Recenze - Slunné komedie s ženskými hrdinkami míváme spojené s představou usměvavých bytostí, které kolem sebe šíří radost, naslouchají druhým, páchají dobro na každém kroku a občas si řeší i nějaký ten nehluboký osobní problém.

Ve filmech hollywoodského střihu určených ženskému publiku se pak permanentně chichotají, radostně hopkají ulicemi a šťastné události v každodenním životě vítají blaženým kvičením. V depresi jim stačí táflík čokolády.

Přesně taková (snad až na tu čokoládu) se zdá být i protagonistka nového filmu britského veterána Mikea Leigha. Poppy z komedie Happy-Go-Lucky působí ovšem tak třeskutě pozitivně, že na ni nemá ani protagonistka Deníku Bridget Jonesové, ani hvězdy Sexu ve městě.

Foto: Aktuálně.cz

Pětašedesátiletý režisér, který navštívil Prahu jako host Febiofestu, ovšem nabízí naprosto protikladnou vizi světa než přihlouplé ženské komedie. Syntetický model rozesmáté hrdinky posunul k tak groteskní nadsázce, že může nepřipraveného diváka dohnat k zuřivosti. Zvlášť když čeká banální romantickou komedii - nebo realistické sociální dílo.

Součástí Leighovy dráždivé strategie je právě konfrontace rozesmátého „monstra" s bytostně neveselým všednodenním prostorem, jaký známe z jeho snímků Tajnosti a lži nebo Vera Drake - Žena dvou tváří. Nenápadné dílko, které právě vklouzlo do českých kin v „artovém" počtu tří kopií, se tak loni stalo jednou z nejprovokativnějších událostí mezinárodní scény.

Jak vyzrát na zloděje kol

Kvičet nad jarní sukní od Valentina ve stylu Carrie a jejích kamarádek hrdince Happy-Go-Lucky brání sociální status: patří ke spořivé nižší střední třídě. I tak ale průměrně situovanou učitelku základní školy pořádně rozhodí, když jí někdo ukradne kolo. S bezstarostným křižováním londýnských ulic a máváním na známé je konec: Poppy má zaděláno na krizi…

Foto: Aktuálně.cz

Výchozí situace připomíná klasické neorealistické drama Vittoria De Sicy Zloději kol. Uplynulých šedesát let ovšem s představou chudoby i vypravěčskými stereotypy „uměleckých" snímků řádně zahýbalo. Poppy se ukradené kolo ani nepokouší hledat, a rozhodne se udělat si řidičák. Dostává se tak do kontaktu s instruktorem autoškoly Scottem, který představuje její dokonalý protiklad a drsně otestuje její chronickou pozitivitu.
 
Mlčenlivý  vzteklý mrzout ve znamenitém podání Eddieho Marsana nenávidí všechno a všechny - samozřejmě včetně nemotorné žačky reagující na přestupky pobaveným štěbetáním.

Poppy se zase kvůli misogynskému xenofobnímu Scottovi posedlému konspiračními teoriemi nehodlá vzdát pocitu, že se všemi bližními je možné se domluvit. Dokáže to přece se svými žáky, s bezdomovcem i zpruzenou těhotnou sestrou. 

Foto: Aktuálně.cz

Leighova Poppy se nepohybuje filmovým prostorem, který by kopíroval její slunnou nekonfliktní povahu. Pokud by si režisér jako hrdinku znovu vybral kupříkladu nešťastného protagonistu svého dramatu Nahý, mohl by se žánr -Lucky snadno přepólovat z lehké komedie v existenciální tragédii.

Vykupitelka ve stavu beztíže 

Poppy je nositelkou „přirozeného" dobra a svými modelově přemrštěnými projevy působí stejně paradoxně, jako by Mike Leigh do londýnských ulic vypustil novozákonného spasitele. Světem Poppy je ovšem všednodennost založená na opakovaní nejběžnějších činností. Stereotypní scény z jejího života režisér jen jemně variuje, aniž divákovi nabízí aspoň zdání tradičního příběhu.

Poppy se samozřejmě někam jemně posune (například díky sympatickému Timovi zruší svůj statut spokojené staré panny). A není pravda, že se v Leighově filmu nic nestane. Hrdinka nicméně přenáší i na diváka svůj vztah k obytnému prostoru svého života, který je spíš vzdušným letem hravě vzdorujícím zemské přitažlivosti než úpornou potyčkou s překážkami. 

Foto: Aktuálně.cz

V souladu s tím režisér Poppy opakovaně vrací k okamžikům, kdy se vítězně utkává s rytmickými stereotypy: když je připravena o milovaný bicykl, začne pracovat na způsobu, jak zvládnout řízení auta - a dokonce si po svém dokáže osvojit i náročné kroky flamenca.

Právě ohnivý španělský tanec založený na přesnosti odporuje její povaze jen zdánlivě: pro bytostně vzdušnou Poppy je příznačná přizpůsobivost a otevřenost bez ztráty vlastní rovnováhy. Spontánně se raduje z „beztížného" stavu při skákání a trampolíně - samozřejmě ovšem ví, že vždycky zase dopadne na zem.

Stejně navenek lehounký je i výkon hlavní představitelky Sally Hawkinsové. Metodická a pokorná práce s fenoménem afektovanosti (včetně křiklavě nevkusného oblečení) herečce po právu vynesl Zlatý Glóbus a Stříbrného medvěda na letošním Berlinale. Její Popy není slepá ani hloupá: součástí její dětské naivity zůstává ironie.

Foto: Aktuálně.cz

Podobně jako Hawkinsová ani vyprávění nekopíruje žádnou předem danou tezi nebo řád: názornou ukázkou je hrdinčin svobodný pohyb městským prostorem, který pozorně sleduje civilní kamera Dicka Popea a jemuž dodává chytlavě optimistický podtext hudba Garyho Yershona.  

Happy-Go-Lucky je výletem do pomyslné svobody plně respektující zákony zemské přitažlivosti. Jeho součástí je herecká improvizace neopírající se o pevný scénář, ale o pevnou autorskou koncepci.

Leighovu originální práci nelze napodobit - stejně jako nelze následovat jeho unikavou Poppy. Nechat se ovšem vyprovokovat k přemýšlení klidně můžete; zvlášť v době velikonočních svátků.

Jít do kina na Happy-Go-Lucky je určitě příjemnější (a novozákonnější) než zopakovat si destruktivně masochistické Umučení Krista Mela Gibsona.