Recenze - Nový film francouzského žongléra se žánry Françoise Ozona je místy nesnesitelný. Záměrně. A tak mistrovsky, že od něj člověk nemůže odtrhnout oči.
Právě tenhle pocit spojuje poslední tři Ozonovy filmy Angel, rakovinové drama Čas, který zbývá a vztahovou studii 5x2. Jsou natočené mrazivě dokonalým stylem, který vnímavého diváka přes zdánlivě chladnou perfekci emocionálně vyždíme.
Předtím si Ozon vyzkoušel řadu dalších žánrů: muzikálovou komedii (8 žen), mystérium (Bazén), adaptaci divadelní hry (Kapky deště na rozpálených kamenech) nebo postupy televizního seriálu (Sitcom). Přestože každý z nich ovládl bezchybně, snad s výjimkou Sitcomu šel vždy "po žánru" a využil konvence k vyvolání očekávaného efektu: mystériem napínal, komedií bavil.
Angel je v tomhle ohledu velkým skokem dál. Ozon nepřestává být klukem, pro něhož je každý žánr hračkou, kterou je třeba rozebrat na prvočinitele a zase složit dohromady, ale tentokrát jde zcela proti "návodu k použití". Bere si do parády postupy romantických melodramat 40. a 50. let, jen aby jimi vykouzlil pravý opak červené knihovny.
Pro svůj první anglicky mluvený film si Ozon vybral román britské autorky Elizabeth Taylor. Jeho hrdinkou je Angel Deverell, dívka ze skromných poměrů, která na anglickém venkově začátku 20. století sní o kariéře spisovatelky. Nedbajíc úsměšků okolí napíše knihu, najde vydavatele - a dočká se obrovského úspěchu.
S dalšími romány stoupá po společenském žebříčku, pořídí si vysněné sídlo Paradise a provdá se za svou životní lásku, malíře Esmého. Na vrcholu ji však čeká už jen pád dolů - hlavně proto, že Angel žije ve světě svých růžových fantazií a odmítá akceptovat skutečný svět plný ošklivých věciček, jako jsou světová válka nebo nevěrný manžel.
Přinejmenším v první polovině filmu je to Ozon jako "zamlada": hračička, pro něhož je kostýmní melodrama pískovištěm pro spoustu báječných báboviček. Dickensovsky přesný původ hrdinky včetně pokojíčku nad hokynářstvím, záměrně špatné zadní projekce, záběr, v němž Angel zamyšleně okousává násadku a pak se zasněným úsměvem pokračuje v sepisování debutu, montáž jejího vzestupu s obálkami knih - to vše je v té nejlepší Ozonově tradici precizně odkoukané a přehnané na hranici parodie.
Režisérova oddanost žánru vrcholí v bombastické scéně polibku Angela a Esmé, v níž se na milence spustí romantický deštík a rozklene se nad nimi duha. Doposud neposkvrněnou oblohu však brzy zkazí první mráčky. Jestliže do té doby nesestřelitelná naivka Angel působila úsměvným, byť iritujícím dojmem, teď se začne proměňovat ve fúrii, jejíž odmítání reality zničí život jí i lidem okolo. Rozverná poloha filmu ztěžkne vědomím blížící se tragédie.
I kdyby byl Angel jen drtivým popisem života zmařeného fantaziemi a formálně brilantní poctou zašlému žánru, stál by za to: kromě Ozonovy režie hlavně díky fantastickému výkonu Romoly Garai, která se nezáviděníhodně nesympatické hlavní postavě nijak nesnaží obrousit hrany.
Angel však poskytuje další materiál pro přemýšlení. Lze jej celý interpretovat jako "sen ve filmu", k čemuž vybízejí některé repliky Angel ("Nic, co vám tu teď povídám, se nezdá skutečné. A jednou tomu možná skutečně přestanu sama věřit.") i hrdinek jejích děl ("Byl celý můj život jen sen, pouhá iluze?").
Je možné v něm vidět žihadlo vůči snobům, kteří se spěchají kořit čemukoliv, co zrovna letí (Angeliny třeskutě kýčovité výplody), zatímco skutečné umění vzniká nepostřehnuto ve stínu za rohem (Esmého temné obrazy).
Ale ze všeho nejvíc je Angel krutým svědectvím o tom, jakou paseku může napáchat to, co vlastně neexistuje: iluze.
A kdo nějaké nemá...?
Angel (Angel), UK/Belgie/Francie 2007. Scénář François Ozon a Martin Crimp podle románu Elizabeth Taylor, režie François Ozon, hrají Romola Garai, Michael Fassbender, Sam Neill, Charlotte Rampling, Lucy Russell a další. Distribuce Artcam, 119 min.
