Recenze - Vystihnout postavu někdejšího fašistického pohlavára Mussoliniho se snaží nový film italského veterána a někdejšího člena nové vlny italského filmu Marca Bellocchia, který je známý starými buřičskými filmy jako Pěsti v kapse či Vítězný pochod.
Snímek Vítězství (Vincere) loni uvedený na festivalu v Cannes odhaluje základy „divadla moci" italského Duceho. Sympatické je hned to, že neopisuje žádnou módní publikaci, která nás dráždí a fascinuje hrůzami všech Hitlerových nebo Stalinových katů.
Rysy pozdějšího mussolinismu
Nemusíme se zatajeným dechem se hrozit vší nadlidské nestvůrnosti jejich činů, které dnes dělají bestsellery. Bellocchio přibližuje Duceho podle vlastního příběhu jako mladého milence, jehož vzestup k moci teprve čeká.
V jeho mládí přesně zachycuje rysy pozdějšího mussolinismu - směsice velkohubého mačismu, fašismu a teroru, který utvářel v Itálii 30. let divadlo moci. K tomu slouží režisérovi půdorys fiktivního melodramatu s otrocky milující dívkou Idou Dalserovou.
Hranou inscenaci doplňují dokumentárními dobové prostřihy historie, která ubíhá za kulisami určujícího konfliktu. A tohle napětí se docela povedlo, i když každý přechod je trochu jako přestup z rychlíku na osobák v Berouně.
Oprávněně můžeme nabýt pocitu, že jde o komorní divadelní film - dramatickou analýzu historické osobnosti, které padne za oběť nakonec i diktátorova věrná podoba. Duce byl však do sebe oním „hereckým" způsobem zamilovaný.
Usiloval o to, aby jej druzí obdivovali, aby se v něm zhlíželi. Musel stále hrát hlavní roli. Kasal se, že dav je jako žena, které se chce zmocnit, protože masy milují velké muže. A jak to u podobných lidí bývá, osud ho pro to nadal charismatem.
Velká slova a chytráctví
Politika mu byla pouhým prostředkem, předtím stejně tak snil o umělecké kariéře - jako Hitler se chtěl stát malířem. Co diváka zmate, je nejistá hranice mezi nadsázkou příběhu a skutečnými milníky Duceho cesty k moci, během níž vystřídal několik dramatických kostýmů. Nicméně to hlavní zůstává věrné chodu historii.
Vidíme, jak před válkou vstoupil Mussolini do dělnického hnutí, pochodoval na demonstracích a utíkal před ozbrojenými policisty na koních. Z italské socialistické strany byl vyloučen až v roce 1914, když se odchýlil od stranického kurzu - schvaloval vstup země do 1. světové války.
Autoři filmu se zaměřili i na Duceho rétoriku spojující velká slova s obratně demagogickým chytráctvím. To podstatné se však odehrává v dusném předpokoji absolutní moci, kde se rozvíjí podivný perverzní vztah mezi Mussolinim a Idou.
Bellocchio se nenechal zlákat do epochálního dramatu, naopak v komorním příběhu tematizuje ďábelskou přitažlivost, která poutala k vůdci nešťastně zamilovanou ženu. Někdy se mu to daří lépe, někdy je z toho trochu muchlání za dveřmi a oddané vzdychání, zatímco v salonu sedí návštěva. Hlavně v druhé polovině už se film trochu táhne, takže divák se nemusí trápit pouze hloubkou Idiny bolesti.
Chvástavé chlapáctví
Ida byla připravená kdykoliv se obětovat, Duce si za její peníze založil i vlastní časopis. Oddaná žena sedí v publiku, když Mussolini fanfarónsky vyzývá Boha na souboj - a dává mu pět minut, aby dokázal svou existenci a srazil jej před postrašeným publikem bleskem k zemi. Skoro bychom řekli, že o co pokornější byla jeho divačkou, o to víc dodávala muži „mučenému od mládí svou průměrností" na sebevědomí a na kuráži.
Na druhou stranu můžeme nahlédnout i do stádní základny italského režimu, do myšlení obyčejných lidí, kteří se zhlédli v cizí velikosti - tedy i ve velkých gestech člověka a ještě větších slovech.
„Mussolinismus" byl po válce odsouzen jako diktátorský systém teroru, ale nikdo z jeho obrazu nesňal pochybnou aureolu chvástavého chlapáctví, v němž se hecovali ostří hoši v černých košilích. Dodnes můžete v zapadlém „maskulinním" baru v Itálii natrefit na fotku Mussoliniho hned vedle propriet pirátů, myslivců či fotbalových fanoušků.
S trochou nadsázkou lze říct, že tu Bellocchio skrze „ženský deníček" trápící se Idy odhaluje, jak byla tato hrdinská rétorika planá, dětinská - a vlastně impotentní. Dost možná lze autora podezírat i z toho, že zároveň útočí na tradiční představu „velkého italského muže", do něhož se dnes snaží s úsměvem na tváři přehrávat například Silvio Berlusconi - alespoň soudě podle rozmanité odezvy na film v Itálii.
Diktátoři a jejich děti
V okamžiku, kdy se Mussolini výhodně ožení s dcerou z bohaté rodiny, nechá Dalserovou zapudit i s vlastním synem. Ida se v odloučení málem utrápí, z jeho potomka je první nepřítel režimu.
Mimochodem, tady se připomene román nizozemského klasika Harry Mulische, který se pokusil podobně intimně odkrýt charakter Hitlerovy šílené moci. V románu Siegfried jej obdařil malým synem, kterého nacistický vůdce sám zavraždí, aby na něj nežárlily árijské ženy. Nicota jeho zvrácených ambicí se vyjevuje na činu člověka, který způsobil miliony mrtvých, ale vlastníma rukama zavraždil pouhé dvě osoby - sebe a Siegfrieda.
Tady vidíme trochu jiné šílenství a posedlost mocí člověka, který se chtěl stát Bohem. Zatímco Duce se nechával oslavovat na náměstí anebo se vracel jako hrdinský kolonizátor zaostalé Etiopie, za scénou nabubřelých fanfár se trápila nešťastná žena s děckem na krku.
Zneužitá, umlčená, podvedená. Ale hlavně zavřená na psychiatrické klinice, aby nedělala ostudu a nenarušila zrůdné divadlo moci jediného muže.
