Recenze - Při sledování filmu Dvojka mě několikrát napadalo, co všechno způsobuje, že nějaký film považujeme za realistický. Zčásti totiž tento road movie působí jako improvizované cvičení, v němž ale nejde o hru na rozvíjení kreativity („budeme blbnout a kdoví, co nás napadne"),  nýbrž o „hru na pravdu", jakési „vadí nevadí".

Foto: Aktuálně.cz

Přestože film poskytuje neobvyklý pocit volného prostoru a nabízí svět otevřený všem možnostem, v zásadě jde o komorní drama mezi zpočátku dvěma a potom třemi lidmi.  Tvůrci si pro svou hru vymysleli manifest vzdáleně podobný dánskému Dogmatu 95 a film také natočili v několika severských zemích.

Nechtěný přímý pozorovatel

Ona pravidla od nutnosti mít malý štáb, natáčet na digitál a z ruky po omezené používání mikrofonu či  nedosvětlování scény vedou k tomu, že film nepotřebuje používat záběry ze subjektivní perspektivy, ale i tak dociluje dojmu, že se diváci jako jednotlivci cítí být očitým svědkem něčí soukromé hádky. Což je nepříjemné a zároveň zvrhle zajímavé.

Obvykle filmy vnímáme z jakési bezpečné pozice „vzdáleného třetího", občas jsme v kůži z některé z postav. U Dvojky ale spíš jsme nechtěný přímý pozorovatel, jehož si aktéři jen náhodou nevšímají, protože jsou příliš zabraní do svých sporů. Jestli se filmoví teoretici rádi baví o zvláštní polosubjektivitě kamery, pak Dvojka bude ideální příklad, jaké místo zaujímá náš pohled vzhledem k dění na plátně.

Foto: Aktuálně.cz

K podobným úvahám o nahlížení do něčího soukromí vede ale hlavně velmi přesvědčivě vytvořený dojem, že postavy jsou lidé, jaké běžně potkáváme. A něco takového u českých filmů zažíváme málokdy. Vlastně by bylo docela dobře možné i zapomenout, že sledujeme český film libující si ve figurkaření a divadelně-televizních zlozvycích. Kdyby tedy herci nemluvili česky - a přesně tou odposlechnutou podobou hovorovosti, jíž mluví většina lidí patřící do generace, z níž pocházejí i hrdinové.

Melancholie bez těžkého splínu

Onomu západnímu střihu pak odpovídá i hudební doprovod. Tvoří ho české kapely a hudebníci typu Photolab, Khoiba, Southpaw, Ecstasy of St. Theresa či DJ Witch, již zpívají anglicky a hudebně se blíží či vyrovnají tomu, co vzniká za našimi hranicemi. Hudba je to povětšinou zvláštně lehká, melancholicky zasněná, ale neutopená v těžkém splínu.

V jistém smyslu ovšem možná i trochu narušuje ladění příběhu, v němž jde o docela vážnou vztahovou krizi jednoho „přechozeného" páru. Zdá se, jako by díky hudbě odvanulo a spláchlo se vše těžké, co momentálně prožívají trochu sucharský Michal a trochu nezodpovědná a rozmazlená Kristýna, kteří na nepodařené dovolené v zahraničí náhodou potkají nevyzpytatelného a rozevlátého krajana Šimona.

Foto: Aktuálně.cz

Stále znovu se mi pak vracelo, nakolik je v tomto filmu nezávislého feelingu, až jde vlastně o výrobek podle mustru „budeme to hrát na festivalech pro odlehčení". Všechna produkční a technická omezení produkují vlastně takovou atmosféru, kde je možný vývoj jakýmkoli směrem - ke komedii i dramatu. Tím nijak nesnižuju snahu tvůrců ani v tom nevidím něco dramaturgicky špatného; ona nepředvídatelnost, kam se posune vyprávění, je svým způsobem vzrušující.

Navíc, ať už se snímek navenek možná tváří jakkoli odpoutaně ode všech konvencí, přece jenom funguje dobře právě díky tomu, že v něm jsou stopy zavedených žánrů - nejde o pouhou studii charakterů ve vypjaté situaci, ale také o základní tajemství, co je Šimon zač. Je to trochu mystérium a trochu thriller.

Není to špatná skvadra

Jistěže se můžeme dohadovat, jestli je věrohodný základní model soužití Michala a Kristýny, ale snad i tady platí, že spolu hodně lidí bývá zbytečně dlouho a trápí se ve vztazích, které nemají budoucnost. Michal navíc svým profilem zapadá do modelu českého chcípáka, jakých jsme v poslední době viděli už příliš a je oprávněné mít na ně alergii. Ale možná, že jde opravdu o nějaký významný sociální fenomén a filmy ho do značné míry jenom odrážejí.

Foto: Aktuálně.cz

I Kristýna je zdánlivě slabě charakterizovaná povaha, kdyby podobných lidí nežilo tolik. A vlastně i Šimon je muž bez vlastností, zázemí a minulosti, žijící jen přítomností. Pro drama založené na náhlém vývoji a zvratech to však není špatná skvadra.

Jak se dá vyčíst, čím víc nějaký film působí reálně a autenticky, tím více máme sklony do něj šťourat a hledat nedokonalosti anebo spíš jednostrannosti. Ale že bych se ptal: „Proč tenhle člověk právě řekl blbost, kterou nikdo normální neřekne", „co to používá za slova a intonaci" nebo „proč dělá právě tohle", to se mi u Dvojky nestalo.

Jen jsem si říkal „ano, přesně tohle lidé říkají, když se nechají unést a nepřemýšlejí o následcích" a „přesně tohle dělají lidi, co nevědí, co se sebou".

V jistém ohledu jde o jeden z nejlepších debutů v české kinematografii, jaké tu byly v posledních letech, a jméno režiséra Jaroslava Fuita, scenáristy Richarda Malatinského a producentky Lenky Čintalanové bude dobré si zapamatovat a sledovat dále. (Jsem v pokušení dětinsky napsat: „Fuitfuitfuit, ať se vás to štěstíčko drží i dál.")

Zároveň je ovšem podstatné ono „co dál", protože v rámci českých filmů představuje Dvojka ohromné osvěžení, jenomže v zahraniční konkurenci jde skutečně o typickou výplň „nezávislých festivalů".

Pokud by v české produkci ročně vznikalo několik podobných snímků, bylo by to obtížně snesitelné. Všechny omezující manifesty tvorby, ať už míněné vážně či v recesi, nakonec plodí příliš podobná díla s mentalitou lidí, kterým nakonec na ničem nesejde. A předpokládám, že přitom tvůrcům na něčem sejde.