Recenze – Reflexe filmů určených dětem bývá komplikovaná. A recenze se často shazují ze stolu s tím, že nemají smysl, protože dětský film posoudí nejlépe právě dítě. Když se baví, není, co dalšího namítnout. Moderní americké trikové "animáky" ale tuto filosofii svou větší komplexností běžně narušují. Snímek nazvaný Konečně doma, který ve čtvrtek vstoupil do českých kin, není výjimkou.
Film vypráví o invazi přitroublých, ustrašených, ale technicky velmi vyspělých mimozemšťanů, kteří asimilují planetu Zemi a její původní obyvatelstvo, tedy nás, přesídlí na Austrálii. Prchají totiž napříč galaxií před zlými ničiteli a vždy, když jsou objeveni, se vydávají hledat nový domov.
Primární příběh pojednává o zvlášť nemotorném mimozemšťanovi, jenž má být za svou neschopnost „zlikvidován“, a lidské dívce pátrající po své matce. Jde o typický vzorec o nalezení přátelství za nejméně pravděpodobných podmínek, kterým už nejde říct mnoho nového. Film Konečně doma si ohledně toho hlavu příliš neláme a nesnaží se tu objevovat ani být originální. Právě tato dějová linie je určena nejmenším a má typicky výchovný nádech.
Irák od kolébky
Ne zrovna mezi řádky ale najdeme další linii, která už dokazuje, jak angažovaná by dnes ráda chtěla být americká popkultura, že i do tak v jádru naivního a lehkého snímku „cpe“ témata invazí a vnášení vlastní kultury do cizího prostředí. Když roztomilí (a v podstatě hodní) mimozemšťané stěhují lidi na Austrálii, tam pro ně připraví pohodlné, leč zcela umělé prostředí a ve zbytku světa zatím likvidují vše, co jim přijde zbytečné a neužitečné, nemůže dospělého diváka nenapadnout paralela k různým americkým invazím do cizích kultur, nejvíc asi do Iráku.
Rozdovádění ufoni zřejmě upřímně věří, že jimi předkládané kompromisní řešení je nejenže přijatelné, ale dokonce velmi příjemné – a nedokáží pochopit, proč si lidé na své nové domovy v Austrálii stěžují.
Cesta mimozemského hrdiny pak vede ke zjištění, že (pozor, spoiler) původní hrozba vlastně vůbec nebyla reálná, celá intervence byla úplně zbytečná a ve skutečnosti ji způsobila pouze hloupost a zbabělost mimozemského velitele.
To vše jsou motivy, jež si snadno můžeme vykládat jako komentář k americké zahraniční politice. Stálo by za zajímavou debatu, jestli vůbec patří do „pohádek“. Přestože komplexnější témata nejsou pro trikové animované filmy nezvyklé, protože v USA se vnímají spíš jako filmy „pro každého" než „pro děti“, takto silný politický podtext je přesto poměrně výjimečný.
Škoda toho lajdáctví
Tuto debatu však znemožňuje skutečnost, že Konečně doma je bohužel především dost lajdáckým filmem. Jak už dnes bývá standardem, design světa je poměrně promyšlený a komplikovaný, příběh ve svých detailech ale postrádá konzistenci a někdy si vyloženě protiřečí.
Mimozemšťané jsou jednou popisováni jako zcela uniformovaní a neosobní, za chvíli jejich velitel rozpustile dovádí a tančí. Potom nedává příliš smysl scéna, v níž návštěvníci poprvé reagují na hudbu a diví se, co že má být ono vlnění do rytmu. Takových momentů snímek obsahuje mnoho a vyvolávají poměrně matoucí dojem.
Tvůrci se bohužel neubránili jistému podbízení v podobě přepínání do líbivých popíkových videoklipů, což bude mít možná co do činění s tím, že hlavní hrdinku mluví v originále zpěvačka Rihanna. Na dospělý doprovod mohou působit poněkud otravně, nicméně pro děti třeba půjde o vděčné odreagování.
Krom situačních gagů je v Konečně doma poměrně málo humoru – jak toho pro nejmenší, tak i pro dospělé. Není na něj čas vzhledem k hudebním vkladům a vysvětlování děje.
Početná dětská delegace tedy na projekci filmu nepůsobila zrovna zabaveným dojmem, což by nebyla nutně chyba. I děti mohou přijímat jiné emoce než zábavu, jenže jiné aspekty pro ně Konečně doma neskýtá. Onen politický podtext pochopí jen diváci s dostatečným povědomím o dění ve světě a poučení o přátelství a odvaze najdeme v každém podobném snímku, abychom ho molhi vnímat kladně.
Konečně doma tak končí poněkud nešťastně. Najdeme v něm pro každého něco, nicméně tyto prvky jsou někdy v protikladu a tak nevyužité, že mnohem spíš bude výsledek diváka něčím štvát, než že by ho potěšil.
