reklama
 
 

Na Bartově půdě stačí zapojit ty správné emoční obvody

12. 3. 2009 15:20
Nový film je víc než roztomilá nostalgická regrese

Recenze - Při současné úrovni českého filmu je asi příznačné, že zaslouží-li si některý z nich nadšený a uctivý obdiv, je to snímek loutkový. Velkolepý návrat Jiřího Barty (Zaniklý svět rukavic, Krysař) do formátu celovečerního filmu je skutečně nevídanou radostí, nad nímž se musí dojatě rozplakat i ten, kdo vyrostl v paneláku a žádnou půdu neměl.

Vedle dokonalých počítačově animovaných snímků, jimž jsme v posledních letech chtě nechtě přivykli a často jim i propadli, představuje jeho návrat do hájemství loutek a rukodělné animace  - ve filmu jsou i digitální triky, ale těžko si jich všimnete -  víc než roztomilou nostalgickou regresi.

Křehká hranice mezi realitou a fantazií

Zvolená metoda přesně odpovídá námětu: oslavě starých, nepotřebných a odhozených věcí, které ale mají minulost, v níž je kdosi potřeboval a třeba i miloval.

Svět chaoticky nakupených „zbytečností"-  od ošoupaných hraček, starých kufrů a rozbitých spotřebičů přes zvolna klíčící brambory a odložené lyže až k zapomenuté bustě kohosi, jehož vliv zapadal prachem stejně jako stará bačkora či plechové necky - se pro Bartu se scenáristou Edgarem Dutkou stává místem s tajemným a vzrušujícím vnitřním životem, který ale může docela dobře existovat v těsném sousedství našeho skutečného světa.

Občasné vpády obyvatel domu včetně kocoura či myši tu jsou zcela ústrojným prvkem upomínajícím na křehkou hranici mezi realitou a fantazií, kterou jsme si tak často zastavěli k nepřekročení.

Kdo má dneska narozeniny?

Příběh Bartova filmu je v zásadě velmi prostý a nevyhnutelně dovádí ke srovnání například s Lasseterovým Příběhem hraček. I zde se jedná o pospolitost hraček, únos jedné z nich a výpravu na její záchranu.

Redukovat ovšem snímek na holou kostru příběhu znamená dopustit se neodpustitelného kacířství. Zbavili bychom se totiž toho nejcennějšího, co film má, a tím je láskyplný humor (ale i schopnost účinně děsit), neuvěřitelná vynalézavost, bezbřehá fantazie a naprostá originalita.

Počínaje útulnou domácností, kterou si v jednom z kufrů zařídili panenka Pomněnka, ušmudlaný medvídek Mucha, plastelínový skřítek Šubrt a marioneta Krasoň, po improvizované rozhlasové studio „půdní feministky", myšky Sklodowské, až ke svéráznému dopravnímu systému.

Každý předmět je dílem odzbrojující schopnosti měnit původní účel věcí a kombinovat je s neodolatelnou samozřejmostí v jiné, zcela funkční. Divákovo oko není patrně schopno odhalit napoprvé každý z malých zázraků fantastické transformace; tím spíš, že jakkoli je děj jednoduchý, zapojují se do něj všichni obyvatelé půdy a nápady se valí s až marnotratnou velkorysostí.

Zapojit ty správné emocionální obvody

Cíl, k němuž výprava zachránců míří, je vzdálen jen přes půdu, ale stejně dobře může pocházet z jiné
galaxie. Temná Říše zla, v jejímž středu trůní kovově opaleskující poprsí Jiřího Lábuse s tvrdými rysy a ošklivou minulostí, se usmyslela na Pomněnku a k jejímu získání využívá prostředků, jichž bychom se mohli klidně dočkat u temného Tima Burtona.

Nejsem si jista, jestli si některé dítě například z tance shnilých brambor nevyrobí nějakou tu bezesnou noc, nicméně jasná polarizace dobra a zla podobné scény nutně vyžaduje a jistě přijde vhod i dospělému divákovi, pro nějž může být Bartův film v krajním případě i reflexí dob (ne)dávno minulých.

To ovšem jen v případě, že už zapomněl být dítětem a nedá tedy přednost zapojení úplně jiných emocionálních obvodů.

Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?, ČR/Slovensko/Japonsko 2009. Režie Jiří Barta, scénář Edgar Dutka, Jiří Barta, hudba Michal Pavlíček, mluví Lucie Pernetová, Boris Hybner, Ivan Trojan, Vladimír Javorský, Bára Hrzánová, Naďa Konvalinková, Petr Nárožný, Jiří Lábus.  74 minut, distribuce: Cinemart. Premiéra v ČR: 7. března 2009.

autor: Iva Hejlíčková | 12. 3. 2009 15:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama