Berlín (od našeho zpravodaje) - Mafiánské drama La paranza dei bambini (Piraně) vychází z knihy uznávaného znalce mafie Roberta Saviana, autora známé Gomory, který se podílel také na scénáři. Není to ale žádná mafiánská sága.
Tento příběh patnáctiletých neapolských kluků, kteří se poflakují po ulicích, dokud nedostanou první "práci", vychází z drsné reality světa dětských gangů. V něm i desetiletí kluci běžně berou do rukou poloautomatické zbraně a zabíjejí pro mafiánské bosse.
Odpovídá tomu i zvolená optika. Na první pohled jde o obehraný příběh vzestupu a pádu gangstera. Ale v několika podstatných drobnostech se vymyká. Patnáctiletý Nicola nemá žádné velké sny. Ke štěstí mu zprvu stačí, aby ze čtvrti, kde vládne konkurenční klukovská parta, ukradl pouliční vánoční stromek a symbolicky ho zapálil na svém území.
Od podobných klukovin, které mají stále blíže k dětskému pošťuchování známému z každého sídliště, z každého velkoměsta, je však až nebezpečně malý krok k válkám organizovaného zločinu.
Nicola se pragmaticky spojí s nejsilnějším místním gangem, protože značkové tenisky a VIP stůl za 500 eur v místním hudebním klubu se snadněji získá prodejem hašiše než normální prací. A tak se protagonista snáze dostane také k nejhezčí dívce v okolí, která si coby dcera majitele restaurace může podobný stůl dovolit - na rozdíl od chlapců z nuznějších poměrů.
Po několika nezkušených, ale rázných činech se Nicola s partou ocitá nahoře. Ale ve světě, kde se vše děje jako lusknutím prstů, to nic neznamená. Stejně jako se šmahem drolí Nicolova naivní představa, že navzdory brutálnímu pragmatismu bude gangsterem, který se opravdu stará o lidi ve své čtvrti, který klukům rozdává fotbalové dresy, byť sám na fotbal nemá trpělivost, a který nevybírá výpalné.
Piraně jsou silný film právě pro toto zachycení klukovského bezčasí, které ve skutečnosti trvá pouhých pár týdnů. Není tu prostor na psychologizování, kamera jen pozoruje, jak se z chlapců mžikem stanou muži. Aniž by měli prostor skutečně dospět a přestat být chlapci. Kokain a kvér z nikoho přes noc neudělá životem otřískaného mafiána.
Je to jen krátký výsek ze života kluků, kteří ještě neumí chodit ani v tom, jak být tím posledním článkem mafiánského "potravního" řetězce, a rázem se z nich stávají predátoři na jeho vrcholu. Tak rychle, že nemají čas ani věk na to, aby důsledky svých skutků reflektovali.
Místní neherci, které režisér při natáčení využil, přirozeně zapadají do neapolských ulic, ať už to jsou trhovci u stánků se zeleninou, mladíci na skútrech a později se samopaly v ruce, či jejich rodiče, protloukající se životem. A film až do konce přesvědčivě plyne na hraně mezi naivním mládím a drsným gangsterským životem.
Jiný tón, než jaký známe z mnoha filmových gangsterek, dodává chladnokrevným popravám konkurenčních bossů - nebo osudové odplatě za smrt blízkých - nevinný lesk v Nicolových očích. Oči se mu mnohoznačně lesknou, i když sedí v baru, šňupe kokain, kolem bouchá šampaňské a duní disco hudba.
Je to mimochodem výtečně vybraný song. Nejenže skladba francouzského dua Daft Punk nazvaná Giorgio by Moroder vzdává hold italskému skladateli Giorgiu Moroderovi. Ale ještě předtím, než se ve filmu rozezní její energický, přitom zasněný a melancholický úryvek, pulzující teplým elektronickým rytmem, v prologu té písně hovoří samotný Moroder. A mluví o tom, jak chtěl vzít zvuk 60. i 70. let minulého století a propojit ho se "zvukem budoucnosti", který sám vynalezl.
Podobně hrdinové Piraní přebírají vzorce gangsterského chování a touží při tom vzít přítomnost a budoucnost do vlastních rukou. Když jedou úzkými neapolskými ulicemi na skútrech, vyzbrojeni jako do války, budoucnost je nejistá a jejich odhodlání nezlomné. Vstoupili do světa, z něhož nejde vystoupit. A tvůrcům se podařilo zachytit právě tento zlom. Nic víc.
Není to sága, ale bolestivý film o tom, že některé ságy možná skončí dříve než pořádně začnou.
Jaké filmy z Berlinale doporučují čeští kritici? Shodli se na čínském opusu
