Recenze - Zaslouží si opravdu každý z nás, aby byl jeho příběh vyprávěn? Je to samozřejmě trochu nezodpověditelná otázka, nicméně na vaší odpovědi zřejmě záleží, jak se vám bude pozdávat francouzský film Na mamuta!

Pokud totiž filmové vyprávění obvykle osekává z reality to nudné a nachází příběh i tam, kde se ho těžko doberete, pak jde Na mamuta! rozhodně proti proudu. Předchozí film stejné režisérské dvojice, nazvaný Louise-Michel  sice taky nenabízel právě úlevné pocity, pořád tu ale byla funkční komediální vrstva, díky které jste mohli s filmem jít a nenechat se do znechucené deprese lapit úplně.

Foto: FFF

Mamut nic podobného nenabízí. Kromě vzácného gagu nebo vtipné věty v něm není téměř nic, co by dovolilo odstup - přidání ještě větší dávky bizarnosti jen způsobuje, že film o starém tlustém nedoukovi klade větší nároky na diváckou toleranci a pozornost. A nic vám neusnadní.

Předně Serge v podání Gérarda Dépardieua je opravdu blumovitá almara - ať už se pod tou fasádou schovává vyhasínající depardieuovský šarm, neb ne. Sympatizovat s někým, kdo z čiré zarputilé blbosti radši brutálně odře parkující auta, než by je se svým nákupním vozíkem obešel, může být trochu výzva.

Jde o prototyp životního losera z rozhodnutí: nikdy neprojevil žádné ambice, nikdy si nestěžoval a o nic neusiloval. Během let vystřídal desítky zaměstnání (i když není jasné proč, zjevně dře za dva a neremcá), jen z těch několika posledních mu chybí potřebné dokumenty, bez nichž nedostane důchod. Na staré rozhrkané motorce - která je mimochodem ve skutečnosti fajnšmekrovským a pekelně drahým kouskem - se tedy vydává potřebné papíry získat.

Tlustokožci bez ambicí

Foto: Aktuálně.cz

Pokud máte z kinematografie jiných režisérů dojem, že Francouzi nějakou záhadou zvládají být elegantně fotogeničtí i uprostřed existenciálního zmaru, filmy Gustava de Kerverna a Benoîta Delépinea vám trochu zvednou sebevědomí. Jsou zalidněny tou nejdepresivnější přehlídkou obézních a uvadlých těl, vrásčitých tváří s tupým výrazem a prázdných pohledů.

Herci jsou vedeni k tomu, aby se projevovali tak úsporně a omezeně (což je v tomhle případě opravdu výstižné slovo), že mezi nimi hravě zapadne i vzácně nanynkovité vzezření mladé art brut umělkyně Miss Ming, která hraje stejnojmennou vedlejší postavu.

Koncentraci veškerého nevzhledna ovšem představuje Depardieu, jemuž kamera najde v obličeji doslova každý nežit. Detailní záběry, které obvykle polidšťují a přivádějí diváka blíž postavě, tady fungují spíš naopak: dělají z postavy zvláštní monstrózní objekt, hroudu nemytě vypadajícího lidského masa korunovaného dlouhými, odbarvenými a mastnými vlasy.

Foto: Aktuálně.cz

Čtěte také: Posadili jsme Dépardieua na motorku - a měli jsme film

Je to jako sledovat na Discovery Channel pořad o životě nějakých zvlášť letargických tlustokožců. Všechno je navíc snímáno převážně buď rozklepanou ruční, nebo naopak nehybnou kamerou, které z vás dělají střídavě dezorientovaného účastníka děje a trochu znuděného pozorovatele.

Z Depardieua jde na pohled rozhodně respekt, ne-li přímo děs, nicméně jeho Serge v podstatě žádnou autoritu nemá a spravedlnost si taky moc zjednat nedovede. Vlastně by nejradši jenom tak existoval a vyhnul se jakékoli konfrontaci. V tom mu ovšem brání jednak hubatá a věčně nespokojená manželka (báječná Yolande Moreau), jednak jeho vlastní nebývalá schopnost způsobovat si průšvihy a vytáčet lidi kolem sebe.

Mamutovo hledání důstojnosti

Z diváckého pohledu tak nastává situace, kdy byste se měli rozhodnout, jestli tohle všechno opravdu stojí za váš čas. Nedá se totiž popřít, že tu jde o lidi, kteří si za svoji existenci mohou víceméně sami (a proč byste tedy měli jejich plahočení sledovat, když jste vědomě zvolili jinou cestu?). Snímek Na mamuta! by se v podstatě mohl snadno zvrhnout v ukázkový případ toho, kdy publikum oceňuje realističnost událostí nebo lidských typů, se kterými nemůže mít samo hlubší zkušenost.

Foto: Aktuálně.cz

Tady nicméně přichází ke slovu další rovina filmu, která jej naopak od syrové a bezúnikové reality posouvá úplně jinam a dává mu určitý legračně mytologický rozměr. Mamutova pouť krajinou do minulosti nabývá víc a víc rozměrů podobenství. Potkává staré známé i nové neznámé a jeho původní praktický cíl se postupně hroutí, až se stane úplně nepodstatným. 

Tvůrci hojně ředí - nebo možná spíš zahušťují - reálno surreálnem, vidinami, přeludy, nespojitými obrazy a incestním sexem s mírně retardovanými umělkyněmi. Přitom samozřejmě pořád sledujeme velmi rozvleklou pouť bývalého dělníka z jatek, který momentálně netuší, co se sebou, přesto se nějak snaží najít ztracenou důstojnost, převzít nad svým životem trochu té kontroly a zas se po letech z něčeho těšit. Což zní mnohem poetičtěji a přímočařeji než to, co za hodinu a půl uvidíte na plátně.

Moudra z výtvarné školy

V ústřední postavě tak vzniká pozoruhodný hybrid mezi Aronofského Wrestlerem, Joyceovým Odysseem a tím pánem, kterému jste minulý týden na hlavním nádraží odmítli dát deset korun, protože smrděl nahlas. Problém nastává paradoxně právě v momentě, který má znamenat začátek Sergeova vnitřního osvobození - tedy ve chvíli, kdy se setkává s onou mladou asociální „umělkyní".

Miss Ming tu má očividně sloužit jako čistá duše, která antihrdinovi pomůže z bludného kruhu vlastního života, podobá se ale spíš náhodnému generátoru podivných autistických výroků a ještě podivnějšího morbidního umění.

Je to přesně ten druh vyjádření, který je dnes typický pro absolventy obskurních výtvarných oborů, jimž často chybí talent, zato mají názor. A v podání zjevně naivní a trochu vykolejené dívky nový význam nedostává. Ve chvíli, kdy Serge dospívá k osobní katarzi a objeví v sobě básníka, má divák za sebou tak velkou dávku rozjímání o lásce a menstruační krvi, že už mu to může být vlastně trochu jedno.

Tak si říkám, jestli ten Wrestler nebyl ve své nepokryté hře na sympatie nakonec mnohem silnější.