Recenze – Držitel Oscara za snímek Gladiátor a představitel mnoha slavných filmových rolí Russell Crowe je další z řady zavedených hollywoodských hvězd, které po úspěšné herecké kariéře zatoužily také po té režijní. Po Angelině Jolie a jejím válečném dramatu Nezlomný si letos stejnou funkci vyzkoušel i tento původem australský rodák a ve svém debutu se vydal cestou nejmenšího odporu s příběhem, který se v podstatě točí a píše sám.
Válečné drama inspirované skutečnými událostmi (ještě k tomu adaptace knihy) bývá námět, u něhož tvůrce buď sklouzává k patosu a kýči, pomocí nichž přikrášluje a odlehčuje dané (většinou drastické) historické okolnosti, k příběhu přistupuje nezaujatě, analyticky a s citem co nejvěrněji vystihnout danou událost, nebo nejlépe používá postup, který je kombinací obou. Prvotina Russella Crowea je však extrémní variantou prvního případu.
Cesta naděje je totiž tím filmem, který by s radostí zparodovali tvůrci komediálního seriálu Zpátky do školy, jenž se často a rád strefuje do těch nejlacinějších a nejprůhlednějších filmařských postupů. Některé momenty Croweova debutu by se do tohoto sitcomu zkrátka hodily jako vtipné parodické scénky, nicméně zde je s nimi zacházeno tak vážně a ušlechtile, jak jen daný námět dovoluje.
V poušti vodu nenajdeš
Posuďte sami: příběh vypráví o australském farmáři Joshuovi Connorovi, který během první světové války, konkrétně v bitvě o Gallipoli, ztratí své tři syny – po naléhání své ženy, jež se se ztrátou stále nemůže vyrovnat, se proto tři roky po válce vydá na dějiště bitvy do Turecka je nalézt a zjistit, co se s nimi stalo.
Cesta ho přitom zavede do Konstantinopolu, kde se seznámí nejen s půvabnou mladou recepční z hotelu (Olga Kurylenko) a jejím synem, ale také s mužem, který by mohl nést vinu na potenciální smrti jeho synů. A právě s ním spojí síly, aby mu je pomohl najít.
Není třeba popisovat více děje, aby bylo zřejmé, že scénář Cesty naděje je záměrně vystaven tak, aby v divákovi vyvolal co největší emocionální odezvu a zároveň velice opatrně a pietně zacházel se zobrazovanými historickými událostmi, případně neurazil žádný typ diváka.
Film, který by s trochou nadsázky mohl být pod lepším tvůrčím vedením dalším Anglickým pacientem, se tedy více než strhujícím příběhem o hledání sebe sama a svých blízkých v poválečném světě podobá jeho líbivé, byť prázdné a umělecky bezcenné nápodobě.
V rukou nezkušeného Russella Crowea je výsledek o to horší, protože každou důležitou či dramatickou scénu zdůrazňuje výraznými stylistickými prostředky, aby každému divákovi došlo, jak se má u dané scény cítit. Až by se dalo říci, že film v jistých momentech své diváky inteligenčně podceňuje a nabízí jim postupy, které by se za zastaralé daly považovat už před dvaceti lety.
Moderní požadavky na mainstreamový snímek (mimochodem nejlepší australský film roku 2014 podle tamních filmových cen) jsou stále vyšší, proto mohou některé momenty, jako například romantická scéna sbližování dvou postav ve formě montáže se zpomalenými záběry a šplouchající vodou, působit poněkud přepjatě a přinejmenším směšně.
Špatný kýč
I bez estetizované prázdnoty, kterou jednotlivé scény nabízejí, se Croweovi nepovedlo zkonstruovat smysluplný filmový celek postrádající alespoň základní dramatickou strukturu. Hledání ztracených (mrtvých?) synů je zde proloženo romantickou zápletkou mezi Connorem a tureckou hotelovou recepční, původně „nepřáteli“, ale později k sobě i přes nepřízeň nacházejícími cestu. Obě linie, značně melodramatické, jsou navíc vyprávěny jen na několika málo lokacích (ostrov, hotel, ulice) a postava Connora se mezi nimi pohybuje, jak se to zrovna hodí zápletce.
Díky tomu snímek často působí dezorientujícím dojmem (v čase a prostoru), protože mezi dvěma střihy uběhne třeba několik dní, ve filmu to však vypadá, že na sebe jednotlivé záběry přibližně časově navazují (jako když postavy mluví o místě, kam se dá jen velice složitě dostat, a po střihu se tam postavy nachází jako nic).
Výsledek tedy někdy působí zbytečně zkratkovitě, jindy zase nepatřičně natahuje nepodstatné scény rozehrávající zbytečné podzápletky (vedoucí hotelu, spielbergovská postava malého chlapce).
Tento neduh můžeme samozřejmě připsat dvěma začínajícím scenáristům a zároveň autorům předlohy, kteří nedokázali svou knihu zadaptovat do jiného, značně odlišně vystavěného filmového média.
Úsměvně působí také „schopnost“ hlavní postavy pomocí proutku najít vodu (odtud originální název The Water Diviner), která zřejmě funguje i v reálných životních situacích, jako když se Connorovi díky ní podaří přesně lokalizovat své syny, o nichž více než tři roky neslyšel. V tak vážně se beroucím snímku však podobné momenty působí spíše úsměvně a hlavně odhalují, okolo jakých ledabylých a stěží uvěřitelných náhod je tento příběh inspirovaný skutečností vystavěn.
I když Russell Crowe načerpal mnoho zkušeností s režiséry jako Ridley Scott nebo Peter Weir, k jejich filmům se Cesta naděje bohužel nepřibližuje. Stále se sice jedná o relativně profesionálně natočený snímek s líbivými cestopisnými záběry Austrálie a Turecka, za nimi se ale nachází prázdný příběh s nevěrohodně vystavěným dějovým obloukem a mnohdy matoucím režijním vedením, které sklouzává k používání těch nejosvědčenějších a nejbanálnějších postupů, jak zaujmout divákovu pozornost.
