Recenze - Pravý upír saje krev, nesnáší sluneční světlo, má nadlidskou sílu, šplhá po zdech, nemá právě dobré vztahy s kočkami a pokud ho sami nepozvete, nesmí vstoupit za práh vašeho obydlí. Tedy aspoň ten ve švédské hitovce loňské sezóny Ať vejde ten pravý, nominované na evropský film roku.
Jindy bývají ve hře ještě krucifixy, stříbrné kulky, dubové kůly, svěcená voda a česnekové věnce; proměny v netopýry a vlky; ovládání mysli obětí i poskoků na dálku; nepřirozený život stínů a neexistující odraz v zrcadle…
Zkrátka, upírské příběhy mají to specifikum, že jsou vždy zatíženy souborem daných a zápletkou přímo vyslovených pravidel, co se smí a nesmí. V tom se jim podobají snad jedině příběhy o robotech, které se zase řídí Asimovovými „zákony robotiky“.
Kdysi na tom vlastně celý tenhle upírský „žánr“ i stál a zápletka se odvíjela jako detektivka: hrdinové museli s nasazením vlastního krku vypátrat, jakáže pravidla tentokrát platí a čím tedy nemrtvého definitivně umrtvit.
Pak přišla éra, kdy tvůrcům a upírům přestalo být vše svaté a s křížkem skončil van Helsing leda tak po funuse. Diváci se tehdy bavili naopak tím, jak se zákony likvidace nedodržovaly a překrucovaly, popřípadě přimýšlely.
A nyní se zřejmě stále nacházíme v období, kdy už to vlastně nikoho nezajímá a ze vzorců se stává pouhopouhý folklór. Něco, co uděluje svým příběhům žánrovou identitu, ale zároveň už to není jádrem vyprávění.
Do popředí se pak prokousalo to, co bývalo skryto. Nadstavba, která z upíra dělá nikoli přímočaré monstrum, ale psychologicky nejpodnětnější postavu příběhu - metaforu pro vykolejené „žití k nežití“ (Romerův Martin, 1977), pro mezilidský parazitismus (Ferrarova Závislost, 1995) či prokletí jinakosti (Jordanovo Interview s upírem, 1994).
Renfield + Dracula = VŠL
Zcela záměrně jsem na předchozích řádcích ani jednou nepoužil obchodní značku horor: upíří příběhy totiž už dávno neslouží jen k vyvolání strachu a napětí. Jak ostatně nedávno dokázala i vampyrická variace příběhu „šílené lásky“ na hraně hříchu a vykoupení, Žízeň (2009) Jihokorejce Park Chan-wooka oceněná v letošních Cannes.
Ať vstoupí ten pravý, čtvrtý film Tomase Alfredsona - spojovaného doposud především se spoluprací s extravagantní švédskou humoristickou skupinou Killinggänget – je tak vlastně hororem opět jen metaforicky.
Hororem je tu osamělost jedináčka Oskara. Hororem jsou tu strasti dospívání. Horor je základková šikana, ale i možná vůbec největší běsy, dětská zloba a frustrace, které mohou kdykoli explodovat v brutální násilí.
A nabízeným antihrdinou tu protentokrát není sám Nosferatu, nýbrž jeho věrný nohsled a jedna z nejtragičtějších postav hororového kánonu Renfield. Právě jeho perspektiva nám pomůže pochopit vztah dvanáctiletého Oskara (v dokonalém předvedení Kåre Hedebranta) k již dlouho jedenáctileté androgynní Eli (taktéž dokonalá Lina Leandersson), která se právě s „tatínkem“ nastěhovala do jeho panelového sousedství.
Právě skrze něj nejlépe porozumíne lásce, jež svou fatální silou překonává všechny morální zábrany okolního společenství. I vzájemné závislosti, která v důsledku může být pro oba milence zničující.
Renfield + Dracula = homosexualita
Eli totiž nového sluhu nutně potřebuje, protože ten starý už dál není schopen nasytit zakázanou žízeň. A šikanovaný Oskar s nevyrovnaným rodinným zázemím má v sobě tolik potlačené agrese, že ho stačí jen iniciovat k obraně a může se právě z něj stát ten pravý.
Je radostné sledovat, jak si tvůrci pohrávají s možnostmi „draculovského schématu“ a jak nabízejí minimálně dvojí rovnocenné čtení zápletky. V první rovině samozřejmě žánrové a archetypální, kdy se zabýváme posílením slabošského hrdiny, který bere svůj život do vlastních rukou.
V druhé, vulgárně psychoanalytické, jako by šlo o probouzení sexuality, vnímané ovšem očima samotného aktéra - dítěte. Pozorovatele, který ještě ne úplně rozumí společenským sexuálním konvencím ani tabu a řídí se především instinktem. Panice, pro nějž je navíc vše krásně neznámé a nové.
Pokud Stokerova Draculu interpretujeme touto cestou jako nevyhraněného bisexuála s nevybíravým apetitem a Jonathana Harkera, který ho nakonec pomáhá porazit, coby heterosexuála se zavrženou homosexuální zkušeností (tou s knížetem temnot!), pak na nebohého Renfielda nám zbývá čistě homosexuální čtení. Proto také většinou musí zemřít.
Je příznačné, že homosexuální motivy nalézáme i ve dvou výrazných filmech z poslední doby, které reagují na fenomén školních masakrů, k čemuž se Alfredsonova upírská romance mimo jiné také vztahuje. Otevřeně ve van Santově meditačním Slonovi (2003) a latentně v estonské moralitě Ilmara Raaga, Zkažená mládež (2007).
Renfield + Dracula = konec osamění
Z populární knižní prvotiny švédského specialisty na hororové vzorce Johna Ajvide Lindqvista pak Alfredson při vytváření scelující melancholické atmosféry využívá filmařsky především její „zromantizovaný existencialismus“.
Častou to obchodní značku mezinárodně úspěšných, dumných Seveřanů jako je například Fin Aki Kaurismäki či Islanďan Thór Fridrik Fridriksson, kteří také podávají příběhové informace sérii krátkých, nezřídka jednozáběrových scén rozvolňujících plynutí času.
Oskara tak kamera zpočátku neustále v blízkých záběrech zaostřuje nebo rozostřuje, aby nikdy nezůstal v kontaktu se svým okolím. Svírá ho rámem obrazu i zdmi zasněžené periferní architektury v dokonale vybraných lokacích - ne nepodobných našim šedošedým socíkovým sídlištím. A často ho snímá přes skleněné plochy nebo zrcadla, jako by byl pouhým nehmotným fantómem. Je sám a je z toho smutný!
S příchodem Eli a prvním dotekem se začnou nesměle zjevovat nečekané barvy – především samozřejmě rudá - a styl se nenápadně „normalizuje“; svět náhle přestal být tak nehostinný a nedostupný. A právě tato pociťovaná stylistická, tedy i žánrová normalizace, je potom ve výsledku jediným významným ústupkem lovu na diváka od jinak maximálně poctivých tvůrců.
Po vynikající první polovině přichází zkrátka už jen další variace emo-romancí ala loňské Stmívání Catherine Hardwickové – byť filmařsky i vypravěčsky neporovnatelně inteligentnější, invenčnější a elegantnější.
Jenže divte se jim… Moje žena byla zhruba před měsícem na výletě ve Švédsku a podle jejích informací je tam tenhle film dodnes národní událostí srovnatelnou v našich měřítkách s rodinnými návštěvami Svěrákových opusů. A napřesrok se chystá premiéra amerického remaku v režii Matta Reevese (Monstrum).
Čili bereme-li v úvahu divácký úspěch a jemu učiněné ústupky, vychází z toho Ať vstoupí ten pravý jako svého druhu dokonalý film.
Kdo chce vidět dokonalý film jiného druhu, bude tu mít už brzy Trierova Antikrista. Tyhle dva „horory“ si ale každopádně po krku nejdou.
| Ať vejde ten pravý | |
| Lĺt den rätte komma in | |
| Žánr: | Drama, Horor, Romantika |
| Režie: | Tomas Alfredson |
| Obsazení: | Kĺre Hedebrant, Lina Leandersson, Per Ragnar, Henrik Dahl ad. |
| Délka: | 106 minut |
| Premiéra ČR: | 12.11.2009 |
