Recenze - Filmoví dokumentaristé se právem cítí být ohroženi formáty nových médií. Zveřejňované pohledy klíčovou dírkou a dobrovolné výprodeje intimity v poslední době natolik rozbujely, že je těžké s nimi soupeřit v otevřenosti a divácké přitažlivosti.

Vítězí buď touha vidět hvězdy a idoly jako obyčejné lidi s „třináctou komnatou", nebo z obyčejných, bezvýznamných lidí dělat jepičí celebrity. Kdo nebyl v televizi, jako by neexistoval;  kdo neodhaluje své soukromí, je podezřelý.

Donkichotský boj

V takové situaci je téměř znemožněna jakákoli pozorovatelská činnost, která by nezapadla do soukolí „výroby autentických zpovědí" a mohla mu konkurovat. Jestliže jsme zažili etapu, kdy se společenským imperativem bylo za každou cenu se potlačovat, dnes jsme nuceni se otevírat, zpovídat a předvádět.

Foto: Artcam

Z tohoto hlediska filmový projekt Cinematerapie nevybočuje z dobového trendu, ale spíš jen svádí donkichotský boj s ním. Záměrně píšu projekt, protože celovečerní verze snímku, která jde do kin, bude jen jedním z výstupů většího castingu - tvůrci hodlají ještě natáčet reakce protagonistů (jimž tak ovšem neradi říkají) ještě poté, co zhlédnou premiéru a tyto záznamy pak budou součástí televizního pořadu.

V čem tedy spočívá boj Cinematerapie proti větrným mlýnům reality show? V minimální řízenosti a snaze nevytvářet hvězdy. Do České televize přišli na casting lidé dobrovolně bez povinnosti být poté sledováni v uzavřeném prostoru. Mohli říct, co chtěli, nebyli nuceni hrát žádné hry či být sledování při intimních situacích.

Filmařský tým v čele s režisérem Ivanem Vojnárem jim jen poskytoval prostor vypovídat se s různými časovými prodlevami ze svého trápení. Za účast na natáčení neměli slíbenou velkou výhru a nebyli konfrontováni s lidmi, které nechtěli vidět. Z nějakých 26 účastníků castingu bylo vcelku naslepo vybráno 11 lidí a těm se pak štáb věnoval dalších 10 měsíců bez záruky, že z  „respondentů" vydolují nějaký zajímavý příběh.

Konfrontace a posilování stereotypů

Foto: Aktuálně.cz, Artcam

Právě role náhody a nenucenosti činí ze Cinematerapie silnou podívanou. I kdyby vás náhodou některé pasáže příliš nebavily (ostatně všímáte si oné potřeby být stále baveni?), pořád máte dost příležitostí přemýšlet nad zvolenou metodou sběru a utřídění materiálu, kterou můžete porovnávat s jinými přístupy.

I zdánlivě „nejrealističtější" reality show typu Výměna manželek, která probíhá v přirozeném prostředí, staví na konfrontaci co nejvyhrocenějších protikladů a samozřejmě i na posilování stereotypů; např. žena je ta, kdo se stará o domácnost, a proto její „výměna" spustí fatální řetězec reakcí.

Ivan Vojnár tedy nevytvořil tradiční dokumentární film (i když i okolo toho pojmu by mohly nastat dohady), ani jakousi humanističtější verzi reality show, ale interní, nebo chcete-li intermediální polemiku s formátem reality show - v jednotlivých vrstvách tu na sebe působí konvence a možnosti filmu a televize jako dvou estetických protivníků.

Už jenom tím, že jde o časově mnohem omezenější kondenzovanější tvar než televizní pořad na pokračování, a také tím, že si film dovolí některé věci „dohrát pomocí fikce" (hraných vsuvek, kde živé aktérky v minulosti hraje jedna herečka, nebo jedna zpovídaná hraje matku jiného muže) a případně i tím, že mezi některými zpovídanými vznikne osobní pouto.

Hranice, za niž se nesmí proniknout

Díky tomu všemu si můžeme uvědomit, že i zdánlivě velmi průzračná televize a nejen fikční film mají své vlastní prostředky manipulace s diváky. V jejich vzájemné konfrontaci ale máme šanci vytvořit si odstup od obou médií.

Foto: Artcam

Každé médium se snaží vytvořit si jakousi hranici, za níž se nesmí proniknout, aby se neprozradila vykonstruovanost prezentované „reality". Ve chvíli, kdy máme poměrně značnou kontrolu nad tím, jak se střídají různé styly výpovědí a záznamů či rekonstrukcí věcí, které nebylo možné aktuálně zaznamenat, není tak velký problém být na chvíli voyeur, kterou kouká cizím lidem do soukromí, a pak poodstoupit dále a vidět celý jejich mediální obraz jako mozaiku různě upřímných, pravdivých a stylizovaných střípků.

Nemá asi valný smysl vypisovat všech jedenáct prozrazených a poodkrytých osudů, u nichž je navíc dost zřejmé, že si velkou část nechávají jednotlivými aktéři pro sebe. (Přinejmenším dva případy související se smrtí manželů by vydaly na složitější kriminální kauzy.) Ze sociologického hlediska spíš zaujme, že i dosti nahodile vybraný vzorek lidí má mnoho společných znaků.

Možná je to právě vliv samotných médií, že přitahují určité typy lidí. Zatímco na mnoho lidí působí kamera tak, že se uzavřou a přestanou být spontánní, pro jiné je její „mrtvé" oko něčím, co jim umožní říkat věci naplno.

Co je v Česku normou

Napadne nás i třeba, když se nechceme moc silně vžívat do jednotlivých aktérů, že jsou to vlastně všechno jen různě pomatení exhibicionisti. Ale tak snadný by odsudek být neměl. Většina z těch lidí si v sobě nese nějaké trauma, které nebyli schopni nikomu sdělit, je v nich ukryté příliš dlouho a hluboko, případně je tak silné, že o něm nejspíš musí útržkovitě hovořit pořád a se všemi.

Foto: Artcam

Vypadá to až, že v Česku je téměř normou bít a ponižovat doma děti, šikanovat se navzájem ve školách a terorizovat toho slabšího v manželství.  Množství „obyčejného" každodenního násilí, jež z mnoha svědectví vyplouvá na povrch, je vyloženě znechucující a naznačuje, v jak silně nemocné společnosti žijeme. Ale těžko říct, jestli to zrovna těm, co násilí páchají, může takový nějak otevřít oči. Zrovna domácí agresoři nejspíš nebudou cílovou skupinou filmu; jeho publikum budou tvořit spíše oběti.

Film Cinematerapie tedy skutečně zůstává terapií hlavně pro své aktéry, kterým natáčení pomohlo ulevit si. Je otázkou, zda podobný film nezakládá trochu nebezpečný precedens: že stovky a tisíce různě frustrovaných jedinců budou mít najednou pocit, že jejich problémy by měly zajímat i spoustu neznámých lidí, kteří by se na ně měli ně dívat v kině a v televizi.

Vojnár sám na tiskovce poznamenal, že svým dílem nehodlá fušovat do řemesla psychologům a psychiatrům a ani je nezval ke spolupráci, protože filmařina jde jinou terapeutickou cestou. Jenomže není právě natáčení pořád spíše iluzorní terapií a jen jakýmsi předstupněm pro skutečnou pomoc?

Foto: Artcam

Předpokládám, že si toho je Vojnár vědom, ale zdá se také, že se mu jeho experiment minimálně v jednom případě trochu vymkl z rukou - trochu nechtěně Cinematerapie dělá zdarma PR zpěvačce Olivii Žižkové.

Strašlivý nevkus

Brousím tím už zase do jiné oblasti než je film (coby řemeslo a metoda), ale ještě jednu věc mělo mnoho aktérů snímku společnou - strašlivý nevkus týkající se oblékání a hudby. Většinou jde o lidi, kteří žijí hluboko v minulosti, jakémsi snovém až infantilním vzpomínání na doby minulé; principiálně neochotní otevřít se nejen psychicky, ale celkově mentálně a konečně žít dneškem a objevovat nové věci.

Některým se nakonec jakž takž povedlo ze sebe dostat to traumatizující. Ale obávám se, že žádný další krok, který je odpoutal od minulosti -  tj. aby přestali být sběrateli či výrobci otřesných kýčů - už neudělají, protože jim nikdy nikdo neřekl, že právě tohle jim udržuje klapky na očích a nutí se pohybovat v omezujících mantinelech.

Proto se tedy terapie nerovná vždy sebereflexi - alespoň tak to působilo na mě. Většina z těch jedenácti lidí, si doposud neuvědomila, co jsou zač, co opravdu chtějí a co by taky mohli dělat pro to, aby se něco změnilo. V tomto ohledu zůstává Vojnárův film neúspěšný, i když mu nelze přímo vyčítat, že by měl suplovat nějakou „příručku na správný život".

Jde vlastně jen o míru poznání, kterou přináší. Díky němu zase o něco lépe víme o tom, že Česko je zemí odporných domácích tyranů. Ale záblesk pochopení situace a vnitřní změny u většiny aktérů nenastal.

Naštěstí, nejsou vidět ani následky neinvazivního sledování vybraných subjektů. Z etického hlediska je pro mě Cinematerapie bez problémů přijatelná, na rozdíl třeba od nedávné Katky Heleny Třeštíkové, kde se prostě nemůžu zbavit pocitu, že (byť nevědomky) těží z předpokladu, že pohled na sebedestrukci je strašně rajcovní.