup. Ostatně točit o někom beztak znamená, že k němu buď chováte velké sympatie, nebo ho naopak nesnášíte. Vždy to bude osobní a vždy vypovídáte přímo či nepřímo nejen o portrétovaném, ale taky o sobě a hlavně o vašem vztahu k němu.

Stejně to v konečném důsledku platí i u recenzí, proto je vhodné vyložit karty na stůl hned na začátku. Snímky Emira Kusturici chápu jako vrcholně problematické a všechno racionální ve mně se vzpouzí tleskat jim za jejich formální výbušnost. Jen v několika momentech na mě působí jejich magie jako osvobozující, většinou ale spíš přesně naopak, negativně jako omamující. A vysloveně nebezpečné je to ve chvílích, kdy se Kusturica pouští do politiky.

Maradona jako pokračovatel latinoamerických revolucionářů

Foto: Aktuálně.cz

V dokumentu nazvaném Maradona by Kusturica nastane nejhorší možná kombinace - režisér je najednou zbaven možnosti vyprávět, respektive neprošlo by mu jen tak snadno, kdyby si vymýšlel, nemá k dispozici ani velký štáb a hromadu techniky, čili se nekonají žádné filmařské orgie. Většinu času se přitom soustředí na politiku, kterou ovšem neanalyzuje, ale zahaluje naopak do mytického hávu.

Samo o sobě by pořád nebylo nic hrozného, jestli svobodomyslný režisér najde v portrétovaném člověku spřízněnou duši, prostřednictvím filmu mu odpustí mnoho prohřešků a nechá ho očistně vyzpovídat. Kusturica zkrátka vidí v Maradonovi nejen neoddiskutovatelně fenomenálního fotbalistu, ale především pokračovatele tradic latinoamerických revolucionářů a lidových vůdců - Che Guevarou a Fidelem Castrem počínaje a Hugem Chávezem konče.

Proto většinu snímku zabírá líčení několika Maradonových gólů na mistrovství světa v roce 1986 jako symbolického vítězství nad velmocenskou Velkou Británií, s níž chudá Argentina prohrála nespravedlivou válku o Falklandy. (Historický výklad se u různých lidí jistě bude lišit.)

Foto: Aktuálně.cz

Na své politické názory, popsatelné jako primitivní anti-kolonialismus, mají Kusturica s Maradonou právo; minimálně Maradonovi pocházejícímu z chudých a nevzdělaných poměrů nelze nic zazlívat. Nikdo od fotbalisty nečeká, že bude myslitel, stejně tak u "divokého umělce" se předpokládá, že mu budou bližší spíš emoce než rozum.

Co už ale nejde přejít jen mávnutím (boží) rukou, je neschopnost sebereflexe, ztráta základní soudnosti a neochota tvůrce poštvat si proti sobě svůj idol. Tento snímek není Maradona by Kusturica, ale bohužel Kusturica by Maradona.

Zoufale vzdálen životnímu horizontu

Jde o neskutečné selhání filmaře, který se nechá vláčet objektem svého zájmu. Režisér tu jen opakovaně čeká na milost, kdy mu "jeho veličenstvo Mičuda I." uvolí poskytnout audienci; nikdy se ho neptá na nic kontroverzního, vždy věří pouze jeho verzi a neustále mu lichotí.

Kusturicův komentář, kdy se snaží Maradonu intelektualizovat odkazy na Jorgeho Luise Borgese (asi pětkrát!), Freuda, Junga či Shakespearova Falstaffa, působí neústrojně, zoufale a úplně vzdáleně životnímu horizontu muže, který opravdu jen střílel góly, šňupal kokain, nechal se potetovat obrázky několika marxistických vousáčů a nosí hodinky na obou rukách, aby se náhodou nespletl.

Sebezahleděnost není ale typická jenom pro Maradonu, který se tváří pořád jako mistr světa, i když se dočasně promění v argentinskou verzi Romana Skameneho, ale sálá i z projevu Kusturici, který pořád opakuje "Myslím, že to bude dobrý film" nebo "Diego, natočím o tobě nejlepší dokument, jaký kdy kdo udělal."

Přitom si není schopný pohlídat ani základní tón a rovinu vyznění. Když nechá Maradonu falešně zpívat v karaoke baru, může to být další "opilecká oslava života", jaké točí pořád, ale mohl to by být i obraz toho, jak se tenhle napomádovaný chlapík dojímá sám nad sebou, k čemuž mu dopomáhá fundamentální kýčovitost latinoamerické kultury.

Definitivní ztráta jakýchkoli měřítek a rozpoznatelnosti míry odstupu (je-li tu vůbec jaký) se ovšem projeví především v opakovaných prostřizích na členy tzv. Maradonovy církve. Jde o regulérní náboženskou organizaci, jejíž členové přísahají na balon, vyznávají se z toho, že Diego jest, byl a bude nejlepším fotbalistou všech dob, a namísto křtu svěcenou vodou se právoplatnými členy stanou, pokud se rozběhnou na bránu a dají góla rukou. Fakticky, bez legrace.

Chudoba ubohá a chudoba důstojná

Foto: Aktuálně.cz

Můžete si jen lámat hlavu nad tím, nakolik to autorovi filmu přijde normální nebo praštěné, protože se k tomu nikdy nevyjádří ani jako aktér v obraze, ani komentářem mimo obraz, ani žádným koncepčním zarámováním a zařazením těchto výjevů mezi jiné scény, které by vytvořily nějaký hodnotový úhel pohledu. Maradonova církev existuje, místní lidé ho milují - a hotovo.

Celé to pak má betonovat jakési niterné spojení mezi chudobou latinoamerického lidu a chudobou lidí z východní Evropy. Kusturica v podivném mesiášském vytržení mluví o tom, že na Západě je chudoba ubohá a nedůstojná, zatímco chudoba národů, z nichž pochází on a Maradona, je vznešená.

Mohla by to být značně přestřelená literární licence, která sálá z díla po celou dobu, kdyby si to ti dva nekazili tím, jak zároveň prezentují svoje zbohatlictví a současně neschopnost žít jako bohatí lidé.

Kusturica, přestože má v Sarajevu přepychovou vilu, do níž Maradonu pozve, musí pořád chodit v houmlesáckém kabátu a svými ucouranými vlasy budit pozornost u letištních kontrol - "pozor, blíží se špína z Východu". Maradona si zase libuje v šusťákovkách a nechává se vozit limuzínou do chatrčí, v nichž sleduje fotbalové zápasy na malé televizi. Tento způsob vztahování se k chudobě je všechno možné, jen ne vznešený a hrdý.

Foto: archiv

V dosti neatraktivně natočeném dokumentu, používajícím často zrnité a rozpité archivní záběry (které působí lépe třeba na Youtube než na velkém plátně), však zdaleka nejstrašlivěji působí animované vložky.

Ať jako diváci stojíte na libovolné straně politického spektra a dokonce nemáte problém uznat, že Velká Británie představovala ještě v 80. letech baštu koloniální zvůle, těžko pocítit při sledování oněch animací něco jiného než nelidskou až vesmírnou trapnost, která je o to trapnější, že je dílem světově uznávaného filmaře, a ne šmudly z učňáku, který čmárá na záchodové dveře geometrická prasata s kroucenými ocásky.

Obsahem těchto satirických předělů je vždy to, že na animovanou figurku fotbalisty je posazena vystřižená fotografie Maradonovy květákovité hlavy a na jiné tělíčko sedící vždy na koni zase hlava Margaret Thatcherové, anglické královny, Prince Charlese, Ronalda Reagana či George Bushe. Ano, těch vsuvek je pět!

Foto: archiv

A každá následující je hloupější než ta předchozí a trvá nekonečné desítky vteřin. Maradona vždycky kličkuje s balonem, zatímco ho chce Charles sejmout holí na pólo, Reagan chytit do kovbojského lasa nebo Bush zastřelit koltem. Maradona je nakonec vždy nějak sejme balonem a metaforicky nebo doslova kopne do zadku. Ha ha ha. Ehm.

Jak něco říká, a ne, co říká

Vždycky jsem si říkal, že když někoho považujete za ztělesnění zla a rozhodnete se ho zesměšnit, pak taková satira musí být ne nutně jemná, ale vždy trefná, postihující od začátku do konce něco typického pro jednání a projev dotyčného. A ne že všichni budou stejně vrčet, ječet, třeštit oči a pak dostanou kopanec.

Příznačně se nakonec jeví, že Kusturica srovnává Maradonu se sebestruktivními hrdiny svých filmů a několikrát se pokusí navodit na plátně stejný hudební trans, jako to dělá u svých hraných děl. Někde v tomto se ukrývá klíč k tomu nejhnusnějšímu z Kusturici i fotbalu - udělat z publika nemyslící stádo, které se jenom kýve do rytmu hrdelního pokřikování. 

Vyšlo mu to už u Undergroundu, kde onou živelností zastřel všechny příčiny občanské války v Jugoslávii a vytvořil tím nacionalistický mýtus o "horké balkánské krvi", že když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem nebo sekerou, a nikdo by se jim neměl do toho plést.

U Maradony se možná taky dost lidí napojí na mexickou (či argentinskou) vlnu skandování "Bush je satan", ale zpozdilost, přízemnost, ubohost a nevtipnost těchto hesel a resentimentů nedovede zastřít nic.

Hodnota uměleckého díla, za nějž můžeme pokládat i subjektivně laděný portrét reálného člověka, spočívá vždy hlavně v tom, jak něco říká, a ne v tom, co říká.