Recenze - Na počátku je světlo. Jen co sál potemněl a moje žena (tu už znáte) ironicky, přesto vzrušeně pronesla: To bude doják!, rozzářilo se v prvním záběru pronikavé bílé světlo filmového reflektoru namířeného proti pohledu kamery.

Admirál nám tím předává hned dva odzbrojující vzkazy: 1) na historická fakta mě nenachytáte, tohle je biják, filmová fikce a podle toho taky se "skutečnými osudy" nakládám; 2) Jsem na straně "bílého světla", dosť bolo "rudých vizí" - vracím se k samoděržaví!

Tatíček car

Foto: archiv

Jestliže tedy Bekmambetovu Noční a Denní hlídku prostupuje zklamání z groteskní reality postsocialistického Ruska a touha po znovunastolení mystických "starých pořádků", pak nový film Andreje Kravčuka (režisér "malých" filmů Vánoční mystérium a Ital) sděluje, že "obrodný proces" už proběhl.

Stvrzují to menševické vlajky v pozadí každého důležitého projevu "vládce Rusi" Kolčaka (mramorizující hvězda Hlídek Konstantin Chabenskij) - vlajky totožné s těmi "nového" Ruska, vlajícími dnes zpoza projevů Putina a Medveděva. Čili naivní logikou filmu: idealizovaný Kolčak = báťuška car = současný president/premiér.

Aspoň máme jasno a ideologii Admirála netřeba složitě rozkrývat. Neschovává se záludně za příběhem, ale prezentuje se jako jeho nedělitelná (jakkoli nutkavá a patologická) součást, což je zřejmě "nejférovější" způsob indoktrinace.

Osudy filmového Alexandra Vasiljeviče Kolčaka jsou prostě osudy "bělogvardějského Čapajeva" převyprávěné konzervativním agitátorem, který si tentokrát - až na nezbytné doplňky výpravy a krev - zakázal v obraze červenou.

Foto: archiv

Svou vizi přetírá na bílou a temně modrou admirálských uniforem (ale i sněhu a moře) a opomenuta nezůstane ani barva zlata. Tu převzal ze svatozáře pravoslavné ikony Joba, skrze niž hrdinovi osobně předal "svůj majestát" car Mikuláš II.

Kontraadmirál

Kolčakovy pašije - nejde ani tak o životopis, jako o hagiografický záznam směřování k hrdinné smrti - začínají (doslova) vymodleným triumfem nad německým křižníkem. Krvavá řež (odkoukaná kombinace expozic Spielbergova Ryana a Weirova Mastera & Commandera) se promění v aristokratický večírek a rozjařený admirál potká Ji, Annu Vasiljevnu Timirjovou (žánrově trefená Elizaveta Bojarskaja).

Ona je vdaná, on je ženatý, a než se jejich protějšky nadějí, už si signalizují morseovkou. A jak se jinak tou barvou šetří, tahle romance je dokonale do červena.

Čerstvý kontraadmirál je tvrdý a nepřístupný, přesto mu pod naškrobenou uniformou i vizáží bije vášnivé srdce. A i když milence odlučuje jeho "postavení" spasitele Rusi a nějaký ten státní převrat, ona mu chce být stále na blízku... Doják zahájen.

Admirálka

Foto: archiv

Viděli (a oplakali) jsme to už mnohokrát a skutečně, přes celé to "military-akčně-politické" pozlátko pro pánský doprovod je ve výsledném pocitu film určený spíše fanynkám vojenského sestřihu.

Základy dramaturgie totiž radí: chceme-li, aby divák k někomu vzhlížel, musíme ho zmanipulovat tím, že přidělíme hledisko celého filmu postavě, kterou už k idolu váže obdivný pohled. V tomto případě dámy, která miluje uniformy a muže v nich: její manžel je mimochodem kontraadmirálův důstojník.

Da da, proto má Anna jako jediná přidělen vnitřní hlas, proto její "manželské etudy" ubírají místo efektnějším scénám. Proto je Kolčak často snímán, jako bychom na něj hleděli z dáli, utopeni v davu (Annina potenciální pozorovatelna), nebo naopak ve fetišistických detailech vnímáme naleštěné atributy jeho vojenských kabátců, či konstantně důstojnou, a tudíž mimikou převážně nepoznamenanou tvář.

Vlastně je až dojemné sledovat přetahovanou režiséra Kravčuka s jím stvořenou postavou o vyznění čtyři roky vznikajícího kolosu.

Foto: archiv

Jako by měl nutkání natáčet něco trochu jiného, než mu velí na ruské poměry vysoký rozpočet, a zároveň cítil povinnost unášet diváka efektním pokoukáním. Snad zrovna symbolické vítězství Anny je potom příčinou, proč jsou intimní scény kumštýřsky o něco výživnější než rutina bitevních a agitačních výjevů.

Matka Rus

Soudržnosti celku neprospívá ani typicky rusky "širokodušný" nápad ukázat v jednom filmu "všechny Naše výdobytky" a být tak exportní. Takže vedle variací na známé scény z hollywoodských blockbusterů posledních dekád si prosvištíme i odkazy na ruskou literární a kinematografickou tradici  ve vší rozmanitosti, projedeme se Transsibiřskou magistrálou, a v závěru dokonce přetřeseme i natáčení jednoho slavného sovětského filmu - nechte se překvapit.

Ze všeho nejvíc nás ale může podvratně těšit obsáhlá epizoda s železnicí obléhanou československými legiemi. Zřejmě v rámci dobrých sousedských vztahů se jim zde lá pouze do "Čechů"! Teprve ve chvíli, když slyšíme svůj rodný jazyk postavený do pozice "hlasu zlého cizince", můžeme aspoň částečně pochopit, jak se asi cítí Němci při filmech z druhé světové. (Přiznávám, že se mi několikrát škodolibě vybavilo „Pražské jaro".)

Mukl

Navzdory primitivní manipulaci s dějinami i city se Admirál v závěrečné scéně blýskne nezvykle důvtipnou a vlastně hlubokou rozvahou. To když v rámci svého světa, vědomě svázaného a idealizovaného žánrem, neodhalí jednu zcela nežánrově zestárlou tvář.

Jde o tvář právě naší vypravěčky a Kolčakovy milé Anny Vasiljevny; tvář, do níž se zřejmě hluboce zaryl stalinský lágr; tvář, kterou milosrdně neuvidíme, aby čistota našeho zážitku zůstala zachována.

Oceňme tedy, že tvůrci odhadli své meze. Že selanka, jakkoli postmoderní, zůstane až do konce selankou - naivní formou melodramátka, aniž se v poslední minutě pokusila o přesah do jiného typu fikce, přestože se to vnucuje.

To by ji totiž zbytečně stáhlo ze záře filmových reflektorů, ze světa krásně nasvícených a pózujících lidí do daleko pravdivějších, ale také temnějších míst. Ze světa utopických dějin, do dějin skutečných.

P.S.: I přes tu počáteční ironii si moje žena dvakrát poplakala. Nu vot, doják!