Cannes - Diváci v drahých róbách, převážení od hotelu k hotelu limuzínami, mívají zvláštní zálibu v drsných filmech o chudých lidech a vyděděncích.
Těchto filmů je s přibývající globální chudobou stále víc, možná právě proto se do Cannes dostávají v posledních letech stále víc i filipínské filmy se záběry přeplněných ulic se žebráky a mafiány, kteří od chudáků ve slumech vybírají černé peníze.
Osudy vyděděnců z Filipín i z Londýna
Nenechme se ale mýlit: filipínská kinematografie se svými osmdesáti celovečerními filmy ročně natočenými v prakticky neměnné žánrové skladbě (thriller, soft porno, love story a hudební film) je příkladem kvetoucí filmařské země, kde filmový průmysl žije pouze na bázi soukromých investic, bez státních fondů a podpůrných prostředků, na jaké jsme zvyklí v Evropě.
A pokud se nad druhým filmem Brillante Mendozy Kinatay uvedeným v soutěži letošního canneského festivalu někdo rozhořčuje, proč je znázornění únosu, znásilňování a ubíjení provinivší se prostitutky tak názorné, je to právě proto, že žánrový film Made in Philippines má pevná pravidla.
Osudy vyděděnců jsou každoročně v Cannes součástí filmového svátku zarámovaného jachtami a hotely. Hned první soutěžní film, britský snímek Fish Tank režisérky Andrey Arnoldové, který patří zatím k tomu lepšímu v soutěži, líčí pochmurný život patnáctileté dívky z předměstí Londýna.
Matka ji oslovuje „ty debile" a dcera sama pro sprosťárnu nejde daleko. Jedné na druhé nezáleží. Nakonec se dívka zakouká do milence své matky, což je nejzajímavější moment chudinského filmového příběhu. Dál nebudu prozrazovat, protože ve dvou třetinách bere proletářská love story zajímavý obrat.
Muslimové ve vězení, aboriginci ve městě
Francouzský film Prorok (režie Jacques Audiard) je perfektně natočená vězeňská story dvou kultur a dvou segmentů jednoho vězení, muslimské a antimuslimské. Odsouzenec Malik, francouzský Arab, dostane šanci pracovat pro nemuslimskou část vězení, které šéfuje starý mafián z Korsiky jménem Cesar. Získat důvěru jejich klubu znamená mimo jiné to, že muslim musí zabít muslima a dělat mezi muslimy donašeče.
Další příděly chudých byly k vidění v druhé nejdůležitější sekci festivalu Určitý pohled. Tady byl uveden ve světové premiéře citlivý australský debut Samson a Dalila o dvou mladých australský domorodcích, kteří přežívají v tom, co zbylo z jejich vesnice.
Nakonec musí utéct do města, kde vidí, jak se cáry látek, na které malovali v prachu vesnice vzorky, vystavují v nóbl výstavních síních jako " unikátní domorodá kultura". Sami ale nemají ve společnosti blahobytu šanci.
I nový film zázračného dítěte dánské kinematografie Larse von Triera Antikrist je přesným kontrastem toho, čím jsou Cannes -městem, kde si haute culture podává ruku s kapitálem a kde se do noci hoduje, nejlevnější menu za 35 euro a láhev za dvacet.
Bolest, zoufalství, beznaděj
Antikrist, kterému se v pondělí večer dostalo při slavnostní projekci bouřlivého a rozporuplného přijetí, je film pouze se dvěma herci - Charlotte Gainsbourgovou a Willemem Dafoe. Oba prý měli o nesnadné role v novém Trierovi velký zájem. Což je při několika drsných masturbačních a krvavých scénách s podivem.
Film otevírá scéna doprovázená hudbou z Handelovy opery Rinaldo: vše zpomaleno, on a ona se milují a jejich malé dítě se probudí ze spánku, vyleze z postýlky, nejprve z otevřeného okna ukazuje svému maňáskovi, jak sněží, a pak z okna vyskočí. Milování pokračuje, dítě padá, maňásek také. Pak rakev a smuteční průvod.
Následují čtyři kapitoly pojednávající o zoufalství a bolesti. On se snaží svou ženu vyléčit pomocí psychotréninku, snaží se pojmenovat příčiny její úzkosti. Seance se odehrávají už mimo město, v dřevěné chatce s názvem Eden, kde ona (jména protagonistů do konce filmu neznáme) trávila s dítětem po narození zjevně dlouhou dobu.
Příroda, zejména divoký les, hraje v Trierově filmu důležitou roli. Příroda znamená princip racionality v iracionalitě lidských skutků. V průběhu děje se přírodní princip láme, protože se ukáže, že žena viděla dítě projít k oknu, ale dala v tu chvíli přednost erotické slasti.
Trier sám přiznává, že svůj nový film natočil, když se dostal na samo dno své existence a říkal si, že končí a nic už nenatočí. " Jsem teď ve fázi, kdy prostě nejsem šťastný," >> řekl nedávno v rozhovoru se svým bývalým hercem Knudem Romerem.
Lidskou tragédii v Antikristovi narouboval na strindbergovský námět o válce pohlaví a naplnil až po okraj symbolikou. Film anoncovaný před festivalem médii jako horor se mění v horor lidské existence.
V Trierově filmu se všechny existence navzájem zraňují, ztrácejí víru v cokoli včetně sebe sama, padlé havraní ptáče je sežráno havraní matkou, zraněná liška promluví lidským hlasem o chaosu světa a vše se uzavírá nekonečným zoufalstvím.
První ohlasy konstatují, že Trier potvrdil pozici jednoho z nejkontroverznějších autorů. Přiznávají snímku fascinující vizualitu - a prorokují mu komerční neúspěch.
Možná je Trier nemocný z nemocné civilizace a nemocných lidských vztahů, každopádně jeho nový film je velmi krutý a destruktivní na hranici akceptovatelnosti. Příroda zůstává kolem nás a kraluje se vší svou racionální krutostí, se vším požíráním se navzájem; není východiska.
Zatímco Lars von Trier v Antikristovi natočil nejpesimističtější film své dosavadní filmografie, britský režisér Ken Loach uvedl v Cannes svůj zatím nejoptimističtější - komedii Looking for Eric o fotbalistovi Eriku Cantonovi.
