Pravděpodobně hlavně kvůli epidemickým omezením autoři večera nevytěžili nápad tak, jak by si zasloužil. Průběh netradičního slavnostního ceremoniálu bez publika v pražském Rudolfinu tak oživlé filmové charaktery ozvláštnily jen v několika předtočených miniskečích. Ty byly bohužel jedním z mála osvěžujících prvků více než dvouhodinového přenosu, který se pocitově neskutečně táhl a jemuž po nadějném startu povážlivě scházela energie.
Nepřekvapily výsledky, jež dopadly podle očekávání. Šarlatán se utkal s Krajinou ve stínu, a byť získal o jednu sošku méně, opanoval dvě hlavní kategorie.
S rozdělením cen bude každý spokojen podle toho, jaké má sám preference, obecně ale proti vkusu akademiků nelze nic moc namítat. Vlastně se jim nedá upřít určitá odvaha, s níž třeba na nejlepší film a režii nominovali expresivní a ne snadno stravitelnou "artovku" Miry Fornayové nazvanou Žáby bez jazyka - a to na úkor mainstreamových hitů, jako byly Bábovky Rudolfa Havlíka nebo Bourák Ondřeje Trojana.
Jediným žánrem, kde se konzervatismus hlasujících projevuje léta, je dokument. Většina nominovaných snímků i letos spadala do formátu medailonků nebo portrétních filmů. Mimo tak zůstaly skvělé snímky, které k divákům promlouvají moderním a sugestivním jazykem, jako třeba unikátní dronový experiment Frem od Viery Čákanyové nebo stylisticky vytříbený pozorovatelský dokument Kiruna: Překrásný nový svět režisérky Grety Stocklassové.
Před kritickou blamáží členy pořádající České filmové a televizní akademie zachránilo, že mohli hlasovat pro projekt Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, který byl jednak bezprecedentním diváckým hitem, ale proti jeho originalitě nemůže nic namítat ani nejpřísnější intelektuál.
Přínosná se jeví možnost hlasovat v hereckých i technických kategoriích také pro televizní projekty. Cenu za scénografii tak filmovým tvůrcům uzmul in memoriam Martin Kurel za minisérii Marie Terezie, i to byl ale od hlasujících sympatický počin. Od akademie je to progresivní krok: reflektuje skutečnost, že žijeme v éře streamovacích platforem, v níž se hranice mezi televizí a filmem do velké míry stírají.
V kategoriích se chvályhodně poprvé samostatně objevil animovaný film, zároveň by se ovšem ve více než dvacítce ocenění dalo buď škrtat, nebo udělení některých odsunout mimo přímý přenos.
O sloučení si po zkušenosti ze soboty přímo říká nestatutární cena za nejlepší studentský film a ocenění za nejlepší krátký film. Už proto, že krátkometrážní snímky natáčejí vesměs studenti a nominace se v obou kategoriích překrývaly. Stalo se tak, že více cen získal mladý režisér snímku Anatomie jednoho odpoledne Adam Martinec než tvůrci filmu Havel.
Když si pro ocenění přišla maskérka snímku o životních osudech dramatika a pozdějšího prezidenta Adriana Bartošová, afektovaným projevem vyvedla z míry i redaktorku České televize, která oceněné zpovídala. Výtrysk radostných emocí Bartošové najednou vyzníval nepatřičně ne proto, že by byl hraný nebo neupřímný, ale proto, že vybočoval z celkově unylé a nevzrušivé atmosféry večera.
Ta měla několik příčin. První tkví v osobě moderátora. V českých podmínkách člověk nemusí hned neskromně toužit po nějaké obdobě Rickyho Gervaise, jehož nekorektní špílce dělaly z každého jeho uvádění amerických Zlatých glóbů událost. Ale Václav Kopta přes nepopiratelnou kultivovanost a profesionalitu drží laťku zábavnosti třetím rokem proklatě nízko.
Při sledování jeho nudného konferenciérského výkonu se nelze ubránit vzpomínkám na velikášské ceremoniály Petra Vachlera, který České lvy pořádal do roku 2013. Jeho poetika trapného humoru v podání Jana Budaře a jiných často míjela terč, ale člověk vůči ní nemohl být lhostejný.
Lehce problematicky dopadlo i pojetí letošních Českých lvů coby pocty zdravotníkům a sestrám bojujícím proti pandemii.
Jedna věc je, že všechna ta poděkování hrdinům a hrdinkám v první linii, od Tomáše Matonohy po Miroslava Donutila, měla trochu monotónní charakter. Jinak ale lidé z oboru s mikrofonem v ruce v přímém přenosu nevyužili šanci ani trochu okomentovat situaci, v níž se branže nachází.
Je škoda, že se buď moderátor, nebo některý z hostů nepokusil pojmenovat, kde stát v současné situaci selhal a co by od něj obor potřeboval.
Samozřejmě lze namítat, že na ceremoniál podobného typu politika nepatří. V letech, kdy se řešily investiční pobídky nebo rozpočet kinematografického fondu, ale přenosy byly plné politických prohlášení.
Možná ta absence reflexe "nejhoršího roku" pro kinematografii, jak to v úvodu bez dalších podrobností nazval Václav Kopta, byla jen shodou náhod, možná to byla od organizátorů vědomá strategie: raději nedráždit, když kolem kolabují nemocnice. Tak jako tak se zdá, že Český lev propásl příležitost si pěkně od plic spravedlivě zařvat.
