Praha - Kdo je to ten otrlej divák? zazní na začátku upoutávky na letošní ročník Festivalu otrlého diváka. To je prostě divák, kterej je na ledacos zvyklej, ozve se v odpověď.
Ano, během sedmi let, kdy se přehlídka filmového braku a extrémů pravidelně vrací do pražského kina Aero, si její diváci měli možnost zvyknout na ledacos. Dokonce do té míry, že letošní ročník (koná se od 1. do 6. února) jim nabídne máloco nového, zato prohloubí povědomí o oblastech, do nichž mohli v předchozích letech nahlédnout.
Záběr programu se větví od současných brutálních hororů či exploatace přes starší lasiky, neumětelské žánrovky a pornografii až k perverzním zákoutím šoubyznysu. Zmíněné okrsky kinematografie spojuje víceméně jen jejich výstřednost a obskurnost, která může sloužit jako vítaný azyl pro diváky znuděné konvencemi hlavního proudu i povýšeností festivalových autorských filmů.
Označení tohoto publika souslovím „otrlí diváci" je poměrně výstižné. Většina promítaných filmů očekává určitý znalecký odstup, schopnost sledovat snímky jinak, než jsou navyklí u multiplexových či festivalových titulů (a tím zároveň blahodárně nahlodává jejich zažité návyky).
Je proto škoda, že letos z nabídky vymizely radikálně neuchopitelné snímky z avantgardního pomezí typu surrealistické Svatební vázy (uvedené na prvním ročníku) či nekrofilního diptychu Nekromantik (druhý a pátý ročník), které se vší silou vzpíraly jednoznačným interpretacím.
I tak je ale letošní ročník pestrou přehlídkou toho, jak netypicky jde ke sledování filmů přistupovat. Podstatnou část programu tvoří starší filmy; většinou proto, že od nich dnes diváci sotva budou očekávat totéž, co v době jejich vzniku. V éře internetového porna se lze těžko domnívat, že na projekce dvou stařičkých pornofilmů ze sedmdesátých let přijdou do Aera diváci v baloňácích.
Neumětelská i úmyslná praštěnost
Míra a typ žádoucího odstupu se ale u jednotlivých filmů liší. Nejčastější postoj, který diváci ke snímkům na přehlídce zaujímají, je ironický nadhled, který hledá, co je na daném díle z dnešního pohledu nechtěně vtipného.
Tato recesistická pozice, která má vlastní anglické pojmenování camp, se rozhodně hodí na filmy s maskotem festivalu, mexickým maskovaným wrestlerem řešícím různé nadpřirozené záhady El Santem; letos bude bojovat proti Marťanům. Padne i na přehlídku baličských technik rapujícího mistra nevkusu Vanilly Ice Chladný jako led, na surreálné dobrodružství Luďka Soboty v Hodinářově svatební cestě korálovým mořem, ale i na Drsné ulice.
Film, kde hvězda Vymítače ďábla Linda Blairová s rouhačsky vyztuženou trvalou hraje šéfku gangu puberťaček obsazených lehce přestárlými herečkami a mstí se za znásilnění své sestry, ztvárněné tehdejší hvězdou nahatých „bimbo hororů" Linneou Quigleyovou.
Vedle nezáměrného, neumětelského campu lze můžeme postavit camp, který odvážně balancuje na hraně úmyslné praštěnosti: sem nepochybně patří filipínská parodie na bondovky s liliputánským agentem Weng Wengem Jen pro tvou výšku i výtečné komediální porno Podle hvizdu poznáš pizdu.
Na okraji campu pak stojí bizarní porno horor Hard Gore, jehož sledování je možné pojmout jako detektivní pátrání po tom, pro koho je film vlastně určen.
Radikální plivanec na hrob
Campová póza je ale riskantní v tom, že ji lze uplatnit víceméně na všechno, co v jakémkoli kontextu působí absurdně. Na projekcích festivalu se často stává, že diváci se prostě chytají sebemenších příležitostí k tomu, aby se promítanému filmu mohli vysmát.
Často se tak ovšem připravují o mnohem dobrodružnější a mnohoznačnější zážitky, které v minulých ročnících nabízely například dva skvělé filmy využívající extrémního zpomalení obrazu a explicitních sexuálních scén, tedy švédská exploatace Thriller - Drsný film a americké psychedelické porno Za zelenými dveřmi.
Nejradikálnějším snímkem letošního ročníku je Plivu na tvůj hrob, který konfrontuje diváky s půlhodinovou sekvencí opakovaného hromadného znásilnění hlavní hrdinky, jež je natočená hrubým primitivním stylem, který nepřibarvuje dramatičnost situace a nechává ji vyznít v její děsivé fakticitě.
Spolu s Divokými ulicemi a australskou Lovnou zvěří je Plivu na tvůj hrob zařazen do volného dramaturgického cyklu o „silných ženách". Čtvrtým příspěvkem do tohoto nesourodého uskupení je nový americký film Kurevská nakládačka. Podle anotace má jít o emancipované dílo, kde „vilné natřásání dekoltů a zpomalené záběry vodních hrátek staví ženy do pozice aktivních postav, které muže i publikum směřují do role pasivních pozorovatelů".
Úplně opačnou než campovou polohu sleduje Festival uváděním vážných hororů. Trochu se tím zpronevěřuje vlastnímu programu, který je spojen s určitou excentričností. Na druhou stranu horor je do nějaké míry postavený na paradoxní divácké zálibě ve strachu a hnusu (zvláštní přitažlivostí odpudivého v hororu se hodně zabývají teoretikové tohoto žánru). Navíc v žádném jiném žánru neexistuje tolik campových titulů jako zde (hororu jako groteskní zábavě věnoval Stephen King dokonce celou kapitolu své knihy o žánru Danse Macabre).
Děs klasický i současný
Ke všemu u nás dosud neexistuje oficiální a seriózní festival, který by se na horor zaměřoval, takže Otrlý divák zaplňuje i tuto mezírku uváděním klasických hororů, které u nás dosud nebylo možné vidět. Jedná se o kanadský snímek Černé Vánoce, originální příběh o vrahovi mladých dívek předznamenávající Carpenterův Halloween, a pak o dvojici australských filmů Krevní pouto a Lovná zvěř (doplňující inspirativní přehlídku australských žánrovek v půlnoční sekci loňského festivalu v Karlových Varech).
Seriózní polohu hororu ostatně sledují i zahajovací večery festivalu, které tradičně nabízejí očekávané čerstvé novinky žánrové kinematografie. Uvidíme, zda letos uváděný hongkongský krvák Domov snů dokáže důstojně navázat na loňské pokračování španělského hitu REC, či na předloni promítané francouzské Mučedníky, kteří patří k nejpůsobivějším hororovým filmům posledních deseti let.
