Recenze - Ve filmech režiséra Baze Luhrmanna musí být všeho přehršle. Krásných obrazů, velkých slov i emocí. Natáčí je jednou za několik let - jako by mezitím nastřádával dostatečné zásoby nápadů a ty nakonec vměstnal do jednoho díla, jehož okraje pak přetékají vším, co mají diváci rádi.
Tedy bez negativních předsudků řečeno: Luhrmannova melodramatická témata a manýristicky přebujelý styl vyhovují hlavně divačkám a gayům; je v nich něco, čemu se v angličtině říká "campy" - jakýsi vytříbený špatný vkus a meta-kýčovitost. "96procentní muž" se tu musí mentálně naladit na úplně jiné vnímání světa, kde platí jedno základní pravidlo - pocity musejí být silnější než v klasickém "mužském hetero-filmu" a natahují se až na - či dokonce za - únosnou mez.
Tanec v srdci (1992), Romeo + Julie (1996) a Moulin Rouge! (2001) - Luhrmannova exaltovanost se projevuje i používáním lehce výstředních znaků v názvech filmů - zosobňují v současné kinematografii jedny z nejvýraznějších projevů postmoderny, v níž se slučuje "vysoké" i "nízké", "klasické" i "moderní" a kýč je střídavě pojímán s vážností a ironickým pomrkáváním.
Pudr Nicole Kidmanové
Na epický romantický velkofilm Austrálie, jenž se odehrává za druhé světové války u protinožců, se čekalo jako na zázrak, syntézu všeho, co dělá film filmem. A do značné míry tomu výsledné, téměř tříhodinové dílo i odpovídá.
Nechá na nás dopadat hvězdný lesk hlavních představitelů (v paprscích světla, jež vykresluje obrazy na plátně, jako by se do sálu snášel pudr z lící Nicole Kidmanové), otevírá před námi širokoúhlé krajinné kompozice srovnatelné svým účinkem s Maroldovým panoramatem, kamera podniká malebné nálety, hudba podmalovává každou scénu ozvuky na milión filmů pro pamětníky.
Je zřejmé, kdo byl Luhrmannovým hlavním vzorem - Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939), Africká královna (1951) a Tenkrát na Západě (1968). Jeho příchylnost ke zlatému věku Hollywoodu se stvrzuje i tím, že hlavní aristokratická hrdinka, která přijíždí z Anglie na neznámý kontinent a nalézá zde svého manžela mrtvého, si s sebou nese jako komunikační výbavu i znalost muzikálu Čaroděj ze země Oz (1939). A propojení to není nijak náhodné, neboť v angličtině se první slabika slova Australia vyslovuje právě jako Oz.
Lady Sarah Ashleyová v podání Luhrmannovy múzy Nicole samozřejmě není životnou postavou, ale smíšeninou povah různých jiných figur - zpočátku staropanensky zapšklá a panovačná, postupně rozkvete do krásy, akčnosti, probudí se v ní mateřské city i touha se oddat.
Film se nebojí střídat různé žánrové a stylové podoby, protože se zaštiťuje univerzálním pláštěm "staré dobré hollywoodské podívané", jaké se dnes už netočí. Není tu sebemenší pokus o psychologický realismus, o jaký se třeba snažili tvůrci Vzpomínek na Afriku s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem.
Lady Sarah se prostě z netýkavky promění v kurážného honáka krav, z lehké megery v pokornou ženušku a z nervózní nešiky, která to neumí s dětmi, v jakousi super-matku. Vždyť na to má skoro ty tři hodiny, že?
Všechno může být záměr
Po jejím boku je od počátku předurčen stát ztepilý, náležitě větrem ošlehaný Hugh Jackman coby honák jménem Honák (Drover), jehož vysoká vyrýsovaná postava budí obecný respekt i touhy žen a gayů. Jak napsala jedna uživatelka Československé filmové databáze: "Hugh Jackman je velmi mrdatelný, digitální krávy už méně."
Čímž se dostáváme k tomu, že Austrálie vskutku vypadá totálně přešlechtěně. Její obrazy jako by vyskočily z reklamy, každý záběr je prohnán desítkami grafických filtrů a má na sobě obří nános digitálního make-upu. V rámci logiky "uděláme ekvivalent k uměle vypadajícím technicolorovým filmům" jde o pochopitelný krok, ale - jako všechny ostatní prvky a vrstvy Austrálie - jde i v tomto případě o jakousi omluvenku. Postmoderna unese cokoli, protože se vždycky může říct, že nedotažená věc je záměr, stejně jako že přetažená věc je záměr.
Luhrmann se v těchto přeskocích stal mistrem a víceméně po nás chce, abychom skrze umělé dráždění smyslů dospěli k opravdovým emocím, které si pak vzápětí můžeme odpustit, neboť celý film byl jen hra na "jako".
Do rámce záměrných naschválů patří i to, že film má značně proměnlivé tempo, což platilo už u Romea + Julie a Moulin Rouge! Nejprve jsme přehlceni záblesky informací, v druhé půlce se děj začne vléct a napínat nás na skřipec dojetí.
Jak dotlačit káru do konce
První polovina Austrálie, než Lady Sarah, Drover a jejich spříznění Aboriginci přiženou z vyprahlých pustin stádo dobytka do Darwinie, aby krávy prodali armádě, je skvělá, vtipná, vášnivá a epická. Letos v kinech rozhodně neběželo nic, co by nabízelo tak krásnou diváckou satisfakci v touze po nakupení zaběhaných, oprášených a vyleštěných klišé. (Jak pravil klasik, dvě klišé jsou nesnesitelná, sto neodolatelných.)
Pak už se snímek stává jenom epickým (přeskakuje se hodně v čase dopředu) a nakonec lyrickým (jednotlivé momenty jsou časově prodlužovány podle subjektivního cítění postav). Po bombardování města (analogie požáru v Jihu proti Severu) se postavy dlouze potácejí v troskách, aby nalezly přijatelný konec.
Snímek je přitom od počátku koncipován jako oslava velkého vyprávění, příběhu o velké změně. Celou dobu se v něm mluví o síle tradičního, lidového, mytologického vyprávění i vyprávění, jakým nás oblažují klasické filmy typu Čaroděje ze země Oz; ale těžko se ubránit pocitu, že v poslední půlhodině jde už jen o dovyprávění, dotlačení káry do cílové rovinky.
Austrálie má několik konců, z nichž každý má sáhnout hlouběji do rezervoáru našich slzných kanálků a zvraty působí tak melodramaticky, že samozřejmě mohou být přijímány i jako legrace a reflexe možností, jaké nám v dějinách nabízely romantické filmy.
Dokud se ovšem postavy potulují dějinami kinematografie, lze je přijmout se vším všudy. Žánrová konvenčnost nemůže být pokládána za důvod, proč film označit za špatný. Podstatně komplikovanější už je ideologická konvenčnost. Austrálie má být návratem do nevinných časů kinematografie, ale zároveň návratem do reálné historie, na níž chce kritizovat rasistický vztah bílých osadníků k domorodým obyvatelům.
Ach, ti ušlechtilí divoši
Film v duchu své postmodernosti bojuje za multikulturní náhled na společnost a dává Aborigincům tolik prostoru, že mohou na tomto základě pociťovat značnou rehabilitaci svého postavení. Těžko ale pominout, že Luhrmann přiděluje Aborigincům stereotypní pozici "ušlechtilých divochů" a mystických totemistických sošek.
Ostatně mateřský vztah Lady Sarah k malému chlapci Nullahovi je čistě ochranitelský a adoptivní, jde jen o jiný druh podřízenosti "černých" vůči "bílým", přestože film v závěru nechává chlapci právo na sebeurčení.
Ačkoli námi mohou zmítat různé pochyby a můžeme si uvědomovat polemické body posledního Luhmannova díla, Austrálie není v jádru nezvládnutý melodramatický a politicko-korektní kýč.
Na to si je příliš dobře vědoma svých mezí. Když Lady Sarah říká: "Pojďme domů" (Let´s go home), Drover jí odpovídá: "Žádné takové místo neexistuje" (There´s no place like it), což je poměrně tvrdá nepřímá reakce na hlavní poselství Čaroděje ze země Oz: "There is no place like home." Nyní se dá ona věta chápat ve dvou významech: "domovu se nic nevyrovná" (všude dobře, doma nejlíp), ale také "domov už není".
Stejně jako se nic nevyrovná filmům z období 30.-60. let, do nichž je Luhrmann zamilován, i s vědomím, že se jejich sláva už nikdy nemůže vrátit. Že se Austrálie stala kvůli obřím nákladům jedním z hlavních komerčních propadáků roku, to jen dosvědčuje.
Australia, USA/Austrálie, 2008. Režie Baz Luhrmann, scénář Baz Luhrmann, Stuart Bettie, Ronald Harwood, Richard Flanagan, kamera Mandy Walker, hudba David Hirschfelder, hrají: Nicole Kidmanová, Hugh Jackman, Brandon Walters, Bryan Brown, David Wenham, David Pulpilil, Jacek Koman ad. 165 minut, distribuce: Bontonfilm. Premiéra v ČR: 25. prosince 2008.
