Recenze - Ona, upracovaná rozvedená matka dvou dětí, dříve výtvarnice. Manžel ji opustil kvůli mladší ženě, teď se chce vrátit, a ona neví, co s tím. On, plastický chirurg, jemuž nedávno zemřela jedna pacientka a od nějž se odvrátil syn, který s ním stál po boku na operačním sále. (Upřesnění, jen tak, aby se nám to nepletlo: ona a on nejsou manželé, ani jedno dítě nemají společné, a mrtvá pacientka není ona.)
Tito dva niterně zranění lidé, Adrienne a Paul, oba již lehce odkvetlí, nicméně stále šarmantní (jakpak by ne, když je hrají Diane Laneová a Richard Gere), se setkávají v přímořském letním domě. Ona zaskakuje za kamarádku a on hledá ústranní, než se odváží jít se omluvit do nedalekého městečka muži, jehož kvůli banální operatérské chybě připravil o manželku.
Slovy se vypsat nedá, jaké moře sirupu omývá onen romantický dům na pláži, kde hodinu a půl kolem sebe ti dva chodí a vrhají na sebe mnohoznačné pohledy. Nejde ani tak o to, že by se snad dalo předem odhadnout, jak příběh skončí.
Zákeřnost Nocí v Rodanthe se ukrývá v tom, že se tváří jako velmi citlivý, inteligentní a jemný film pro dospělé lidi o dospělých lidech, kteří řeší dospělé problémy. Přitom se tu jen podbízivě lže; a bohužel natolik hloupým způsobem, že se děj chvílemi překlápí ze sofistikovaného kýče v obyčejný kýč, a potom až v parodii na kýč.
Specifické publikum a správné rozpoložení
Ve chvíli, kdy na konci zpomaleně běží poníci po pláži a Diane Laneová poklesá v kolenou, už člověk jen vyhlíží, jestli na tom posledním poníkovi nejede Richard Gere. A, kurnik, nejede! Přitom by mohl, bylo by to ještě mnohem krásnější.
Obhajovat Noci v Rodanthe tím, že jde o zvláštní žánr určený pouze určitému publiku, jež se nachází ve správném rozpoložení, znamená v principu totéž jako obhajovat pedofilní porno. Přesnou cílovou skupinou a „správným rozpoložením" vysvětlíte vše.
Melodrama však nemusí být nutně synonymem pro kýč. Stačí si přečíst Jane Austenovou nebo se podívat na Návrat Sommersbyho, v němž ostatně také hraje Richard Gere.
Čili veškerá otřepaná přirovnávání k telenovelám, soap operám či televizním filmům podle Daniele Steelové či Rosamund Pilcherové, jimiž plýtvají mnozí čeští recenzenti, se nakonec míjejí s tím, že Noci v Rodanthe jsou celovečerní film do kin a hrají v něm herecké hvězdy - a podle toho taky vypadá produkce a herecké výkony.
Snímek staví nikoli na slovu, ale pastelové obraznosti, nečouhá z něj lacinost a odbytost, lidé nevypadají úplně jako figuríny, prostředí má nepopiratelnou atmosféru a každé hnutí brvou a čivou prozrazuje přesné načasování.
A v tom je právě háček. Představují Noci v Rodanthe film, který vypovídá o vážných věcech a někde na konci se hollywoodsky zvrhne, nebo to je případ, kdy od počátku cukrkandlově koncipovaná břečka jen předstírá vyšší ambice?
Snažil jsem se být žena středního věku
Zaznějí tu rádoby hlubokomyslné banality typu „Setkání s někým může změnit směr vašeho života - a tím se změní vše" a hlavní hrdinku a na ní empaticky naladěné divačky nakonec hřeje pomyšlení „Udělala jsem z něj lepšího člověka". A ačkoli věřím tomu, že si zde divačky najdou i jiné významy, žádný z nich nepopře, že Noci v Rodanthe jsou citově vyděračský snímek.
Po celou dobu představení jsem se zoufale snažil být žena středního věku, ale neustále jsem pochyboval: „Copak jsem tak blbá, nebo tak zoufalá, aby mi stačilo tohle?" či „Copak jsem tak stará, nebo snad škaredá, aby sis mě nevzal, Kubo?" - jak říká animovaná koza v traumatizujícím 3D českém hitu poslední doby.
Nejkulturnější okamžik nakonec přišel ve chvíli, kdy jsem si vytáhl hamburger - ten nový, šťavnatý, z pravého hovězího, a přitom dietní - protože mi jeho konzumace připadala smysluplnější než se dojímat nad vanilkovou zmrzlinou, která se roztékala po plátně.
Tedy - vzpomněl jsem si přitom na jednu legendární dobovou recenzi snímku Love Story (1970), kde recenzent prohlásil, že kritizovat tento film je jako kritizovat právě vanilkovou zmrzlinu; protože takový produkt je určen pouze ke konzumaci, po níž zůstane chvilku sladko (či od slz slano) v puse - žádný jiný kulturní rozměr už to nemá.
Gere má na takové produkty zřejmě smluvní specializaci - viz Křižovatku, Podzim v NewYorku či Smím prosit? A znovu je potřeba zopakovat, že existují výborná melodramata, která se kýči buď vyhýbají, nebo si s ním umně pohrávají - např. Pretty Woman či Moulin Rouge.
Emocionální šidítka
Vlastně až fascinuje, jak se celý děj Nocí v Rodanthe odehrává mimo společnost a nepotřebuje dobové ukotvení. Onen dům na pláži je vlastně nafouklým domečkem pro panenky, v němž si s Kenem, pardon Richardem, chtějí hrát přerostlé holčičky.
Kolem šumí moře, běhají koně, naplavuje se dřevo, z nějž se dají vyrobit krabičky na uchovávání vzpomínkových předmětů, můžete chodit bosa, ale také nosit pléd, uvnitř jsou krásné ubrusy a spousta dekorativních předmětů a čerstvé i sušené květiny. Můžete si dát ranní jogging v písku a večer tančit na molu. V oknech se odráží oduševněle trpící tváře. Občas venku zuří hurikán.
Nejsmutnější na Nocích v Rodanthe je sama možnost existence takového filmu. Vyplývá z ní totiž to, že v západní společnosti, která si o sobě mylně myslí, že v ní proběhla dostatečná emancipace, velké množství žen potřebuje taková emocionální šidítka.
Navíc, podle tvrzení tvůrců filmu na sebe hlavní milenecký pár „působí navzájem jako katalyzátor seberealizace", čímž se posiluje vědomí, že právě prostřednictvím takových iluzí lze dosáhnout světské spásy.
A já se ptám: kdo z vás má ty prachy, aby si mohl jezdit léčit traumata do jedné z nejdražších turistických destinací, jako je Rodanthe v Severní Karolíně? A proč bychom si za lístek do kina měli (měly) kupovat odlesk dovolené v Rodanthe? Proč by krása měla být jako z katalogu?
Film tohoto typu není lék na bolest, ale drogou, jež v důsledku jen potvrzuje naši mizérii.
Vždyť i jeho postavy jsou tak okázale nóbl, že pohrdnou jíst párky z konzervy, prejt a sádlo a mohou pozřít pouze lososa a nejkvalitnější víno.
Milan Kundera - ať jeho jméno taky v posledních dnech zazní při nějaké lepší příležitosti - kdysi definoval kýč jako „nepřítomnost hovna". A právě absence čehokoli špinavějšího je pro Noci v Rodanthe příznačná.
Neschopnost dojmout se pak není dána citovou okoralostí, ale neochotou podléhat filmu, jenž - snad nechtěně - ukazuje, že štěstí mohou najít pouze lidé, kteří jsou dostatečně materiálně zajištění, krásní a odříznutí od civilizace.
Nights in Rodanthe, USA, 2008. režie George C. Wolfe, scénář Ann Peacocková a John Romano (podle románu Nicolase Sparkse), kamera Alfonso Beato, hudba Jeanine Tesoriová. Hrají: Richard Gere, Diane Laneová, Scott Glenn, James Franco, Christopher Meloni, Viola Davisová, Mae Whitmanová. 97 minut, distribuce: Warner, premiéra v ČR: 30. Listopadu 2008.
