Jak jste vůbec získal tu roli?
Prachobyčejný casting. O žádné hraní ale nešlo, chtěli vidět obličej a projev. Režisér Eli Roth se rozhodoval i mezi nějakými Holanďany, protože ona postava je vlastně Holanďan, byli tam i Američani. No, vybrali si mě; měl jsem asi deset natáčecích dní.
Jak byste charakterizoval svou postavu?
Hodný taťka od malé berušky, úžasné holčičky. A bohatý člověk, byznysmen. Přijede na Slovensko, tam kurvičky a tak. Ale to ho vlastně nebere, jeho zajímá to masíčko. Ve vlaku po cestě se seznámí s trojicí Američanů - ti jedou za holkama, užít si. A můj hrdina tyhle mladé kluky loví a zaživa jim pak dělá pitvu. Rozřeže je, vybere vnitřek, vypíchá očička. A přitom říká: Chtěl jsem být chirurg, nevzali mě na školu, tak jsem skončil u byznysu.
Jak se natáčely "krvavé" scény?
Normálně mi připravili maso, to jsem úplně zíral. Třeba maska Dereka, který tam leží rozřezaný, se dělala tři hodiny. Pečlivě se připraví základ, který už vypadá jako živé maso, pečlivě nalepí, pečlivě nalíčí. Na dvacet centimetrů nepoznáte, že to není skutečné. I maska toho šlicu, co mám v poslední scéně, se dělala asi dvě hodiny.
To tedy zní to děsivě...
Mně to vůbec nepřišlo. Oni taky pořád říkali, pojď se vyfotit, vyber si pilku nebo vrtačku. To máte jedno, jestli jedete na motorce nebo pidláte maso, je to hraní - a hraní mě baví. Taky jsem se soustředil spíš na roli, na dialogy. Pro mě je vždycky problém říct to anglicky tak, aby byli spokojení. Konkrétně Roth to sice nechával být: jemu se líbilo, jak to zní mizerně. Ale já oponoval, že američtí diváci musí aspoň rozluštit slova.
Máte osobně rád horory?
Já horory moc nevyhledávám. Pravý horor pro mě spíš byl, když jsem kvůli natáčení přišel pozdě na představení. Ale mám moc rád Anthonyho Hopkinse, jeho lehkost, samozřejmost. Jen proto jsem se podíval na Mlčení jehňátek a na Hannibala. A teprve u něj jsem pochopil, že oni si z toho sami dělají trochu srandu. Když jí mozeček a tak.
V Hostelu byl přístup podobný?
Eli Roth říkal, že v Americe to lidé brali vážně. Že na to koukali jako uhranutí a báli se. Já tomu nemůžu uvěřit: mně přijde, že je to tak pro osmiletý děcka. Někdy jsem měl dojem, že to je fakt parodie. Třeba oko kamery při záběrech - je takové lehce říznuté. Buď je to nakřivo nebo zespoda, zblízka; prostě nějak divně. Myslím, že v tom byl záměr: dosáhnout jisté bizarnosti.
Film vzbudil kritiku, že překrucuje východoevropskou realitu...
Oni to nemyslí doslova. Nakládají s reáliemi tak, aby podpořili téma, příběh. Nikoliv aby přesně popsali realitu oněch lokalit. Příběh je přece fikce, realita je vždycky taková pomotaná. To by museli Shakespeara pověsit do průvanu, protože nakládal s realitou vysloveně takhle. Mám pocit, že tady je to v pořádku
Takže to spíš naplňuje představu Američanů o Evropě?
Samozřejmě že Hostel trochu svědčí také o tom, jací jsou Američané. Nevypráví o tom, že my jsme pitomí a hloupí, ale o tom, jak oni vnímají svět. Američané sem - aspoň podle mých zkušeností - přece jezdí stejně jako ve 30. letech do Paříže. Je to pro ně ráj exotiky, nezvyklostí; je tu lacino. A tak je to i v Hostelu
Dokončení rozhovoru ZDE.
