Recenze - Ve školní tělocvičně zasedne dvanáct porotců, aby se shodli, zda obžalovaný spáchal vraždu.
Jejich rozhodnutí musí být jednotné. Jedenáct chlapce považuje za vinného, jediný je proti. Nastává celonoční hra nervů a argumentů, která může původní rozhodnutí zcela zvrátit.
Michalkovův film Dvanáct je vítězem divácké ceny z letošního karlovarského festivalu, má za sebou oscarovou nominaci i účast v soutěži loňských Benátek.
Ruský klasik v něm volně vyšel ze slavného filmu Dvanáct rozhněvaných mužů Sidneyho Lumeta, kde se vedle Henryho Fondy objevil i Jiří Voskovec.
Ze soudní síně tucet porotců přesunul do školní tělocvičny a z otcovraha udělal čečenského chlapce, který zabil nevlastního otce, ruského důstojníka.
Michalkov se rád vyjadřuje k současné situaci Ruska a ve svých filmech interpretuje spletitou historii země. Dusné drama, ve kterém se zpochybňuje zdánlivě nezpochybnitelné, tak v jeho podání rázem získalo političtější rozměr a společenské téma.
Autorovi filmů Unaveni sluncem či Lazebník sibiřský se nicméně povedlo na plátno přenést více než jen vztahy jeho země s Čečnou. Dvanáct je především o současném Rusku, o jeho velmocenských ambicích, které se tu střetávají s existenčními limity ruského člověka, ruskou náturou a morální zválcovaností.
Různé tváře současného Ruska pochopitelně reprezentují porotci; přitom jsou jejich charaktery dostatečně paradoxní, aby nepůsobili jako typizované figurky.
Je mezi nimi lékař - chirurg jako zástupce inteligence, zde ovšem váhající a nedůvěřivý, navíc s kavkazským původem. Novou ruskou buržoazii představuje televizní producent, poněkud povýšený, ale při konrontaci s realitou stejně nerozhodný.
Umělce zastupuje vášnivý muzikant, prostý lid pak ředitel hřbitova nebo rasistický taxikář, navážející se do židovského původu svého spoluporotce.
Krom původu a společenského zařazení ale mají porotci mnohé společné: nejvíc jsou ovládáni vlastní leností a neochotou něco rozhodovat. Až postupně je začne naplňovat pocit spoluzodpovědnosti - a někdy spíš snaha vyhrát nad ostatními při, ať to bude stát cokoliv.
Stejně jako v originálu z roku 1957 se souboj nevede skutky, ale slovy; padají tu zdánlivě neotřesitelné jistoty a přesvědčení. Je to svár intelektů bez ohledu na to, že mnozí z těch mužů příliš rozumu nepobrali, stačí zmínit buranského tupouna z metrostavu.
Předsedu poroty symbolicky ztvárnil sám Michalkov. Elegance, se kterou v roli předsedy poroty i z režisérské židle své hrdiny provádí osudovou nocí, nemá daleko k valčíku. Krouží kolem nich kamerou stejně jako ptáček, který se do tělocvičny zatoulal z mrazivé noci.
Jeho majstrštyk se pohybuje na pomezí dramatu a thrilleru bez násilí a krve - krom té, která přivedla před tribunál čečenského teenagera. Je to jeden nejnapínavějších filmů poslední doby a je to také velmi komorní snímek.
Až na pár odsouzencových flashabacků nebo úvodní a závěrečnou sekvenci neopustí „rusky" nehostinnou tělocvičnu, v níž porotci zasedají kvůli rekonstrukci soudní budovy. Přesto komorně nepůsobí: v té hře nervů je adekvátním prostorem, který hrdiny dusí a sžírá.
Neustálé obraty a přehodnocování stanovisek neztrácejí smysl, v každé chvíli se postavy chovají zcela logicky a ztotožnitelně. Finální obrat pak zvrátí definitivně vše, co bylo předtím řečeno, v duchu závěrečného citátu „Zákon stojí nejvýš. Ale co když milosrdenství stojí výš než zákon?"
Film blížící se stopáží třem hodinám v té chvíli končí, ale v divácích zanechává tolik otázek, že by ho přes ohromující délku nejradši shlédli znovu.
Jistě, můžeme namítnout, že vložené osobní zpovědi porotců jsou příliš širé a že s blížícím se závěrem jsou promluvy hrdinů zavaleny příliš velkých množstvím teatrálních gest. Tenhle film ostatně je statický jako divadlo a pracuje s aristotelskou jednotou času a místa.
Stejně tak se může jevit, že na evropský, nebo aspoň kunderovský vkus film příliš hýří patosem a spasitelstvím.
Jenže lze také protiargumentovat, že nám ty vysoké dávky vadí proto, že se sami často bojíme velkých gest, vážných chvil a rozhodujících střetů, jakým jsou hrdinové filmu vystaveni.
Možná i proto česká kinematografie posledních let tak silný a „angažovaný" film nemá.
12, Rusko 2007. Scénář Nikita Michalkov, Vladimir Moiseyenko, režie Nikita Michalkov, hrají Sergei Makotevsky, Sergei Garmash, Aleksei Petrenko, Yuri Stoyanov a další. 159 minut, distribuce HCE. Premiéra 4. září 2008.
