Recenze - Film Intimní past vyprávějící o mladé ženě, která se nastěhuje do newyorského bytu, jehož nájemce s ní chce nejprve chodit, a pak ji zabít, vrací do oběhu osvědčený thrillerový model o „zlých sousedech". Ale - což je zajímavější - vrací také legendární produkční společnost Hammer.

Proslulá britská firma spojená s nízkorozpočtovými horory padesátých až sedmdesátých let se v osmé dekádě minulého století odmlčela. V roce 2007 ale značka ožila díky investici holandské společnosti Cyrte. Obnovený Hammer se připojil ke značce Exclusive Media Group, kam patří také americká společnost Spitfire zaměřená na dokumenty a Newmarket Films orientovaná na hrané filmy.

Foto: Bioscop

Hammer začal znovu produkovat nízkorozpočtové horory - včetně Intimní pasti jsou dnes celkem čtyři. Na otázku, co v nich zůstalo z  klasického období, lze ale odpovědět, že jednoduše nic. Většina starých filmů Hammeru spadá do romantické tradice hororu, kdy se hrůza povětšinou odbývala na starých zámcích či mlhou obestřených odlehlých vesničkách. Významná část snímků studia ostatně nově zpracovávala kanonická díla jako Dracula, Frankenstein či Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.

Původní záliba v groteskní morbiditě

Na konci padesátých let filmy Hammeru zálibou v groteskní morbiditě připravily půdu pro nástup pozdějších krvavých hororů, ale pořád zůstávaly zabydlené na zšeřelém středověkém venkově. To se jim vymstilo v sedmdesátých letech, kdy se hororová monstra začala definitivně stěhovat do moderních měst.

Několik rozpačitých a neúspěšných pokusů zasadit Draculu do swingujícího Londýna (The Satanic Rites of Dracula), případně zabydlet středověké hrady vnadnými a ochotně se odhalujícími upířími lesbami (Krvežízniví milenci), nakonec vedlo ke krachu společnosti, která se stáhla ze scény ve stejné době, kdy se celý žánr nenávratně a zásadně proměnil.

Foto: Bioscop

Noví majitelé Hammeru se nicméně k romantickým kořenům hororu rozhodně nechtějí vracet, což naznačil první počin nově oživeného studia nazvaný Beyond the Rave. Ryze béčkový horor z prostředí britské raveové scény původně uváděný jako online minisérie stojí hodně mimo aristokratickou hrůzu.

Chybějící vědomí kontinuity

Podobně je na tom remake úspěšného švédského emo hororu Ať vejde ten pravý, což je jediný nový film společnosti, který natočil alespoň trochu známý režisér, a sice tvůrce Cloverfieldu Matt Reeves. Snímek Let Me In věrně kopíruje děj švédského originálu, který rezonuje s hutnou atmosférou a nevyřčeným erotismem klasických upírských děl. Zároveň ale přidává na bombastičnosti a brutalitě, což výmluvně dokládá tohle video ukazující tutéž situaci v obou verzích.

Nejde o to, že bychom měli u nových filmů Hammeru staromilsky trvat na dodržování ducha původní tvorby. Mezi padesátými a šedesátými lety v Hammeru stačilo vzniknout tolik filmů, že není třeba přidělávat jejich nové kopie. Navíc ojedinělé pokusy oživit romantickou hororovou tradici dopadají zpravidla otřesně; jak ukázal naposledy Vlkodlak Joa Johnstona.

Foto: Bioscop

Přesto by vědomí aspoň nějaké kontinuity pomohlo k rozptýlení pocitu, že producenti zneužívají zavedené značky jako taháku na absolutně nezajímavé tituly. Vzpomínky na starý Hammer v jejich nových filmech ožívají zpravidla jen v podobě několika detailů, které působí trochu jako povinná úlitba.

Takovými odkazy jsou malé role herců spojených s historií studia. V Beyond the Rave vystupuje Ingrid Pitt ze série filmů s lesbickými upírkami, v Intimní pasti je z hammerovské tradice je snad jen přítomnost Christophera Leeho, který se objevoval v ústředních rolích klíčových filmů studia po celých dvacet let jeho největší slávy.

Děj složený z tisíckrát viděných konvencí

Intimní past natočená finským režisérem Anttim Jokinenem, který zatím tvořil zejména televizní dokumenty a videoklipy kapely Nightwish, toho kromě loga Hammeru před úvodními titulky a několika záběrů Leeho šedin může nabídnout jen málo. Jedná se přesně o ten typ filmů, které dělají braku špatné jméno.

Děj je složený z tisíckrát viděných konvencí filmů o psychologickém teroru od ze strany podezřelých lidí v okolí, jako byl Psychopat ze San Francisca, Spolubydlící, Úplné bezvětří či Otčím. Navíc je film vrství přes sebe v hodně volně slátaných kusech.

Foto: Bioscop

Hrdinka pracuje jako chirurg, dokonce operuje blízkou osobu svého psychopatického nájemce, ale v příběhu to nakonec nehraje skoro žádnou roli. Kdyby asociální, ale zpočátku sympatický majitel domu byl osamělý starý mládenec a hlavní hrdinka prodávala v masně, nemuselo by se na poslední třetině filmu měnit skoro nic. Záporák se zase podezřele rychle (vždycky na základě momentálního hnutí mysli) přepíná od počátečních sympatií přes zamilovanou posedlost k fetišistické fascinaci, a pak až do vražedného afektu.

Jeho představitel Jeffrey Dean Morgan (Komediant z filmové adaptace komiksu Strážci) vypadá trochu jako béčkový Javier Bardem a kopíruje také jeho základní herecké výrazy, totiž rozzářený úsměv a především zatvrzelé ztuhlé zírání. Bylo by zábavné to sledovat, kdyby tyhle dějové švy dosahovaly křiklavě absurdních rozměrů. Místo toho ale jen upozorňují na to, že se příběh za každou cenu drží mnohokrát vyzkoušených schémat a obětuje jim i vnitřní logiku.

Styl filmu se nás pak snaží přesvědčit, že sledujeme hodně dynamickou a tísnivou podívanou. Zpomalené záběry, paranoidní pohledy kamery zpoza voyeurských úkrytů i neustálá dramatická hudba ale zpravidla podkreslují buď banální každodenní situace, nebo lajdácky zinscenované thrillerové scény.

Zprovodit vraha ze světa hrdince dá relativně málo práce a psychopatových útoků ve filmu najdeme skutečně poskrovnu; navíc jsou buď rychle odbyté (atak Christophera Leeho), nebo z nich vidíme jen začátek (napadení hrdinčina přítele). Pocit pohybu a emocí do filmu dodává spíš kamera a hudba než poměrně statický příběh.

Výsledkem je snímek natolik nudně předvídatelný a lacině natočený, že by se z něj mohla stát pravidelná součást nočního programu našich televizí. Tomu by ostatně odpovídala i cudnost týkající se nahatých i krvavých scén.

Hvězdu filmu Hillary Swankovou, která od snímků Kluci nepláčou a Million Dollar Baby definitivně sklouzla k filmům kategorie B, sice nápadně často vidíme při převlékání či v blízkosti vany a postele, ale vše je ukončeno střihem přesně v momentě, kdy by prudérnější diváci dostali chuť vzít do ruky dálkové ovládání (a nemravové něco jiného). Těžko říct, proč tenhle přinejlepším DVDčkový titul společnost Bioscop uvedla do kin, kde se toho zas tolik vzít do ruky ani nedá.

Budovat falešná očekávání na základě doporučení typu „Od tvůrců filmu Frankensteinova kletba" je stará známá taktika u filmových béček, která nemají, čím jiným by na sebe upozornila. Přesto je frustrující, když k této taktice někdo zneužije proslulou značku, o jejímž oživení se s výraznou publicitou uvažovalo už řadu let.