Recenze - Jméno Edwarda Zwicka není mezi širší veřejností příliš známé, při pohledu na jeho dosavadní filmografii ale dává záruku poctivé podívané.

Režiséra je ovšem nejen zárukou solidnosti, ale i toho, že si jako producent a scenárista v jedné osobě vybírá látky, které pravidelně narušují americké ideály, respektive představy Američanů o sobě samých. Každým svým dalším dílem se snaží nabourávat pocit nadřazenosti, kterou zaujímá bílá křesťanská většina vůči těm, kteří jsou jiní.

Etnografie & omluva

Zwick se na sebe výrazně upozornil v roce 1988 historickým filmem Sláva o prvním černošském oddílu ve válce Severu proti Jihu, a pokračoval Legendou o vášni (1994), v níž se, mj., stavěl proti genocidě Indiánů.

V Odvaze pod palbou (1996) pak zpochybnil pověst armády ve válce v Kuvajtu, ve Stavu obležení (1998) ukázal na problematický vztah k Arabům a muslimům obecně - a jako by i varovně předjímal události, jež nastanou po 11. září 2001.

V Posledním samuraji (2003) se vydal do Japonska složit hold tamním tradicím, jež vylíčil jako mnohem ctnostnější než západní civilizaci. V Krvavém diamantu (2006) zase ukázal bídu afrického státu Sierra Leone, za niž můžou nejen tamní podmínky, ale především vykořisťování Západem.

Zjednodušeně řečeno se Zwick s pomocí špičkového hollywoodského řemesla snaží většinou rekonstruovat cizí kulturu, a balancuje přitom na hraně jakési komerční etnografie a velkodušné omluvy.

Jeho nejnovější snímek Odpor (Defiance) má opět válečnou tematiku a přesouvá nás do Běloruska za druhé světové války. Netradičně si přitom za hlavní hrdiny vybírá polské Židy - a ještě o něco netradičněji Židy, kteří odmítli žít v ghettu a začali bojovat jako partyzáni v lesích. Nezávisle na sovětské Rudé armádě nejen  proti německým nacistům, ale i všem tamním kolaborantům.

Foto: Aktuálně.cz

Po Mnichovu od Stevena Spielberga (2005) je to první hollywoodský velkofilm, kde Židé nevystupují v úloze trpitelských obětí, ale naopak těch největších ranařů a kosičů. A stejně jako Mnichov vychází ze skutečných událostí, i předobrazem pro hrdiny Odporu byli reálně žijící bratři Bielští - Tuvja, Alexandr (Zuš), Azael a Áron - jejichž osudy byly odhaleny až nedávno a v Polsku mají - velmi zhruba řečeno - podobné postavení jako u nás bratři Mašínové.

We will be back!

Mnichov nicméně byl zároveň kritickým obrazem donekonečna roztočené spirály násilí mezi Izraelci a Palestinci, Odpor zůstává jen u obdivného líčení, jak někdo dokázal v tak nehostinných podmínkách přežít.

Jak ostatně ve filmu zazní, v případě Bielských, kteří v lesích nashromáždili a dokázali ochránit na 1200 svých soukmenovců, nešlo jen o otevřený násilný odpor, ale i o symbolický vzdor. Nebylo důležité přemoct nacisty, ale dokázat jim, že Židé dovedou bojovat a hodlají přežít. „Každý den, kdy jsme naživu, je naším vítězstvím.", zazní tu úderná věta hned vedle terminátorovské: „We are the Bielski's and we WILL be back!"

Foto: Aktuálně.cz

Film se k  nepřípadně americkému heroismu vzepne jen v několika chvílích, bohužel nejvíce to vadí asi v závěru v bitvě proti tanku, jenž se snaží zahnat skupinu okolo Bielských zpátky do bažiny, jíž prošli jako jejich bibličtí předci s Mojžíšem přes Rudé moře. Patosu a oslnivé akce tu je jinak poměrně málo, možná i proto film v Americe propadnul.

Svým laděním se snaží co nejvíc přiblížit sovětským válečným filmům; nejvíce se asi tvůrci inspirovali proslulým Jdi a dívej se (1985) Elena Klimova - odpovídá tomu zvláště scéna náletu na lesní osadu, kde hrdina po dopadu bomby na chvíli ohluchne. Tento motiv okoukaný/odposlechnutý Spielbergem už v Zachraňte vojína Ryana se tady přejímá i s promoklou a promrzlou lesní krajinou.

Vyprávění amerického střihu

Zároveň Zwick nikdy není tak brutální a nemilosrdný jako Klimov. Scény před kamerou sice inscenuje často „(bělo)rusky" s důrazem na dobové detaily, ale stříhá je „americky" - tj. poměrně rychle - a rozbíjí prostor do polodetailních výřezů.

Největší porušení kulturní autenticity můžeme pozorovat nikoli na tom, že herci mluví anglicky s ruským přízvukem (ve chvílích, kdy hrdinové mluvili jidiš), případně perfektně rusky (když mluví s „cizími"), ale na tom, kdykoli se z masy lidí vydělí dvojice a jde si spolu sošně promluvit do popředí před kameru.

Foto: Aktuálně.cz

Takový záběr byste v sovětském filmu asi nenašli a zračí se v tom rozdíl amerického individualismu a potřeby promluvit si s kolektivismem sovětských snímků, kde lidé sice subjektivně mají duši, ale jsou vždy především součástí okolí.

Odpor v zájmu vyváženosti nesklouzává k přímočaré oslavě Bielských a vykreslí i rozbroje mezi nimi. V zájmu zachování základních sympatií však neukáže, že se podíleli na masakrech civilního obyvatelstva; a to, že jim kradli jídlo, vyřeší relativizující větou: „Když bere armáda, je to prý zásobování, když bereme my, jde prý o krádež, ale přitom je to stejné."

Na otázku, co Odporu schází, aby se stal klasikou, se odpovídá až příliš snadno: duše. Lhostejno jaká, i když ta běloruská by se hodila nejvíc.  Přitom jde (paradoxně) nejspíš znovu o důsledek oné pečlivosti a snahy přiblížit se cizí kultuře.

Foto: Pavel Kroulík

S přílišnou pokorou ovšem zmizela i vášeň a zůstává „jen" věcný obraz na pozapomenutou kapitolu druhé světové války. S drobnými klišé, faktografickými chybami (ampecilin existoval až od 60. let a neléčí tyfus), ale s dobrou vůlí mířený spíše na východoevropské publikum.

Vlastně bych docela chtěl někdy takhle udělané ty Mašíny. Tedy udělané tak, jako je udělaný Daniel Craig, nejblonďatější a nejmodroočejší Žid na světě.