Recenze: Antikrist je kontroverzní, krásný a nechutný

Kamil Fila Kamil Fila
5. 12. 2009 14:30
Von Trierův snímek je hlavně anti-terapeutické dílo
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Asi největší chybou u filmu Antikrist bude odečítat z něj stopy duševní poruchy jeho autora, Larse von Triera. On sám sice v rozhovorech říká, že během natáčení procházel těžkými depresemi, a dokonce musel upustit od toho, aby některé scény osobně snímal ruční kamerou, protože to bylo nad jeho síly.

To ale nemá příliš co dělat s tím, jak je napsaný scénář, ani s tím, že Trier z herců, jak bývá jeho zvykem, opět vymáčkl maximálně odevzdané výkony. Antikrist při pozorném sledování vůbec nevypadá jako dílo nemocného člověka, který nad sebou nemá kontrolu, ale naopak jako detailně promyšlený majstrštyk, v němž jsou všechny složky koncepčně propojené a fungují jako stroječek na vyvolávání emocí.

Nepřikládejme filmům čistě lidské vlastnosti

Foto: Aktuálně.cz

Ke cti přitom slouží, že ony emoce nemusejí být uniformní, ale spíš jde o testovací přístroj, který zkoumá, jak různí lidé budou reagovat na určité podněty. Antikrist nabízí publiku velmi svobodnou interakci, a když ho označíte za „kontroverzní film", neměl by v tom být negativní nádech.

Jestliže toto má být „film šílence", pak je hlavně ostuda, že většina takzvaně zdravých a normálních filmařů nemá schopnost dotáhnout své snímky do tak puntičkářsky dokonalé podoby, jako to dovede Trier po téměř celou stopáž. Snad je právě načase přestat přikládat filmům čistě lidské vlastnosti a vidět v nich přímý odraz duše autorů.

A jestli je nějaký užitečný návod, jak se na Antikrista dívat a nepropadnout tomu, že Trier nenávidí ženy, stačí si vzpomenout na rozhovor, kde říká, že ho láká natáčet filmy o něčem neobhajitelném, s čím ani sám nesouhlasí.

Foto: Aktuálně.cz

Klidně by udělal portrét Hitlera, z něhož by tenhle satan s knírkem vyšel jako fajn chlapík. Tak proč neudělat snímek, který všechny ženy vidí jako „kněžky v satanově chrámu", přestože jeho matka byla feministka a vychovávala ho v tomto duchu a on sám založil produkční firmu, která se specializuje na natáčení „pornografie pro ženy" (jež v opozici k „pornografii pro muže" není ponižující a násilná)?

Nehledě na to, že ani všechny feministky nejsou stejné a některé pasáže z Antikrista by třeba byly polemikou s tím, o čem píše „feministická disidentka" Camille Paglia ve svých pojednáních o chtonické přírodě a bohyních.

Všechny výklady zůstávají otevřené

Výkladů ohledně děje může být mnoho a zprvu jsou vázané na rozklíčování biblických odkazů - tedy On a Ona jsou vlastně Adam a Eva, kteří v Ráji (na lesní chatě jménem Eden) dospívají nebezpečného poznání; oním hadem-pokušitelem přitom bude hlavně tvůrce, který do filmu vnáší zvláštní, nemotivované a zneklidňující prvky.

Foto: Aktuálně.cz

Člověka samozřejmě napadne i to, že titulním Antikristem mohlo být dítě, o které manželé přišli (a snímek je pak zádušní mší za Damiena). Že utlačujícím zlem může být manžel, který ženu nutí, aby se podvolila radikální léčbě, a samozřejmě jím může být i žena, která se ukáže jako pudově nevypočitatelná. Bezbožná, pohanská, panteistická a krutá zde bude i sama Příroda. Všechny výklady zůstávají otevřené.

Druhá rovina výkladu může sledovat, jak Antikrist zapadá do celé Trierovy filmografie. Autor, který proslul tím, že dělá filmy o mučednicích (Prolomit vlny, Tanec v temnotách, Dogville) tu dospěl do stádia, kdy se původní idea naplňuje tak, až se pod tíhou nastřádané bolesti zlomí ve svůj opak.

Přepólování pozic násilník-oběť

Hlavní mužský hrdina objeví, že jeho žena psala disertaci o tom, jak muži utlačovali v dějinách ženy, z čehož se zbláznila dávno předtím, než jejich malý syn zahyne, a teď to jen v izolaci od civilizace svému manželovi vrátí v duchu odplaty za kolektivní vinu všechno i s úroky. Trier jako by tu navazoval na Dogville, kde hrdinku sice nechal trpět, ale pak jí umožnil pomstu - což ve značné části publika vyvolalo odpor, protože mu tím narušil možnost dojetí.

Foto: Aktuálně.cz

Celý tento trik s přepólováním pozic násilník-oběť je pak jenom umocněn tím, že Willem Dafoe bývá spojován s rolemi démonických zlosynů, zatímco Charlotte Gainsburg působí velmi zranitelně. A přitom si Dafoeova postava ve finále užije tolik bolesti jako Ježíš, kterého hrál v Posledním pokušení Krista.

Z hlediska Trierovy filmografie je Antikrist pozoruhodný i stylově. Jde o jakýsi návrat ke kořenům expresivně pojatých alegorií, jako byly Prvek zločinu, Epidemie a Evropa, přes trnitou cestu Dogmatu 95 (Idioti) a různých hrátek s nepříjemně zrnitým obrazem ruční kamery (Prolomit vlny, Tanec v temnotách), s minimalistickou scénou (Dogville) a nahodilým střihem (Kdo je tady ředitel) až k úplnému rozbití pravidel filmařiny (Pět překážek).

Schválně narušit naše vnímání

Antikrist je neuvěřitelně krásně natočený film. Jeho první minuty v černobílé barvě připomenou hypnotické vnoření do iluze, jaké nám umožnilo vypravěčovo odpočítávání času v Evropě. Zřejmě nikdy na velkém plátně nebyly tak úchvatně zpomalené obrazy, které se stále ještě hýbou a ustavičně budí dojem pohybu, i když jsou pomalejší, než je obvyklý standard zpomalených záběrů v jiných filmech. Přitom nejde přehlédnout ani ironii vloženou do detailů kopulujících pohlavních orgánů a podobně.

Foto: Aktuálně.cz

Černobílá je i dohra, opět doprovázená nevýslovně vznešenou a bolavou árií z Händelovy opery Rinaldo. Objeví se tu ale i zpomalené záběry v barvě, z nichž dýchá mlžný opar a halucinační nálada.

Trier tímto způsobem (přes kreativitu kameramana Anthonyho Dod Mantla) obnovuje svou víru v sílu filmového obrazu, kterou načas ztratil a (napůl z recese) hledal alternativu v postupech připomínajících dokument. Přitom ani Antikrist není pohlcený do iluzivního světa úplně.

Trier naprosto schválně narušuje naše vnímání, kdykoli bychom už byli příliš ukolébání krásou či naopak temnotou. Film dělí, jak je u něj časté, do kapitol uvozených „dětskými čmáranicemi" - čímž přerušuje hladký tok vyprávění, střídá typy kamer a občas nás uvrhá do nepříjemně kontaktně nasnímaných scén.

Částečně tím ničí diváckou slast, kdy by se publikum jenom chtělo kochat „hezkými obrázky", ale hlavně nás učí neupadnout do stereotypu a ustavičně se dívat na příběh novýma očima. Objevily se i výtky, že je v tom jakási dětinská hyperaktivita a neschopnost být skutečně vážný; že jde ve výsledku o nevyrovnaný mix vztahového dramatu a la Ingmar Bergman s béčkovým hororem, který se snaží získat pozornost absurdními násilnými výjevy.

Ale klidně to můžeme brát tak, že úplně stejně se lidé kdysi v sebeobraně smáli Pasoliniho filmům, zvláště extrémnímu Saló aneb 120 dnů Sodomy; podobné reakce, kdy je znechucení ihned zamaskováno úlevným smíchem, vyvolávala třeba Korida lásky od Nagisy Oshimy.
Trier nedělá o moc víc, než co si dřív dovolil David Cronenberg, jenž měl ale jako pole působnosti jen videotrh, a nikoli festivaly a art kina.

Naladit se na vlnovou délku serióznosti

Především jde ale, myslím, o polemiku s dávnými mistry - stejně jako se u Prolomit vlny Trier vymezoval vůči Carlu Theodoru Dreyerovi, jde teď o polemiku třeba i s Bergmanem a výslovně s Andrejem Tarkovským. Jestliže jejich filmy natočené kompaktně jedním stylem měly přinášet katarzi, případně duchovní zážitek transcedence, pak Trierův záměrně rozháraný snímek se od tohoto distancuje - s tím, že dnešní umění to už asi nedokáže.

Není ale třeba spatřovat v tom hned nihilismus. Vzhledem k tomu, že nevíme, co všechno si Trier o možnostech umění myslí, můžeme se v případě Antikrista zastavit jen u toho, že poměrně zřetelně naznačuje neúčinnost jednoduchých terapeutických metod.

Muž se ve filmu pokouší svou ženu vyléčit z traumatu tím, aby nechala svou bolest jen tak plynout, než odezní. V příběhu Antikrista vůbec není třeba vidět Trierovo duševní strádání, ale ironické zosobnění pochyb, že psychoterapie nefungují a že ani filmy by neměly sloužit jako terapie našich osobních problémů.

Proto bych chtěl zdůraznit, že tento film je nevhodný pro psychicky labilní osoby a také pro páry, které momentálně procházejí vztahovou krizí. Ale jestli máte silnější nervy, smysl pro humor, znáte některá z výše zmiňovaných děl a autorů, případně rádi hrajete počítačové hry a těšíte se, až Trierova společnost Zentropa vydá hru Eden, pak Antikrista máte šanci prožít přesně na té vlnové délce serióznosti, s níž je natočen.

Antikrist
Antichrist
Žánr: Drama, Horor, Mysteriózní
Režie: Lars von Trier
Obsazení: Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg
Délka: 100 minut
Premiéra ČR: 26.11.2009
 

Právě se děje

před 20 minutami

Izraelská policie zatkla palestinského ministra pro Jeruzalém

Izraelská policie v noci na pátek zatkla palestinského ministra pro jeruzalémské záležitosti za údajné porušení izraelského zákazu palestinských politických aktivit ve východní části města. Informovala o tom agentura AP.

Fádí Hadamí byl zatčen v blízkosti svého bydliště na Olivetské hoře. Jeho kancelář zveřejnila video, na němž policie se psy prohledává jeho dům. Podle kanceláře zabavili policisté na místě v přepočtu asi 70 tisíc korun. Podle agentury AP byl Hadamí takto zatčen již počtvrté.

Izrael východní Jeruzalém obsadil za války v roce 1967 a později tuto část města připojil k západní části. Celý Jeruzalém přitom považuje za své hlavní město, což však odporuje mezinárodnímu právu a předchozím dohodám s Palestinci.

Zdroj: ČTK
Další zprávy