Recenze: Baaria hýčká davy jako plakát na Amarcord

Kamil Fila Kamil Fila
25. 5. 2010 21:15
Splněný režisérský sen Guiseppe Tornatoreho
Foto: Hollywood Classic Entertainment

Recenze – Znáte to. Nejhorší je, když se vám splní váš sen. Zaprvé – co teď, po čem dál toužit a čeho dosáhnout? A zadruhé: stálo to vůbec za to? Zhruba to se člověku může honit hlavou, když sleduje italský film Baaria čtyřiapadesátiletého režiséra Guiseppe Tornatoreho.

Jde o dvou a půl hodinovou rodinnou a historickou fresku z chudé vesnice Bagheria na Sicílii, kde sám režisér vyrůstal (a kde se používal nářeční výraz Baaria). Zároveň jde o jeden z nejdražších italských filmů všech dob; stál v přepočtu asi 30 milionů dolarů – čili zhruba tolik, co 30 průměrných českých filmů (naše celoroční produkce, když je nabitá sezóna).

Když nemáte omezení

Účelem uvedení této sumy není budit závist, ale spíš poskytnout představu, jak produkčně náročná Baaria byla, a co to asi tak zhruba obnáší, když si coby autorský umělecký filmař opravdu natočíte to, co chcete, a nemáte žádná omezení.

Foto: Hollywood Classic Entertainment

Tedy samozřejmě každý filmař cítí, že vždycky potřebuje víc peněz, než dostane, ale u Tornatoreho jde o zvláštní případ „národního umělce“, jemuž se věří, a proto mu investoři dají neuvěřitelnou sumu na něco, co nemá šanci být komerčním hitem, co svou poetikou spadá někam hluboko do minulosti a nijak se to nechce konfrontovat s dneškem.

Tornatore si totiž v roce 1988 udělal jméno nostalgickým retro snímkem Bio Ráj, za nějž získal Oscara, a od té doby má neotřesitelnou pověst toho nejitalštějšího ze všech italských režisérů. Zároveň mu vyhovuje tematická a stylová škatulka „úsměvných a hořkosmutných pohledů na minulost“ kombinovaných třeba s filmařským zákulisím: Všem se daří dobře (1990), Starman-výrobce hvězd (1995), Legenda o „1900“ (1998), Malena (2000). Vybočením byl jen thriller Pouhá formalita (1994) a imigrantské drama Neznámá (2006).

Variace na Amarcord

Baaria, v níž poloautobiograficky zachycuje sicilské dějiny minulého století, ovšem dává na srozuměnou, že Tornatore je umělecky za zenitem a že už mu chybí nosné téma, když se musí uchylovat k další variaci na Felliniho Amarcord (1973). Fixaci na Felliniho a nezdravé ztotožnění s ním potvrzuje i to, že o něm v roce 2002 natočil dokument.

Foto: Aktuálně.cz

Nemělo by zůstat zamlčeno, že máloco byla pro budoucnost kinematografie větší pohroma než právě Amarcord. Od té doby mohl každý udělat pásmo vzpomínek, přihodit do nich špetku snění a vydávat to za umění (notabene, když se to rýmuje, že).

Jestli se Fellinimu podařilo být originální a dočasně a pro jednou si vyřešit svou stálou krizi „o čem točit“ (to ho postihlo už u Osm a ½, kde z toho udělal samostatné téma), pak to neznamená, že tím pomohl ostatním režisérům. Spíše tím dal podnět k sérii uměleckých klišé, laciné básnivosti a příležitost lepit filmy ze střípků nálad a nahodilých historek.

Baaria vyhlíží extrémně víceméně ve všech těchto ohledech. Neprozrazuju nic závažného, když řeknu, že je celá vyprávěna jako druh snu, přelud chlapce z minulosti, který opustí hmotné pouto se zemí a z božského nadhledu vidí lidské hemžení napříč mnoha desetiletími. (Ano, a je to uděláno přesně tak, že se chlapeček rozběhne po ulici a začne létat. Naposledy něco takového mohlo fungovat u Kusturici a Otce na služební cestě v 80. letech, ale dnes?)

Foto: Hollywood Classic Entertainment

Ostatně snovost tu hraje roli na mnoha úrovních – jak už bylo napsáno, je to splněný filmařský sen mít k dispozici stovky komparzistů, OBROVSKÝ plac (tedy: zcela nově zbudované městečko) a techniku, která umožňuje zabírat mnohoplánové davové akce v náležitě pompézních či alespoň drobnokresebných celcích.

Příjemně povznesená nálada

Snovou práci pak vykonává i film na publiku. Snaží se ho uklimbat do jakési příjemně povznesené nálady, kdy přijímáme nabízené obrazy jako „výňatky reality“, či „dokonale rekonstruovanou realitu“ a tuhle vrcholnou iluzi pak schválíme jako „autentickou“ - půvabnou a malebnou zároveň.

Jenomže tím, jak za sebou jednotlivé historky následují rychle bez čitelného strukturního principu, není tu možnost představit jakoukoli postavu hlouběji než jenom plakátově, z lidí zbývají jen různá národní klišé „italskosti“. Nikdo tu není individualita, ale jen typ; jak se říká v reklamní hantýrce „ksicht“.

Foto: Hollywood Classic Entertainment

A celá Baaria opravdu působí jen jako nekonečná reklama na drsné krásy Sicílie, jakýsi lákavý spot pro případné turisty. Ne náhodou při krátkém pátrání po ohlasech zjistíte, že se tento film malinko víc líbí lidem, kteří nežijí v Itálii a často úplně mimo Evropu, protože z něj mají pocit, že jim tenhle bedekr něco řekne o té „báječné živelné zemi, kde lidé mají horkou krev“. Ale právě toto je nejhorší iluze a mýtus.

Dá se jen těžko pochopit, proč má někdo v 21. století zapotřebí mýty a iluze jen reprodukovat, aniž by se pokusil libovolný motiv nějak rozpracovat a nahlédnout z více úhlů. Tedy, pokud si dotyčný zároveň nárokuje, že je umělec, a ne jen služebník milosrdné paměti davů, které chtějí být hýčkány a konejšeny, případně se poznávat jen v detailech, ale nev  celku své životní situace. Na tyto snadné touhy ostatně slyšela italská filmová akademie, když Baariu poslala do neúspěšného boje na Oscara.

Foto: Hollywood Classic Entertainment

Už u Felliniho bylo na pováženou, co vlastně provedl s odkazem neorealismu. Původně syrový pohled na obyčejné lidi, jímž se italská kinematografie proslavila po válce, se vyčerpal na tom, že šlo jen o vnější pozorování, navíc v některých případech i zbytečně nakašírovanou či estetizovanou bídu. Dalším vynuceným krokem byl post-neorealismus, kde se zapojila i subjektivita a vykreslení vnitřního světa postav.

Po zarostlé cestě

Jenomže zrovna Amarcord už ze subjektivity udělal maškarní a cirkus; milou a neškodnou zábavu, kterou můžete zcela sériově vyrábět na počkání, aniž by k tomu byla potřeba originální vize a nespoutaná fantazie. Po éře hledání filmového výrazu v 60. letech se umělecká kinematografie (na rozdíl od té žánrové-ryze zábavné) dostala do krize a v případě Felliniho skončila u požitkářství, fetišů a sebeoslavnosti.

Osvěžením se stal až opětovný příklon k co nejcivilnější formě a minimalismu. Barokní manýrismus se v umění vždy ukazuje jako největší zhouba. A hned po něm následuje nostalgie proměněná v sentiment a romantičnost proměněná v didaktičnost (ať už se to týká lásky nebo politiky - přičemž přijatelněji se tu jeví naivní víra otce Peppina v komunismus než líčení jeho milostného vztahu, kde žena zůstává pouhou trpitelkou).

Zdálo se, že ze vzpomínkových filmů přežije do budoucna jen samotný retro styl (měkké světlo, zlatavé barvy a spol.) než samotná forma mozaikovitého vyprávění, které je v delší metráži únavné. Ale Tornatore si hrdě a anachronicky razí svou (a zapojí do toho „důchodcovsky“ i desítky zatmívaček a roztmívaček), i když mu mlčení zámořských recenzentů vzkazuje, že jde po dávno zarostlé cestičce.

Baaria pravděpodobně měla být poctou „obyčejným lidem“, ale podává jejich osudy strnule akademickým způsobem. Člověk si tak trochu vzpomene na Menzelova Anglického krále, kde také zůstalo u ploché ilustrativnosti (která vynikne zvláště v porovnání s Hrabalovou předlohou).

Jistě, Tornatore je přece jen o něco dynamičtější než unavený a na absolutní jistotu hrající Menzel, čemuž nadbíhá i onen národnostní stereotyp, že Italové (Sicilané) jsou méně usedlí a živočišnější a minimálně dovede trochu zabavit poslouchání jejich dikce a sledování řeči těla.

Ale představa, že bych musel Baarii sledovat ještě někdy v životě, například v letadle na cestě na dovolenou na Sicílii, mě vcelku děsí. To by k duševnímu klidu nepřispěla ani stále stejná hudba Ennia Morriconeho.

Baaria
Baaria
Žánr: Drama, Historický, Komedie, Válečný
Režie: Giuseppe Tornatore
Obsazení: Monica Bellucci, Raoul Bova, Ángela Molina, Enrico Lo Verso, Laura Chiatti, Nino Frassica ad.
Délka: 150 minut
Premiéra ČR: 20.05.2010
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy