Pojmenoval ho Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 -1992) - a komplikovaný název prozrazuje mnoho ze struktury filmu a řadí ho k dřívějšímu Novému Hyperionu (1992), Co dělat? (1996), Bohemia docta (2000) a Kdo bude hlídat hlídače? (2002).
Vachek na popáté zkoumá z různých úhlů českou společnost, hledá českou identitu a namísto odpovědí dává další a další otázky.
Vachkova osobnost a osobitost už dávno přesahuje území kinematografie, odkud vzešla. S posledním filmem ale jako kdyby role umělce a filmaře byla zastíněna rolí pedagoga FAMU a inspirátora studentů.
Vachek coby svérázný filozof bez myšlenkového systému (ani jeho kniha Teorie hmoty nic nevysvětlila) stavící na domněnkách, asociacích a vidění světa jako konstruktu, už tolik neprovokuje.
Nejde jen o délku dokumentu, která se blíží snesitelným dvěma a půl hodinám; to ještě Bohemia docta se mohla chlubit 255 minutami - převedeno na lidský život, je to pro většinu z nás čas mezi obědem a večeří. Vachek ztrácí sílu i jako kazatel.
Důvod je zřejmý: je na všechno sám. Záviš, kníže pornofolku... je Vachkovou přednáškou, esejem, ve kterém může nerušeně říkat, co ho právě napadne, nechat se unášet sám sebou, být stejně milý jako arogantní a je jen na divákovi, kolik mu věnuje času.
Potíž je v tom, že Vachek potřebuje oponenta. Je jedno, jestli ho zavede na nějaké šílené místo a pokládá mu nesmyslné otázky; bez dialogu a zpětné vazby se jeho postřehy tříští. V Závišovi jsme toho svědky.
Vachkova interpretace reality je pro tentokrát velmi krotká. Vystačí si s tvrzením, že Jaroslav Hašek, Ladislav Klíma, Edvard Beneš a Alexander Dubček byli čtyři mystické osobnosti, které nejvíce ovlivnily zdejší prostor. Od jejich příběhů, které jsou spíš historkami, se odráží a staví svůj (náš) svět.
Pečlivé poslední rozloučení s pošlým psem, vycpání ledního medvěda, rekonstrukce napoleonské bitvy, rajčatová válka nebo kýčovitá Cowparade jako světská "zábava" je tu postavena do kontrastu s politicko-ekonomickou realitou dnešního Česka - na příkladu bytu Stanislava Grosse, útěku Radovana Krejčíře, Klausova tenisového zápasu i zbitých lidí při loňském CzechTeku. Nenásilně a přes drobné absurdity Vachek ukazuje nutnost žít zodpovědný a morální život, aby se člověk z toho všeho nezbláznil.
Ovšem když Vachek spílá lidovému vkusu a populárním ikonám, dostává se na tenký led. Určitou ikonou a bavičem v uzavřeném kruhu intelektuálů je totiž i on sám: potřebuje vystupovat na sto procent, mít oddané publikum a předem jistý aplaus.
To dokazuje i krátká črta režiséra Filipa Remundy ve snímku Setkat se s filmem (vysílala ČT 2 v neděli 29. října) o jihlavském festivalu dokumentů. Remunda nachytal svého pedagoga Karla Vachka na švestkách když do natáčení nechal vstoupit nahou dívku. A Vachka to natolik rozhodilo, že utekl ze záběru a ještě dlouho poté se z nečekané situace a agresivní konfrontace nemohl vzpamatovat.
Jako kdyby zapomněl, že znejišťování, předstíraně naivní dotazy a nacházení zajímavých souvislostí dříve patřilo k jeho uměleckým přednostem v životě i filmu. V Závišovi, knížeti pornofolku... si Karel Vachek vyzkoušel one man show. Nový dokument ale zůstal jen epilogem inspirativního cyklu, ne jeho vrcholem.
Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 -1992). ČR 2006. Scénář a režie Karel Vachek, kamera Karel Slach, hudba Záviš. 147 minut.
